aktuálně

  • Air Force One: Český pohár v lezení na obtížnost Brno

     

    Zatímco letadlo amerického prezidenta se zřejmě hrůzou z dění pod sebou obloukem vyhnulo všem brněnským hangárům, lezci mají jiný morál. Ti nejodvážnější (a že jich bylo) se po týdnu do Brna vrátili, aby změřili síly v prvním letošním závodě Českého poháru v lezení na obtížnost.

     

    Hudy lezecká stěna Brno vytvořila soutěži kvalitní zázemí a pořadatelům nelze nic vytknout – zvládnutá organizace, časový harmonogram dodržený s minutovou přesností, pozorní rozhodčí a solidní jističi rozhodně nejsou samozřejmostí. Ze závodu byl na web přenášen live stream a dokonce dorazila i Česká televize, ale nadšení z její přítomnosti trochu zchladila informace, že ze závodu připravuje pouze pětiminutový příspěvek do pořadu Sport v regionech. Na úroveň nominačních závodů z minulých let v LC SmíchOFF s efektovým osvětlením, davy diváků a téměř půlhodinovými pořady v televizi už asi budeme jenom vzpomínat, nicméně letošní brněnské klání rozhodně nezklamalo.

     

    Trajektorii i náklad Trumpova speciálu připomínal přístup k pravidlům a předpisům ze strany JURY a výsledkového servisu – principiálním problémům se obloukem vyhnout a o chybách taktně pomlčet se možná nosí v politice, ale do sportu to nepatří. Ostatně jak pravil jeden ze strůjců českého biatlonového zázraku Ondřej Rybář: „Bohužel, sport není odvětvím, kde se dá dělat moc kompromisů.“ A tak třeba až na opakované upozornění (nikoli protest) nejmenovaného trenéra zmizely z nástěnky výsledky s nesprávnými postupujícími v kategoriích mužů, Áček i juniorů a byly v tichosti nahrazeny opravenými. Nepřekvapivě ještě tři dny po závodě obsahují oficiální výsledkové listiny na webu některé zvláštní informace – jak třeba dokázal Kevin Výrostko v juniorské finálové cestě 52 sekund po nástupu neúspěšně bojovat o uchopení prvního chytu zůstává utajeno i americkým armádním specialistům. A zajímavostí je tam jako obvykle víc, ale jen ty, na které upozorníme v našem článku, někdo časem opraví. Proto nechceme prozradit všechno, abychom nebrali práci profesionálům…

     

    Závodní cesty se vysloveně povedly – nejlepší lezce perfektně rozřadily, obtížnost odpovídala požadavkům nominačních závodů, jejich charakter včetně chytů a struktur měl parametry mezinárodních soutěží a diváci se u nich rozhodně nenudili. Pouze finálová cesta kategorie B vinou chyby, která se uvádí jako příklad při stavěčských kurzech (sekvence ve druhé polovině cesty obsahující těžké kroky a náročné cvakání, která je zároveň špatně čitelná), neumožnila těm nejlepším dolézt tak vysoko, jak by jinak mohli. Cesty připravili Martin Jech a Vilda Chejn, ale protože Vilda v Brně do soboty nevydržel, mohl Martin jako hlavní stavěč předvést nevídanou exhibici – všech pět kvalifikačních cest dokázal živě předlézt sám za 25 minut…

     

    Kromě Martina v roli hlavního stavěče měla skupina TBT v soutěži i řadu závodníků: Hanku Šikulovou, Elišku Bulenovou, která sice kmenově přísluší ke Green Trees Monkeys, ale přípravu jí za laskavého odborného dohledu Jirky Pummera vede trenér TBT, Lenku Slezákovou, Tomáše Bintera ml., Petra Kligera a Honzu Kříže.

     

    Bolavé klouby Hanky Šikulové přežily Hangár a tak po týdnu a mírné úpravě letového plánu s ní pilot rodinného speciálu Jarek přistál opět v Brně. Několikatýdenní tréninkové omezení nemělo smysl zkoušet v týdnu nějak nahradit, takže nezbývalo než vyladit a věřit, že základ z přípravného období bude na solidní výsledek stačit. Hanka první nepříjemnou kvalifikační cestou stoupala s přehledem, pak ale v posledním dobrém odpočinkovém místě ani nepřibrzdila, což se jí o pár kroků výš vymstilo. I tak jí to ale vyneslo třetí místo v první kvalifikaci. Protože tuhle cestu měly zcela beze změny jako svou druhou kvalifikaci ženy, ze srovnání vychází Hančin výkon skvěle – mezi ženami totiž stejně zalezly Eliška Bulenová i Lenka Slezáková na dělené 7. pozici. Druhá cesta se Hance nepovedla, když si před nepříjemným dynamickým krokem nepostavila ideálně nohy a pohyb rozjela příliš opatrně, což sice znamenalo dělenou 7.–14. příčku v cestě, ale i tak postup do finále ze 4. místa. Finálovka bylo pro Hanku dlouho až příliš lehká, což zřejmě přispělo k tomu, že v rozhodujícím místě nepoužila dva klíčové stupy a k vlastnímu překvapení vypadla, aniž by v tu chvíli věděla proč. Tenhle výkon přesto stačil na cennou bronzovou medaili v silné kategorii B (14–15 let).

     

    Eliška Bulenová se chce co nejlépe připravit na blížící se ME dospělých v boulderingu, a tak jí trenér ještě v týdnu před startem naložil tvrdý silově vytrvalostní trénink s tím, že tenhle závod tak trochu obětuje. Eliška, která si dle vlastních slov ráda stěžuje, však tentokrát nic nenamítala, naopak pravila, že jí ten trénink zase tak zlý nepřišel a podle toho i lezla – z kvalifikace postupovala jako 7. žena a 5. dívka kategorie A (16–17 let). Ve finále se Eliška dokázala ještě zlepšit až na výborné 4. místo v nabité kategorii A a 5. pozici mezi ženami ve stejném výkonu se skvěle lezoucí libereckou juniorkou Natálii Tužovou, která však měla horší pořadí z kvalifikace. Tenhle výsledek zároveň znamená, že Eliška poletí na ME závodit nejen v boulderingu, ale i v lezení na obtížnost. Naštěstí se do Moskvy nebude přesouvat již zmíněným speciálem, protože přistání Air Force One s Eliškou Bulenovou na palubě by v Rusku mohlo způsobit další velkou (tentokrát březnovou) revoluci…

     

    Lenka Slezáková nemůže stále naplno zatěžovat nohu zraněnou při dopadu na žíněnku položenou na dopadišti loni na jaře na boulderových závodech ČSL a její případná další operace se stále řeší. Lenka tak přišla o celou svou poslední juniorskou mezinárodní sezónu, ale i s tímhle omezením zalezla výborně na podzimním MČR a o své účasti v Brně ani na chvilku nepochybovala. Přestože v první kvalifikaci musela vynechat dvě klíčové paty a kroky vyřešit silou, vybojovala zde mezi ženami dělenou 3. příčku, ve druhé pak obsadila dělené 6. místo, což znamenalo postup do finále z 5. pozice. Technická finálová cesta pak byla založena na kození a patování nejen v krocích ale i v odpočinkových místech, takže ač v ní Lenka nechala úplně všechno (jen nohu si utrhnout nechtěla), skončila nakonec na 8. příčce. Možná bychom ji i litovali, kdybychom neviděli Markétu Janošovou, která několik týdnů bojuje se zraněním kotníku. S ním absolvovala už nominační závod na rychlost, potom bouldrový závod v Hangáru, na Hudy pak s kotníkem fixovaným pouze kineziotejpkou přicházela na nástupy s berlí (na finále ji na pokyn hlavního rozhodčího odložila už v uličce mezi diváky), ale v cestách patovala, kozila a dokonce i špičkovala tak, že jen při představě bolesti, kterou jí to muselo působit, publikum jímala hrůza. I s takovým handicapem si dokázala dolézt pro 4. místo mezi ženami a 3. pozici mezi dívkami kategorie A. Tenhle výkon dal vzpomenout starším divákům na bájného Meresjeva. Jen škoda, že hrdina Příběhu opravdového člověka nedostal šanci pilotovat Air Force One, ten by se jistě Brnu nevyhnul.

     

    Závod žen měl překvapivou leč zaslouženou vítězku v Tereze Širůčkové, věkem patřící rovněž dokategorie A, která dolezla o krok dál, než druhá Eliška Adamovská. Stejný výkon podala ve finále ještě jedna Eliška – totiž Novotná z HO Komorní výtah Liberec, jenomže té v první kvalifikaci smekly obě nohy při vyklepávání a ve druhé pod tlakem, že na postup musí zalézt skvěle, zazmatkovala a tak v ženské kategorii nepostoupila z kvalifikace. Ve finále tak byla hodnocena pouze v juniorské kategorii, kde skončila druhá ve stejném výkonu s vítězkou, ale mezi ženami jí patří až 12. místo. A protože jsou letos na rozdíl od minulých let kdovíproč pouze dva nominační závody, může česká ženská reprezentace snadno přijít o jednu z našich nejlepších lezkyň. Asi si to může dovolit…

     

    Tomáš Binter ml. se na letošní sezónu začal připravovat po více než půlroční zdravotní pauze. Proto po zveřejnění termínu nominačního závodu, který byl letos podstatně dřív, než bývalo zvykem, věděl, že bude těžké se po tak dlouhém výpadku za extrémně krátkou dobu dostat do formy. Nakonec se mu ale k vlastnímu překvapení podařilo natrénovat víc, než čekal, jenže si před závodem dostatečně neodpočinul. Protože jeho výkon stojí a padá s fyzickým stavem, už ráno při rozlezu bylo jasné, že to dobré nebude. Ve své první kvalifikaci, jíž byla cesta č. 2, se protrápil dva kroky pod top, kde už v lehké kolmici prostě nemohl, ve druhé se pak ucvakal, když mu opakovaně nezapadlo lano do expresky, ale na to by měl mít normálně dostatečnou rezervu. Výsledkem bylo 12. místo celkově a 11. z českých závodníků. To by sice loni ještě stačilo na postup do finále, ale letos už ne, nicméně v daném stavu by tam stejně tento druhý nejstarší závodník ve startovním poli těžko mohl bojovat o výsledek, s nímž by byl spokojený.

     

    Tenhle problém je ale jasnou chybou trenéra, který měl míru únavy vyhodnotit, přizpůsobit plán a nechat Tomáše před závodem dostatečně zregenerovat. Jeho výmluvy, že se Tomáš loni naodpočíval až dost a proto si myslel, že už bude regenerovat rychleji a že má teď tolik svěřenců, že ani neví, kdo je kdo, vedení skupiny TBT nepřijalo a rozhodlo se trenéra Tomáše Bintera st. degradovat z funkce hlavního trenéra TBT na řadového trenéra TBT s tím, že bude­‑li se podobná chyba v budoucnu ještě opakovat, bude degradován až na značně odporného konzultanta.

     

    Od ještě horšího trestu ho zachránil Petr Kliger, který se vrátil k tréninku před touto sezónou po podstatně delší pauze, když v létě 2018 po pádu ze střechy zápasil o život a dosud má v noze kusy železa, které mu budou muset lékaři vyjmout. Petr ale zalezl vzhledem k okolnostem skvěle – vybojoval mezi 41 lezci 16. pozici celkově a 14. z českých závodníků, když za sebou nechal řadu silných lezců včetně bouldrového finalisty z minulého týdne Alberta Musila. Pro srovnání – třeba kazašský olympionik Rishat Khaibullin, který se nyní připravuje s věhlasným olympionikem českým, skončil jen o dvě místa před ním na 14. příčce.

     

    Honza Kříž absolvoval brněnský závod jako součást tréninku na ME v kombinaci, kde za pár týdnů bude usilovat o poslední šanci na olympijskou nominaci. Honza začátek své první cesty, kterou byla kvalifikace č. 2, prolétl, jako by jí měl snadno topnout a zastavilo ho až dynamo do malého chytu na struktuře, kde ho páka jeho dlouhého těla vytáhla ven. V jeho druhé kvalifikaci se projevil problém, který Honza při lezení na obtížnost má – buď kroky vnímá jako „totálně ízy“ nebo jako „nejde to“ – nic mezi tím. Tady narazil na krok, o němž sice dopředu věděl, že bude těžký a jak ho má udělat, ale začal hledat lehčí řešení, které tam ovšem nebylo a tak když se rozhodl pro to původní, už na něj neměl. Výsledkem bylo 22. místo a hlavně další důležitá zkušenost.

     

    Závod byl v mnohém poučný pro všechny – kromě práce i výsledků ostatních trenérů bylo zajímavé sledovat Davida Urbáška obklopeného téměř neustále nezletilými i zletilými dívkami. Podle všeho zjevně účelová sprostá pomluva zvyšuje důvěryhodnost křivě nařčeného u soudných rodičů nezletilých děvčat i jeho sexappeal u těch zletilých. A to je důležitá zpráva nejen pro amerického prezidenta.

     

    Poučný jistě bude rovněž další krok vpřed, který nás čeká již 14.–15. března v pražských Letňanech. Možná tam provede průlet i Air Force One.

     

3. 3. 2020

  • Fake news: Český pohár v boulderingu Brno

     

    Před časem se na webu ČHS objevil článek nazvaný „Co nás v závodním boulderingu čeká v tomto roce?“, v němž stojí doslova toto: „Český horolezecký svaz a České sportovní lezení se dohodli na spolupráci na pořádání seriálu Českého poháru v boulderingu. Je to velký krok vpřed.“ Na tom by nebylo nic divného, ostatně chlapci z ČSL už léta prohlašovali, že to, co umějí, je sehnat peníze, pozvednout úroveň závodů a všichni by se u nich měli učit managementu, takže jsme se začali těšit na parádní bouldrovou sezónu.

     

    Jenomže text dále obsahoval překvapivé informace – závody pro mládež i dospělé budou pouze tři, jen dva z nich ve veřejném prostoru a jeden na bouldrovce, odešel Rock Point jako generální partner, takže chybějící peníze zaplatí ČHS z dotací MŠMT a na závodech ČP nebude televize ani on­‑line přenos.

     

    To ale nemůže být pravda – dosud byly normou alespoň čtyři závody, z toho minimálně tři ve veřejném prostoru, generální partner byl z ekonomického hlediska klíčový, zatímco dotace MŠMT nebyly na něco podobného vůbec určeny a budou se tedy muset vzít z jiné činnosti a kvalitní propagace včetně televize i live streamu už patřily ke standardu. A jestli to je pravda, nemohl to přece nikdo soudný označit za krok vpřed, zvlášť když už předtím svaz zveřejnil zprávu o výrazném zvýšení startovného – bude to stát víc, bude toho méně a bude to horší? Fake news jsou fenoménem dneška. Že by ale „žlutá žurnalistika“ mohla proniknout až do struktur tak důvěryhodné organizace, jako je Český horolezecký svaz, si nelze vůbec představit.

     

    Jediná varianta, která nás napadla je, že ČHS napadl hacker, který mění seriózní informace na fake news a hoaxy, aby bohulibou činnost této vysoce profesionální organizace poškodil. Ostatně už řada předchozích textů na webu tohoto spolku vykazovala znaky fake news – dokumenty vytvořené či podepsané fakticky neexistujícími orgány, jména lidí v prokazatelně nereálných souvislostech, nepochopitelná rozhodnutí, záměna pojmů, míst i osob a další faktické chyby, radostné oslavování nezdarů a naopak chybějící informace o zcela zásadních záležitostech. Některé texty se navíc totálně změnily přes noc – patrně někdo objevil zásah hackera a fake news přepsal, ale realita nakonec byla stejně jiná.

     

    Šanci přijít věci na kloub dával právě první závod Českého poháru v boulderingu, který se společně se soutěžemi mládežnických kategorií konal o víkendu v brněnském Hangáru. Ze skupiny TBT tam vyrazila Hanka Šikulová, Jára Šikula, Natálka Paarová a Eliška Bulenová, která sice kmenově přísluší ke Green Trees Monkeys, ale přípravu jí za laskavého odborného dohledu Jirky Pummera vede náš trenér.

     

    Že má ČHS problém s fake news, ať už je šíří kdokoli, bylo jasné dlouho před závodem. Již na začátku týdne totiž vzhledem ke změně podmínek k práci odstoupil hlavní stavěč Vilda Chejn. Podmínky pro stavění prý posílalo vedení Hangáru na svaz už dávno, ale nějak se k hlavnímu stavěči nedostaly – zřejmě opět zaúřadoval záludný hacker. V propozicích se ovšem změna hlavního stavěče nijak neprojevila – Vilda je tam uveden dosud, ač bylo dávno před soutěží jisté, že se v Brně vůbec neobjeví. Naopak až den před startem byla na webu ČHS zveřejněna zpráva o zcela zásadní změně časového harmonogramu údajně „vzhledem k velkému počtu závodníků“ – ten ale nijak významně nepřesáhl počet obvyklý v nominačních závodech v minulých letech a v kategorii dospělých nebývala žádným překvapením ani podstatně vyšší účast. Pro objektivní srovnání stačí uvést počty startujících v minulých dvou letech při nominačních závodech pořádaných na bouldrovkách ve větších městech: Brno 2020 – 57 mužů, 34 žen, Žilina 2019 – 55 mužů, 37 žen, Praha 2018 – 51 mužů, 34 žen.

     

    Že časový harmonogram neobsahoval v sobotu u mládeže informace o tom, kdy budou startovat chlapci a kdy dívky a pro nedělní závod naopak obsahoval tyto informace v rozporu s realitou, jen potvrzovalo, že jde o další fake news a tedy dílo zlotřilého hackera.

     

    Přímo na závodech se ukázalo, že tenhle hacker má téměř nadpřirozené schopnosti, protože dokáže ovlivňovat nejen informace na síti, ale i vlastní průběh soutěže. Jak jinak by se totiž mohlo stát, že se sobotní závod proti zveřejněnému harmonogramu protáhl tak, že vyhlášení vítězů se posunulo na půlnoc, někteří bouldroví rozhodčí předváděli neuvěřitelné výkony od topů hlášených dávno předtím, než k něčemu takovému došlo a naopak nehlášených ještě ve chvíli, kdy závodníkovi v posledním chytu už dávno nateklo přes řazení závodníků na bouldery v opačném pořadí než odevzdali papírky až po časté ignorování špatných nástupů?

     

    Navíc bouldroví rozhodčí byli zjevně slušní a inteligentní lidé a problémy se snažili řešit maximálně korektně, takže na ně nelze házet vinu – že by tedy nějaký informační šum při jejich školení? Ale jak by to ten hacker dokázal, když školení se neodehrává na síti a mají ho na starosti určitě samí odborníci?

     

    To už se mu daleko snáz do zmiňovaného článku vpašovávala informace, že „účast na tomto závodě na jeho domovské stěně přislíbil i Adam Ondra.“ Ten se sice na závod přišel podívat, ale rozhodně se ho nezúčastnil – možná si tento „lezec, jehož charakter nám závidí celý svět“, jak jsme se také mohli dočíst v jednom z textů na webu ČHS podepsaném trenérkou, jejíž charakter nám nezávidí ani Češi, pouze řekl, že slibem nezarmoutíš. Ale těžko říci, co je fake news z dílny hackera a co skutečná práce svazových autorů. V každém případě my v TBT nezávidíme.

     

    Vlastní bouldery nakonec postavila vlčí smečka shromážděná kolem kýble – totiž sestava Pail (hlavní stavěč), Volf, Vlk. A nutno říci, že na ní si hacker částečně vylámal zuby, protože právě úroveň boulderů patřila k největším kladům tohoto závodu. Řada problémů byla sice zvlášť v některých mládežnických kategoriích příliš lehkých, ale samotné bouldery byly pohybově rozmanité a lezecky i divácky atraktivní s řadou zajímavých nápadů.

     

    Na jeden z těchto nápadů bohužel doplatila v ženské kvalifikaci Eliška Bulenová. Ta se sedmi bouldery prošla na první pokus, ale v osmičce bylo třeba na krok do topu zaklínit bok proti noze a tenhle trik Elišce prostě nešel k postavě. Eliška je totiž vysoká a dlouhonohá – ať dělala, co dělala, problém nemohla vyřešit. Nakonec jí další pokusy svorně trenéři Jirka s Tomášem rozmluvili s tím, že rozhodující je přece ženské finále a je zbytečné se před ním vyčerpávat. Eliška na to sice přistoupila, ale protože závod mládeže byl bez finále a tak zde určovalo pořadí v kvalifikaci zároveň výsledek celého závodu, znamenalo to pro ni v její kategorii A (16–17 let) 3. místo, z něhož byla hodně zklamaná. Všechno si ale vynahradila ve finále mezi dospělými – tři bouldery ze čtyř nekompromisně topovala na první pokus, ve čtvrtém rovněž na poprvé dolezla do zóny a v dalších pokusech pak padala z kroku do topu. Poslední boulder však nevylezl nikdo a tak Eliška celý závod vyhrála.

     

    Zlato si z Brna odvezl i Jára Šikula v kategorii do 14 let. Osm boulderů vylezl snadno na devět pokusů – jeden pokus navíc ho stálo v sedmičce najít řešení kroku do zóny vhodnější pro malého leč silného závodníka. Za půl hodiny bylo hotovo a Jára by mohl s úsměvem odjet na lyžařský kurz, kdyby ovšem nemusel čekat další hodiny na vyhlášení.

     

    Hanka Šikulová si v uplynulých třech týdnech prošla takovými problémy snad se všemi klouby, že nebylo do poslední chvíle jisté, že bude moci startovat. Trénink podle toho vypadal, a když těsně před závodem Hanka řekla trenérovi, že se při rozlezu necítila vůbec dobře, moc důvodů k optimizmu nebylo. Jenže při závodě Hanka lezla skvěle – topovala sedm boulderů a vyřešit nedokázala pouze osmičku, která pak v modifikované formě zastavila i Elišku Bulenovou. Výkon to byl jednoznačně na medailové umístění, ale Hanka byla v kategorii B (14–15 let) nakonec pátá. Jak je to možné? Zřejmě zasáhl opět všemocný hacker – v šestém boulderu si nedlouho před koncem jedna ze závodnic poranila loket a organizátoři se patrně domnívali, že skrz loket vede páteř, takže se rozhodli s ní do příjezdu záchranky nehýbat. Boulder se tak více než 10 minut nemohl lézt a byl proto následně zrušen. Hanka tenhle boulder dávno předtím topovala s přehledem na druhý pokus, zatímco některé soupeřky, které nakonec skončily před ní, ho nejen nevylezly, ale při vší úctě na možnost úspěšného přelezu při svých pokusech ani nevypadaly. Zrušení boulderu bylo ovšem za daných okolností zcela v souladu s pravidly, takže když se ukázalo, že jeho anulování nepatří k dalším fake news, bylo jasné, že pro Hanku to znamená fucking news.

     

    Mimochodem počet zranění při závodě zde byl největší za spoustu let. V tomhle případě za to nemohl démonický hacker, ale nepoučitelní pořadatelé, kteří stále nepochopili, že například další žíněnka na dopadišti je při závodě nebezpečná věc a třeba v mezinárodních soutěžích je zcela vyloučená. Ostatně naše Lenka Slezáková by mohla vyprávět – právě takhle se zranila při závodě ČSL, kde dopadla na žíněnku položenou na dopadišti a ani téměř po roce není v pořádku. Navíc přestože je přítomnost zdravotníka předepsána pravidly, tady byl zřejmě zdravotník virtuální a někdo ho hacknul, protože se po každém úrazu dlouho hledal a nahrazovali ho různí lidé, kteří zde v roli zdravotníka rozhodně nebyli – trenéři, rozhodčí a dokonce i člověk, který o sobě kdysi tvrdil, že je také choreograf…

     

    Fyzicky k úrazu naštěstí nepřišla Natálka Paarová zvaná Potvora, za to málem přišla o duševní zdraví. Její závod v kategorii dívek do 14 let byl totiž jako z pohádky o veliké řepě – pomoci jí přišli dědek, bába, vnučka, pejsek, kočka, myška – pardon – tatínek, maminka, brácha, trenér, Jára… Tihle všichni jí radili, v jednu chvíli dokonce všichni najednou a to se prostě nedá zvládnout v žádném věku, natož ve dvanácti letech. Potvora sice jako jediná Češka zapsala zónu v nejsilovějším pátém boulderu, ale nezvládla naopak kolmou technickou a reálně nijak zvlášť těžkou jedničku a klíčový problém ve čtyřce vyřešila až po skončení časového limitu, takže skončila na 8. příčce. To sice znamená 5. místo z českých závodnic a 1. pozici mezi dívkami, které jsou v kategorii prvním rokem, ale nic to nemění na tom, že její možnosti jsou úplně jinde. Trenér se už domlouvá se zbytkem rozsáhlého realizačního týmu na strategii, která by příští závod umožnila absolvovat Natálce bez přídavné zátěže.

     

    Bez té naopak absolvoval závod Natálčin bratr Adam – v pohodě vylezl všech osm boulderů na deset pokusů, když ve dvojce ho oprávněně zastavil přesný rozhodčí za nesprávný nástup a druhý pokus ztratil, když mu v osmičce smekla noha při přidávání druhé ruky do topu. Bohužel právě jeho kategorie do 12 let měla příliš lehké bouldery, osm topů si připsalo hned jedenáct závodníků a tak Adam i přes skvělý výkon skončil na 4. místě. Kategorie měla dva vítěze – Lukáše Uherce a Jaroslava Ambroze, kteří vylezli všechny bouldery na první pokus.

     

    Na závěr se chceme trochu pochlubit cizím peřím. Albert Musil totiž není členem TBT, je to svěřenec trenéra Ondry Švece, kterému patří veškeré zásluhy. Před časem ale Ondra požádal našeho trenéra o pomoc s Albertovým tréninkem a dohodli se i na tom, že Tomáš také odkoučuje Albertovi kvalifikaci v Hangáru. Něco zřejmě zafungovalo, protože Albert mezi muži s přehledem postoupil do finále z 5. místa celkově a 4. mezi českými lezci se šesti topy na dvanáct pokusů, přičemž finále tentokrát uniklo řadě zvučných jmen. Mezi juniory mu to stačilo na celkovou 3. pozici a 2. mezi Čechy za Šimonem Potůčkem. Mužské finále se pak už Albertovi nepovedlo, ale to na jeho skvělém výkonu nic nemění.

     

    Když už jsme u finále dospělých, protřelý hacker zřejmě cracknul propagaci, protože kdybychom uvedli skutečný počet diváků po odečtení pořadatelů, závodníků a jejich doprovodu, patrně by to každý, kdo to neviděl, považoval za další fake news. Protože u toho nebyl stream ani televize, lze říci, že šlo o dobře utajené finále. A vyhlášení znamenalo takové půlnoční překvapení.

     

    Původce fake news a dalších problémů se nám identifikovat nepodařilo. Rozhodně je to ale odborník ve svém oboru, jen těžko říci, jaký je to vlastně obor – možná jde o celý tým specialistů. Přejeme všem zainteresovaným jeho brzké odhalení, abychom nemuseli v brzké době číst na seriózním webu pravdivou zprávu tohoto znění: „Stáli jsme na okraji hluboké propasti. Od té doby jsme udělali velký krok vpřed.“

27. 2. 2020

  • Časy se mění: Nominační závod v lezení na rychlost Ostrava

     

    Časy se mění a tak se i nominační závod v lezení na rychlost přesunul z Brna do Ostravy, kde jsou dvě paralelní standardní cesty.

     

    Časy se mění, a tak skupina TBT, ve které se při jejím vzniku připravovali pouze závodníci v lezení na obtížnost, má už i dva rychlostní specialisty – Honzu a Hanku Křížovy.

     

    Časy se mění, a tak byla letos poprvé v historii nominačních závodů na rychlost použita oficiální časomíra, která měří i startovní reakci, takže se výsledné časy dají reálně srovnávat s těmi dosaženými na mezinárodní scéně.

     

    Některé věci se však nemění, a tak se letos v Ostravě nezávodilo vyřazovacím způsobem, ale v archaickém nominačním formátu, který kdysi vznikl pouze proto, že tehdy neexistovala v republice stěna se dvěma paralelními standardními cestami. Šest pokusů bez rizika vyřazení dává najedné straně závodníkům možnost riskovat a přiblížit se tak soutěžními časy reálnému maximu, na druhé straně tento formát neodpovídá podmínkám mezinárodních závodů, na něž by se zde měli ti nejlepší kvalifikovat.

     

    Časy se mění, ale lidé ne, a tak Honza vyhrál se třemi nejlepšími výkony – 5,91 s, 5,94 s, 5,94 s, přičemž jeho dosavadní osobní rekord ze závodů s oficiální časomírou byl 5,92 s, kterého dosáhl loni na SP v Číně. Honza navíc při jednom z pokusů za 5,94 s měl startovní reakci 0,233 s, což je o více než 0,1 s pomalejší, než je jeho standard a znamená to, že reálný čas s obvyklou startovní reakcí by byl minimálně o 0,1 s rychlejší. Žádný z pokusů navíc nezalezl Honza úplně čistě.

     

    Lidé se nemění, ale jejich zdraví ano, a tak si Hanka do Ostravy přivezla virózu (skutečnou, ne tu prezidentskou). I s ní nejen vyhrála, ale zvládla také své nejlepší životní časy v nominačních závodech – a to 10,53 s a 10,55 s, které jsou o více než dvě desetiny rychlejší než její nejlepší výkon dosažený při loňském nominačním závodě. Tehdy navíc Hanka neměla virus a pořadatelé oficiální časomíru, takže je rozdíl reálně ještě větší. Hanka sice chtěla podstatně rychlejší časy, na které má už teď natrénováno, ale na ty si bude muset počkat až na mezinárodní závody.

     

    Časy se mění, a tak uvidíme, čeho se ještě dočkáme…

     

13. 2. 2020

  • Tady je svět v pořádku: NOVOROČNÍ OPEN Police nad Metují

     

    NOVOROČNÍ OPEN v Polici nad Metují jako obvykle zahájilo závodní sezónu tentokrát už úctyhodným 29. ročníkem. Úctyhodná je i radost, pohoda a přitom skvělá organizace patřící tradičně k tomuto rankingovému závodu, které vytváří místní pořadatelský tým. V Polici je prostě svět ještě v pořádku.

     

    To že je vše na svém místě a dodržují se tradice, neznamená, že se závod nevyvíjí. Letos se změnil jak formát rovněž tradiční warm up party, tak samotné soutěže. Na páteční warm up party totiž dorazilo více než dvacet závodníků, trenérů a členů doprovodu z různých koutů republiky od Liberce přes Písek až po Prostějov. Společně s pořadateli a místními soutěžícími šlo najednou o společenskou akci pro téměř padesát lidí a čtyři kytary, což si vyžádalo změnu výsledkového systému, který se tentokrát nepočítal na panáky, ale na lahve. K vlastnímu závodu pak v sobotu nastoupilo 42 lezců, jimž tentokrát pořadatelé připravili ne tradiční tři, ale hned čtyři kvalifikační cesty.

    Kvalitní výkony na warm up party se v různé míře projevily i na výkonech v soutěži. Za TBTraining se obou částí zúčastnili Hanka Šikulová, Jára Šikula, Kuba Dvořák, Petr Kliger ml. a jako vždy i Tomáš Binter ml.

     

    Skvěle se s pro ni neobvyklými nároky vyrovnala patnáctiletá Hanka Šikulová, která z kvalifikace postupovala ze 3. místa, když se jí nepovedla jedna kvalifikační cesta, ale po vynikajícím výkonu ve finále vybojovala vítězství před Eliškou Novotnou a Natkou Tužovou, které v pátek i v sobotu kvalitně reprezentovaly HO Komorní výtah Liberec.

     

    Pro Tomáše Bintera ml. byly naopak nároky soutěže zcela standardní, ostatně startuje zde každoročně už od roku 2005. Letos byl rozdíl pouze v tom, že měl loni půlroční tréninkovou pauzu a připravovat se začal až na začátku prosince, takže sám netušil, co od sebe může očekávat. Kupodivu zvládl důstojně obě kola a připsal si již své páté vítězství v tomto rankingovém závodě. Za ním skončil nestárnoucí Honza Zíma z HO Kamzík Sedlčany, který však jako vzorný otec absentoval na warm up party, třetí příčku vybojoval Ondra Hašek z HO Komorní výtah Liberec, který naopak už v pátek předváděl výkony na vysoké úrovni.

     

    Servisu TBTraining využívá i Natálka Paarová, která sice warm up party ve svých dvanácti letech překvapivě vynechala, ale přesto (nebo právě proto) dokázala postoupit do finále mezi dospělými. Tam ovšem zaskočila diváky i sama sebe, když se rozhodla lézt pouze po žlutých chytech, takže si cestu ztížila o několik stupňů a spadla v místě, kde krok bez fialového chytu byl prostě mission impossible. I tak ale obsadila výborné 4. místo v absolutním pořadí.

     

    Petr Kliger ml. se vrací po více než roční pauze způsobené vážným zraněním a naplno trénuje teprve pár týdnů. Přesto bez problémů postoupil do finále, kde lezl s převahou až do místa, kde udělal chybu, kterou už nedokázal vyřešit, což pro něj znamenalo 9. pozici.

     

    Hned za ním skončil Jakub Dvořák, který už dlouho působí jako trenér a sám se už na závody nepřipravuje. Dobrý základ mu ale na postup a celkovou 10. příčku stačil.

     

    Jára Šikula ml. v necelých třinácti letech sice obdivuhodně zvládl páteční část akce, ale v sobotu se mu nepovedla jeho první kvalifikační cesta, kterou možná trochu podcenil a v její závěrečné části udělal chybu. To ho bohužel stálo postup do mužského finále, protože tentokrát bylo nezbytné topovat všechny čtyři kvalifikace. Jára tak obsadil 13. místo v absolutním pořadí, což je vzhledem k věku pořád dobrý výsledek, Jára s ním ale spokojen nebyl.

     

    Nezbývá než poděkovat polickým pořadatelům, závodníkům i vynikajícím divákům a těšit se na jubilejní 30. ročník. Protože výsledky závodu nelze na stránkách ČHS nalézt ani tři dny po jeho skončení, nabízíme vám je v odkazu níže na stránkách HK Ostaš, kde jsou spolu s článkem dostupné již od neděle.

     

21. 1. 2020

Created by Slowprint Art & Design Studio © 2016–2020, Aktualizováno 3. 3. 2020 15:30