Binter st.

Tomáš

Vzdělání v oboru:

vysokoškolské v magisterském stupni,

obor tělesná výchova – biologie

Kvalifikace v oboru:

Trenér sportovního lezení – licence A,

Instruktor lezení na umělých stěnách,

Instruktor lezení mládeže na přírodních skalách

Praxe v oboru:

aktivní lezec od roku 1984,

trenér výkonnostních lezců od roku 2006,

od roku 2010 trenér mládežnické reprezentace v soutěžním lezení,

od roku 2011 trenér reprezentace mládeže a dospělých v soutěžním lezení

Pochází z Českých Budějovic, s lezením začal už v roce 1984, ale v mládí vyzkoušel řadu aktivit – mimo jiné atletiku, lyžování i bojová umění. Jeho hlavním sportem byla atletika, které se věnoval v rámci studia na sportovním gymnáziu zařazeném do systému vrcholového sportu. Po absolvování sportovního gymnázia právě vzhledem k zájmu o trenérskou a pedagogickou činnost vystudoval tělesnou výchovu a biologii v magisterském stupni.

 

Přestože ho kouzlo filmu nakonec vedlo k doplnění vzdělání v tomto oboru a profesionálně se zabývá již od studií filmovou a televizní režií, ve volném čase se vždy věnoval trenérské a instruktorské práci. V přípravě sportovních lezců může uplatnit jak vlastní dlouholeté lezecké zkušenosti, tak poznatky z propracovaného systému tréninku atletiky a dalších sportů i znalosti z oblasti biologie a teorie sportovního tréninku.

 

Od roku 2009 spolupracuje s Českým horolezeckým svazem, kde se dobrovolně věnuje práci v oblasti soutěžního lezení.

 

 

  • interview

    s trenérem Tomášem Binterem

    Závodil jsi ve skoku o tyči a dalších sportech. Jak jsi se ale dostal k lezení a kde nejraději lezeš?

    Jako kluk jsem dělal řadu sportů, protože táta chtěl, aby jeho synové byli co nejvšestrannější. Kromě atletiky jsem také závodně lyžoval, zkoušel jezdit divokou vodu a spoustu dalších věcí. Kluci z tehdejší skvělé party jihočeských vodáků a lyžařů mě v roce 1984 vzali poprvé do skal, mě to chytlo a už nepustilo, ale táta z toho kupodivu velkou radost neměl. V průběhu svého lezeckého života jsem potkal řadu lidí, kteří mě něco naučili, ale nejdůležitější pro mě byl skvělý člověk i lezec Ivan Kobr, který patřil k adršpašským legendám. Ten mě hodně posunul lidsky a naučil mě mít rád lezení v Adršpachu se vším, co k tomu patří. Takže dnes lezu nejraději v Ádru nebo na skalkách v Domoradicích, kde jsem začínal. Pro mě ale není zdaleka tak důležité kde lezu, ale s kým lezu – s dobrými lidmi může být i zamešený kvak skvělým zážitkem a se špatnými i ta nejkrásnější věž obrazem hrozivé bídy a utrpení…

     

    Tvoje hlavní profese, která Tě živí, je režie. Jak jsi se tedy dostal k trénování lezců? Odkud jsi čerpal „know-how“ o lezeckém tréninku?

    Jako hlavní sport jsem od mala dělal atletiku, která má tréninkový systém dokonale propracovaný, chodil jsem na sportovní gymnázium a pak studoval tělovýchovný obor v kombinaci s biologií, takže jsem měl dost informací o teorii sportovního tréninku i fungování lidského těla. Když jsem začal s lezením a pominulo prvotní nadšení z toho, že člověk vůbec leze a překonává strach, chtěl jsem se jako sportovně založený člověk pochopitelně zlepšovat. A tak jsem začal shánět informace o lezeckém tréninku, ale v té době - tedy koncem osmdesátých let, v lezení neexistoval zdaleka tak sofistikovaný tréninkový systém, jako třeba v atletice a tak jsem začal uplatňovat poznatky z obecné teorie sportovního tréninku a biologie, zkoušet je na sobě a kupodivu to fungovalo. Když se pak můj syn Tomáš rozhodl, že chce závodit a musel tedy začít i skutečně trénovat, stal se on mým hlavním pokusným králíkem. Od té doby se ale sportovní lezení neuvěřitelně posunulo a tak nezbývá, než získávat informace od zahraničních trenérů i z odborné literatury a dávat je do kontextu s obecnou teorií sportovního tréninku, fyziologií, biomechanikou atd. Rozhodující je pak zkombinovat tyto informace s vlastními zkušenostmi z tréninku řady závodníků a správně je aplikovat na konkrétního lezce.

     

    Co z celého procesu trénování máš? Co Tě na trénování a celé té práci okolo baví a co naopak nebaví? Máš chuť s tím někdy seknout?

    Trénování mi dává možnost pracovat s lidmi, kterých si vážím, protože se rozhodli jít s kůží na trh, jsou poctiví k sobě i druhým, ochotní tvrdě dřít a já se můžu podílet na jejich sportovním i lidském rozvoji. Baví mě vytvářet něco, co má smysl i pro někoho jiného a dělá mi radost, když se mým svěřencům daří a zlepšují se. Nebaví mě nutná administrativní činnost a opakovaně vysvětlovat základní věci.

    Chuť s tím seknout mám čím dál častěji, hlavně když se mi nedaří časově skloubit trénování s vlastní prací i prací pro ČHS a navíc zjistím, že něco, čemu jsem věnoval spoustu času a energie třeba někdo ze svěřenců neodtrénoval tak, jak měl.

     

    Trénuješ i nezávodníky – mohli bychom říct „hobíky“ – proč to?

    Trénuju každého, kdo mě požádal o pomoc s tréninkem a já při setkání s ním nabyl dojmu, že to myslí vážně a že za to jako člověk stojí. A ze zlepšování „hobíka“ mám úplně stejnou radost, jako ze zlepšování špičkového reprezentanta, někdy možná dokonce větší…

     

    Kolik hodin trenérskou činností strávíš např. za týden?

    To se těžko počítá, protože se to mění podle tréninkového období a dalších věcí, ale kromě přechodného období je to v průměru minimálně 20 hodin týdně.

     

    Jaké vlastnosti by měl mít ideální svěřenec? Jaké chyby odpouštíš a přes které nejede vlak?

    Ideální svěřenec neexistuje a je to dobře, lidé jsou různí a to, že mí svěřenci jsou odlišnými osobnostmi, mě na tom také baví. Ale základem toho, abych mohl s kýmkoli spolupracovat, je jeho poctivost k sobě i druhým, určitá inteligence, schopnost sebereflexe a ochota pomoci ostatním. Z toho vyplývá i odpověď na druhou otázku – odpouštím prakticky všechno kromě nepoctivosti, lži a snahy si pomoci na úkor ostatních. Vytočit mě ale dovede ledacos, třeba špatně vyplněný tréninkový deník…

     

    Jak prožíváš závody svých svěřenců?

    Hlavně se jim snažím maximálně pomoci – v kvalifikacích na mezinárodních závodech i radami, v dalších kolech pak hlavně nastavením správného načasování rozcvičení a rozlezení, vymýšlením rozlezových boulderů a uklidněním či vyhecováním, podle toho, co kdo potřebuje.

    Ale samozřejmě nervózní jsem – přeju jim, aby jim to vyšlo, aby nic zásadně nezkazili, aby neměli smůlu, prostě aby prodali to, na co mají. Navíc si uvědomuji jejich silné i slabé stránky a tak jsem o to nervóznější, ale protože přenášení nervozity na závodníky ještě nikomu nepomohlo, snažím se působit klidně.

     

    A jak prožívají svěřenci Tvůj hněv?

    Jak kdo, někdo pláče, někdo se směje, někomu je to jedno. Ale můj hněv není nikdy způsoben tím, že se někomu něco nepovede, za to laxnost nebo hloupost ho vyvolá s jistotou…

     

    Co je Tvůj největší úspěch – ať už v roli trenéra či režiséra či jakékoli jiné?

    Za své největší úspěchy považuji to, že za nic z toho, co dělám, se nemusím stydět, že mám syna, na kterého mohu být po všech stránkách hrdý a že mám kolem sebe i v této divné době dost dobrých lidí.

     

     

    Jsi trenérem reprezentace. Co to znamená pro Tebe a jakou pomoc od Tebe mohou reprezentanti žádat?

    Musím sledovat výkonnost jednotlivých závodníků, vývoj tréninku ve světě, vývoj pravidel a trendy stavění cest i boulderů v rámci IFSC, musím vyhodnocovat testy reprezentace, připravovat a vést soustředění, koučovat na mezinárodních závodech a řadu dalších věcí. Reprezentanti mohou žádat a často žádají pomoc s aplikací výsledků testů do tréninku, s přípravou tréninkových plánů, s optimálním výběrem tréninkových prostředků pro eliminaci jejich slabin, servis na mezinárodních závodech a cokoli dalšího, co jim může pomoci k lepším výkonům.

     

    Kdybys měl moc změnit tři věci na světě – které by to byly?

    Neuvažuji o tom, co změnit nemohu, ale snažím se opravdu měnit to, co změnit mohu – začínám tedy vždy u sebe. Myslím, že kdyby to udělal každý, byl by svět daleko lepší.

     

     

Created by Slowprint Art & Design Studio © 2016–2018, Aktualizováno 4. 11. 2018 12:10