aktuálně

  • Do třetice všeho dobrého i zlého: MČR v lezení na obtížnost – Praha Zličín 2018

     

    Po třetí se letos Mistrovství České republiky v lezení na obtížnost konalo v OC Metropole na pražském Zličíně. Po nadějném prvním a rozpačitém druhém ročníku jsme napjatě očekávali, jak to dopadne do třetice. A je nutno říci, že závody to byly tentokrát parádní: moderně profilovaná stěna, kvalitní chyty, perfektní cesty, výborná organizace, přesní rozhodčí, zkušení jističi, skvělá atmosféra, profesionální moderátor, osvětlené finále, live stream, televize… Zkrátka všechno, co by měl vrcholný závod sezóny mít – a to na nejvyšší úrovni. Jak pravil slovenský hlavní rozhodčí Pavol Tomka, který letos působil i na Akademickém mistrovství světa v Bratislavě: „Vaše majstrovstvá mali rovnakú úroveň ako Akademické majstrovstvá sveta.“ Klobouk dolů před pořadateli.

     

    Závod byl stejně jako v minulých letech zároveň MČR pro starší mládežnické kategorie a vůbec poprvé se stalo jeho součástí i Akademické mistrovství ČR. Kromě Petra Kligera, který se zotavuje z vážného zranění a tak ho zastoupili oba rodiče v roli diváků, se zde skupina TBT objevila v plném počtu, ale ne všichni její členové jako závodníci. Martin Jech na Zličíně působil jako hlavní šílenec – totiž hlavní stavěč – protože ve čtvrtek přiletěl z Číny, po nocích stavěl a v neděli po deváté hodině večerní už zase seděl v letadle zpět do Číny. Patrně ještě teď neví, jestli je v Číně nebo na ZliČíně, ale spolu s Vildou Chejnem postavili cesty opravdu dobře. Kuba Dvořák, který pořád ještě nemůže naplno trénovat, pomáhal s organizací a tak závodění zbylo na Tomáše Bintera ml., Lenku Slezákovou a Verču Scheuerovou.

    Tomáš si v týdnu před závodem vzpomněl, že letos ještě nejel na závody nemocný, což v minulých letech dělal s oblibou, a tak ve čtvrtek onemocněl. Myšlenku trenéra, že by měl start zrušit, odmítl citátem z Dalajlámovy kočky „uvidíme…“ a v sobotu v klidu přikráčel na kvalifikaci. Byl sice tak bílý, že na dálku nebylo jisté, zda je živý či nemrtvý, ale zblízka se na něm daly klidně opékat topinky, takže bylo jasné, že žije a topí. Nejprve pravil, že ve srovnání s nocí se cítí výborně a se slovy, že se mu rozlézalo dobře, nastoupil do své první cesty, jíž byla těžší kvalifikace č. 2. Pocit, že se mu leze dobře, ho v ní rychle přešel – po snadném začátku kapal a kapal až skapal. Druhou lehčí kvalifikaci sice vytrápil až do topu, ale i po spuštění na zem vypadal, že zemře. Na radu, aby start v sobotním semifinále, do kterého postupoval z 8. místa, zrušil, odpověděl opět budhistickým „uvidíme“ a druhý den ráno byl v izolaci. Barevně už ale vypadal podstatně líp a jako opékač už také tak nežhnul. Ve spodní části semifinálové cesty sice ještě udělal pár chyb, ale bylo vidět, že fyzicky se mu leze už opravdu dobře a spadl až v kroku do kráteru za výlezovou hranou, k němuž se do té doby nikdo ani nepřiblížil. Sám to zhodnotil takto: „Byl jsem tam úplně čerstvej – spadl jsem zbytečně, protože jsem si nepřestavěl nohy.“ I tak to nakonec znamenalo postup do finále z 5. pozice těsně za Kubou Konečným. Semifinále mužů bylo zároveň finále Akademického mistrovství ČR, v němž Tomáš reprezentující Západočeskou univerzitu dolezl jednoznačně nejdál a stal se tak Akademickým mistrem ČR před v Praze studujícím Kazachem Rishatem Khaibullinem a Denisem Pailem. Na mužské finále se Tomáš těšil, koneckonců třetí kolo by mohlo být do třetice všeho dobrého, rozdíly v semifinále byly minimální, a když se mu lezlo dobře ráno, proč by se mu mělo lézt špatně odpoledne? Ale celkem logicky se nemoc spojená s předchozím výdejem energie projevila, a tak ve finálové cestě Tomáš od začátku trpěl. Proto v rozhodujícím místě zvolil skok jako fyzicky snazší řešení, jenže jak se ukázalo, bylo nutné krok udělat staticky, protože kdo zde skočil, ten spadl. A tak Tomáš ve finále sko(n)čil na celkové 7. příčce jako 6. z českých závodníků. Zhodnotil to lakonicky: “Neměl jsem tam skákat…“ Mezi muži zvítězil nepřekvapivě Adam Ondra před Jakubem Konečným a Martinem Stráníkem.

     

    Lenka každoročně v závěru sezóny bojuje s únavou a letos to bylo horší než jindy. Ostatně bylo také proč – série Evropských pohárů mládeže, juniorské mistrovství světa a Evropy, mistrovství světa dospělých, české závody a k tomu trénink, cestování a škola… Před MČR se s tím snažili s trenérem udělat co se dalo, ale ono se toho moc nedalo a tak se Lence na Zličíně lezlo prostě špatně. A když se lezec cítí špatně fyzicky, projeví se to i na psychice a závodník pak dělá chyby. Lenka tak chybovala v první kvalifikaci, v níž skončila 5., ve druhé cestě pak totálně podcenila lehký krok, což jí vyneslo neuvěřitelné 10. místo v cestě a postup do semifinále z 6. příčky. To se jí letos ještě nestalo, stejně jako to, že by mezi juniorkami postupovala do finále z děleného 2.–3. místa. Sobota zkrátka nevyšla, a tak nezbývalo, než doufat, že v neděli bude líp. Ale nebylo, z Lenky vyzařovalo, že ani před semifinále není v pohodě a tak ani nepřekvapila nepřesnost, která sice už byla dost vysoko na to, aby Lence zabránila v postupu do finále, ale na zlepšení průběžné 6. pozice to nestačilo, naopak ještě se o místo propadla. Protože semifinále bylo zároveň juniorským finále, Lenčin výkon zde znamenal bronz, což určitě nebyl výsledek, který by si jako vítězka prvních dvou juniorských závodů v sezóně představovala. Na zlepšení fyzického stavu už nebyla šance a tak Lenka udělala všechno proto, aby se na finále alespoň rozveselila. Ani to ale nepomohlo – ve finálové cestě spadla v místě, které zastavilo další dvě závodnice, přitom dlouhý technický krok přes patu by normálně měl být její doménou. To znamenalo pro Lenku konečné 6. místo mezi ženami a zároveň tak nejhorší životní výsledek v její třetí sezóně, kdy může mezi dospělými závodit – zkrátka do třetice všeho zlého.

     

    Ač matfyzačka, Verča by už asi ani nespočítala počet svých startů na MČR v různých kategoriích a disciplínách, ale právě jako matfyzačka letos poprvé startovala na Akademickém mistrovství ČR. Stejně jako u mužů zde byla silná konkurence – mimo jiné třeba Iva Vejmolová nebo Tereza Svobodová, která si i přes to, že se v současnosti věnuje převážně skalnímu lezení a na MČR dorazila až z Yosemit, udržuje velmi slušnou závodní výkonnost. Verča jako obvykle začala v kvalifikacích zbytečně opatrně a tak postupovala do ženského semifinále z 8.–9. místa, o které se rozdělila právě s Terezou Svobodovou. To znamenalo i dělenou 2.–3. pozici mezi akademičkami. Semifinále a zároveň akademické finále Verča zvládla solidně, čímž si vybojovala akademické stříbro za Ivou Vejmolovou a před Terezou Svobodovou i postup do ženského finále z 8. příčky. Ve finále si pak polepšila na 7. místo, když spadla ve stejném místě jako Lenka. Mezi ženami zvítězila Iva Vejmolová před Eliškami Adamovskou a Novotnou.

     

    I když členům skupiny TBT letošní MČR vůbec nevyšlo, tři finalisté mezi dospělými (navíc se zastoupením v obou kategoriích) jsou bilancí, které zde nedosáhl žádný jiný tréninkový tým – a to jsme vzhledem k okolnostem tentokrát mohli nasadit právě jen tři závodníky. Poprvé v historii skupiny máme medaile v obou kategoriích z Akademického MČR – zlato a stříbro.

     

    Klání na Zličíně bylo posledním závodem Českého poháru dospělých i mládeže. Tomášovi patří v letošním celkovém hodnocení mezi muži 3. pozice za Martinem Stráníkem a Jakubem Konečným. Lence patří mezi juniorkami v celkovém hodnocení Českého poháru 2. příčka za Sabinou Večeřovou, když šanci na vítězství ztratila právě na Zličíně. Zároveň pro ni znamenal poslední závod pád z průběžného 2. místa mezi ženami až na konečnou 4. pozici za Ivou Vejmolovou a Eliškami Adamovskou a Novotnou, Verča skončila celkově 6. Na udržení stříbrné pozice přitom stačilo Lence skončit na MČR do 5. místa, což by měla být za normálních okolností jistota. Ve třetí sezóně mezi ženami ji nakonec dělily od třetího místa tři body. Pro Lenku to zkrátka bylo na Zličíně do třetice všeho zlého… Ale Lenka je bojovnice, co ji nezabije, to ji posílí a tak bude příští rok určitě zase formě a ještě silnější než dřív – stejně jako všichni naši závodníci.

     

4. 11. 2018

  • Země zaslíbená a živá voda: Pás a stezka Wanxianshan (万仙山), ČPM Choceň,

    Urban Boulder Race Praha

     

    Každý má svou zemi zaslíbenou jinde. Že pro Martina Jecha je zemí zaslíbenou Čína, neuniklo asi nikomu, kdo se o závodní lezení zajímá. A tak když se Martin letos v létě vydal na rok do své země zaslíbené, nešlo o žádné velké překvapení. Nebylo však jasné, jak se tam Martinovi podaří skloubit své studijní povinnosti s lezením. Ovšem Martin jako vždy zvládá vše „v pohodě“, a tak dokázal nejen aspoň trochu trénovat, ale dokonce vyrazil na poslední závod série, kterou Čína pořádá pod názvem Pás a stezka - mezinárodní lezecký turnaj, jenž se konal ve Wanxianshanu (万仙山).

     

    Z kvalifikace zde postoupil Martin ze 6. místa, ve finále se pak dokázal posunout na konečnou 5. pozici. Ke svému výkonu Martin řekl:“ Ve finále jsem životní výkon úplně nepodal (zčásti i proto, že jsem nevymyslel jeden zásadní odpočinek a nateklo mi). I tak jsem ale mohl být max. čtvrtý.“ Vzhledem k tomu, že před Martinem skončili pouze dva silní Japonci a dva čínští reprezentanti, špatně lézt Martin určitě nemohl.

     

    Přesto se zdá, že se Martinův vztah k zemi zaslíbené zvolna mění, alespoň z toho, jak ji nyní nazývá třeba v mailech. A také z toho, že se mu zřejmě po Čechách stýská, protože se rozhodl aspoň na chvilku vrátit, aby postavil mistrovství republiky v Praze. I když – ono je to vlastně na ZliČíně…

     

    Pro Lenku je země zaslíbená v Chocni, přesněji řečeno země zaslíbená nezdaru. Loni tam v závodě Českého poháru mládeže skončila na 5. příčce, což znamenalo její nejhorší umístění v sezóně v tuzemských závodech kategorie A. Letos tam sice jela z plného tréninku, ale s převahou vyhrála kvalifikaci, přestože první cestu lezla jako úplně první závodnice, a tak to vypadalo dobře. Ve finále si však země zaslíbená vybrala svou daň, Lenka zde nedokázala vyřešit sekvenci, která shodila všechny Áčkové holky i juniorky s výjimkou Sabiny Večeřové, která to zvládla skvěle a zaslouženě vyhrála. Protože se Lenka snažila o řešení dlouho a na jistotu, nakonec jí uklouznutí stálo i rozdílové plusko, a tak Lenka skončila na 3. pozici, což je stejně jako loni její nejhorší umístění v tuzemských závodech – tentokrát mezi juniorkami.

     

    Verča Scheuerová se rozhodla studovat Matfyz v Praze a její země zaslíbená je tedy právě tam. Proto nemohla chybět na závodě Urban Boulder Race, který mapuje lezecké krásy matičky stověžaté. Do tohoto závodu se zaregistrovalo neuvěřitelných 306 lezců, z toho 99 žen. Verča s přehledem postoupila do finále, které se jí ale vůbec nepovedlo. Nejenže zde skončila 6., ale v závodním boulderu, jehož součástí byl skok na loď, spadla do Vltavy. To ji ovšem pokropilo živou vodou a tak ji, stejně jako celou naši skupinu, uvidíte už za pár dnů v zemi již třetí rok zaslíbené mistrovství republiky – totiž na ZliČíně.

     

17. 10. 2018

  • Konstanta a experiment: Světový pohár Kranj

     

    Světový pohár ve slovinské Kranji patří ke konstantám, které se nemění: letitá stěna v hale (což se dnes už na SP jen tak nevidí), krátké a bouldrové cesty, poslední evropský závod v sezóně, perfektní organizace a skvělí diváci. K jistotám patří také účast závodníků ze skupiny TBT, jimiž letos byli Lenka Slezáková a Tomáš Binter ml.

     

    K letošním konstantám patří i to, že reprezentanti skupiny TBT jsou na mezinárodních závodech nalosováni v kvalifikacích hned na začátek, aby to neměli tak jednoduché, protože z videopředlezu se toho dá odkoukat méně, než by se zdálo. Mohou tak sice trénovat schopnost číst a řešit problémy v cestách, ale výhoda proti soupeřům to určitě není.

    Tohle pravidlo dokonale potvrdila Lenka, která startovala v cestě č. 2 jako úplně první závodnice. Lenka se s pomocí trenéra a Tomáše pokusila z videopředlezu vyčíst, co se dalo, ale pak už to bylo jen na ní. Cestu lezla perfektně až do první velké obliny pod stropem, kde jí vypadly nohy, Lenka se pak pokusila dát patu na strukturu podle videopředlezu, ta jí však opět uklouzla a následoval pád. Až další závodnice objevily, že na rozdíl od stavěče, který jim na videu cestu předlézal, je pro ně lepším řešením z první obliny nejprve přesáhnout do druhé a až pak dávat patu na strukturu. Lenka tak po své první cestě figurovala na děleném 39.–40. místě. Ve své druhé kvalifikaci (tedy cestě č. 1), do níž nastupovala poměrně krátce po dolezení té první, musela Lenka několikrát měnit program, protože jí vycházely nohy jinak, než čekala, ale nenechala se tím nijak rozhodit. S klidem dolezla až do sekvence pod stropem, kde při popohození těsně netrefila chyt za hranou, který pak vytvářel možnost odpočinku. Dělená 36.–37. pozice v této cestě znamenala pro Lenku 39. příčku celkově.

     

    Z českých reprezentantek se nejlépe dařilo Ivě Vejmolové, která po výborném výkonu v obou kvalifikacích postoupila do semifinále, kde obsadila 22. místo. Elišce Adamovské patří dělená 31.–32., Elišce Novotné 40. a Sabině Večeřové 45. pozice.

     

    Aby nebylo všechno konstantní, zkusil Tomáš po dohodě s trenérem experiment s přípravou v předzávodním týdnu. Důvod byl jednoduchý – letos se mu několikrát nepodařilo přenést formu z tréninku do závodu, lépe řečeno přijet na závody v použitelném stavu. Před první cestou se zdálo, že experiment vyšel, Tomáš se při téměř nočním rozlezu (start byl v 8 hodin ráno) hýbal dobře. Konstanta se startovním pořadím platila – Tomáš stejně jako všichni čeští reprezentanti zahajoval v cestě č. 2, samozřejmě jako první z našich a 11. celkově. To znamenalo, že před nástupem viděl maximálně čtyři soupeře a nikdo z našich mu nemohl nic poradit. Na Tomášův výkon to zpočátku nemělo žádný vliv, technický boulder ve třetině cesty, který děsil všechny závodníky a řadu jich také shodil, přelezl bez větších problémů. Pak ale podcenil poměrně lehký skok, když si před odrazem nechal zašpičkovanou hranu a nohy ho pak setrvačností po doskoku vytáhly z chytů. Dělené 47.–51. místo v cestě znamenalo jediné – Tomáš musí dobře zalézt druhou kvalifikaci. Cesta působila příznivě, ale Tomáš hned od nástupu zjevně špatně držel i dobré chyty. Bojoval s tím, jak se dalo, ale spíš se to nedalo a tak si v této cestě dolezl pro dělenou 56.–57. pozici, což mu vyneslo 55. příčku celkově. Vzhledem k tomu, že poměrně dost závodníků, kteří na posledním SP v Brianconu, kde Tomáš startoval, skončili za ním, se zde umístilo daleko před ním (např. Posch, Esparta Frade, Berthe a další – třeba David Firnenburg, který byl v Brianconu 13 míst za Tomášem tady postoupil do semifinále a obsadil 17. pozici, bylo jasné, že je něco hodně špatně. Tomášova neschopnost fungovat ve druhé cestě při čistě fyzickém lezení, které mu obvykle maximálně vyhovuje, byla tak překvapivá, že se pak vrátil zpátky na rozlezovku, aby zjistil, jak na tom reálně je. Ukázalo se, že už není schopen ani zkrokovat boulder, který při rozlezu před první cestou vylezl na poprvé a prakticky v ničem se ani nehne. Experiment prostě nevyšel…

     

    Kvalifikace naopak skvěle vyšly Jakubovi Konečnému, který do semifinále postoupil z 2. místa, kde ho pak atypický krok posunul na celkovou 18. pozici. Vojta Trojan skončil 45., Šimon Potůček 58. a Štěpán Potůček 60.

     

    Mezinárodní sezóna pro závodníky skupiny TBT skončila, ověřovat konstanty i zkoušet experimenty letos mohou ještě v tuzemských závodech – tím nejbližším je 13. 10. Český pohár mládeže v Chocni.

     

4. 10. 2018

  • Murphyho závody: Mistrovství světa Innsbruck

     

    Vrcholem letošní závodní sezóny je bezesporu Mistrovství světa v soutěžním lezení, které hostí město tomuto sportu zaslíbené, tedy rakouský Innsbruck. Přes osm set nejlepších světových lezců sem přijelo změřit své síly v lezení na obtížnost, boulderingu, lezení na rychlost i té nešťastné kombinaci, v níž se budou v příštím roce odehrávat nominační boje na olympijské hry v Tokiu.

     

    Nemohli zde chybět ani oba zástupci skupiny TBT, kteří jsou členy reprezentace dospělých v lezení na obtížnost - Lenka Slezáková a Tomáš Binter ml. Protože jde o akci, kde by mělo být všechno perfektní, v přípravě nic nepodcenili a do Innsbrucku přijeli ve formě. Jenže, jak už bylo mnohokrát řečeno, Murphyho zákony nelze nijak obejít.

     

    Závod začínal ženskou kvalifikací, která se lezla ve dvou skupinách a i když bylo trochu zvláštní, že jedna skupina má v obou cestách skok, zatímco ta druhá ani v jedné a že cesty jednotlivých skupin jsou charakterem i obtížností dost odlišné, nedalo se s tím nic dělat. Nezvyklé bylo i to, že z pětice českých reprezentantek jsou čtyři ve skupině B a jen jedna ve skupině A, ale ani to nenaznačovalo, že by si pan Murphy měl z mistrovství světa udělat své závody.

     

    Právě Lenka byla tou reprezentantkou, která byla ve skupině A jediná z české výpravy a právě cesty v téhle skupině obsahovaly zmíněné skoky. Lenka začínala v cestě č. 1, výborně zvládla koutovou technickou pasáž a obouruční dynamo poslala s absolutním přehledem. Pak se ale přece jen Murphy ozval, když Lenka těsně nedotáhla silový krok do kráteru, po němž následovalo několik lehčích kroků a odpočinek. Ale dělené 29. místo v cestě nebylo žádné neštěstí a tak se Lenka koncentrovala na druhou cestu a hlavně podstatně těžší skok, který v ní znamenal rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Druhou kvalifikaci začala Lenka s jistotou, bez problémů přelezla nepříjemnou sekvenci přes kráter vytvořený ze struktur, ale když se na něj měla postavit, místo toho, aby si dala špičku na hranu vytvořenou mezerou mezi strukturami, stoupla si jako jediná dovnitř kráteru na sklopenou plochu, která jí po zatížení celkem logicky uklouzla. Do skoku, na který se připravovala tak vůbec nedolezla. Pád znamenal 39. pozici v cestě, 33. příčku ve skupině a po sečtení obou skupin dělené 65.–66. místo celkově. Lenka k tomu řekla: „Byly tam dobré chyty, tak jsem tu nohu asi nějak podcenila“. Murphyho zákony se prostě začaly projevovat – mimo jiné i tím, že všechny naše reprezentantky přes dobrou formu skončily daleko za svými možnostmi, protože každé z nich se hrubě nepovedla jedna cesta.

     

    Že se přírodní zákony pojmenované po leteckém inženýrovi týkají opravdu všech, se potvrdilo ještě ten večer. Pořadatelé si připravili velkolepý zahajovací ceremoniál s povinnou účastí všech zaregistrovaných členů národních týmů, jenže pro změnu trochu podcenili počasí a již zmíněné zákony: bouřka s průtrží mračen při neexistující mokré variantě udělala ze slavnostního okamžiku spíš zmatený boj o záchranu trosek původního záměru.

     

    Ale mělo být ještě hůř. Následující den byly na programu kvalifikace mužů a už při pohledu na cesty bylo jasné, že skupina A bude závodit prakticky v jiném sportu, než skupina B, ač stavěči tvrdili, že by cesty měly být u obou skupin charakterem i obtížností podobné. Ve skupině A totiž byla jedna cesta založena na kolmém a koutovém lezení po strukturách a druhá měla několik klíčových sekvencí rovněž v kolmicích, zatímco skupina B měla jednu cestu v nejpřevislejší části stěny a druhou prakticky jen po chytech. Koučové jednotlivých zemí sice brblali, ale co se dalo dělat – závodníci se s tím museli nějak vyrovnat. Do skupiny A byli navíc hned na začátku nalosováni hned tři naši závodníci: jako druhý lezl Kuba Konečný, jako pátý Tomáš a jako sedmý Šimon Potůček. Tomáš se na rozlezovce cítil výborně, ale to jen aby potvrdil další z Murphyho zákonů: „Jestli se cítíš dobře, uklidni se, ono tě to přejde.“ Aby ho to skutečně přešlo, stavěči dali v první cestě skupiny A omylem jednu ze struktur u třetí expresky jinam, než byla na videopředlezu, čímž vytvořili brutální boulder, který sice na hranici levitace překonal jako první lezoucí Janick Flohé, ale pak se v něm už nikdo včetně Kuby Konečného ani nehnul, a tak byl závod zastaven právě ve chvíli, kdy měl lézt Tomáš. Rozhodčí se radili se stavěčem, Tomáš seděl na lavičce a čekal, nikdo nevěděl kdy půjde lézt a co vlastně poleze, nakonec stavěči strukturu dali na správné místo a zase se rozhodčí dlouze radili. Pak najednou poslali Tomáše do změněné cesty. Tomáš v neoblíbené kolmici přelezl za nově umístěnou strukturu, ale po pár dalších krocích mu při těžkém fixu, kdy bylo třeba popohodit z přídrže do chytu na struktuře, smekla spodní ruka a bylo hotovo: 46.–54. místo v cestě nebyl rozhodně dobrý základ. Rozhodčí pak pustili do cesty ještě jednoho lezce, potom závod těsně před Šimonem Potůčkem znovu přerušili, pak odstartoval Šimon s tím, že po něm budou mít první čtyři závodníci nový pokus, protože chyba stavěčů byla posouzena jako technický incident. Kuba Konečný tak tři čtvrtě hodiny po svém prvním nástupu lezl cestu znovu, ale spadl dva kroky nad Tomášem a s jeho šancemi na postup to nevypadalo moc dobře.

     

    Druhá cesta skupiny A měla síto v kolmici za polovinou cesty, kde povinné dlouhé dynamo do tříprstové díry zastavilo dvě desítky závodníků. Hned za ním byl pak dobrý odpočinek, pak několik kroků v převislém profilu a opět kolmější dolez. Tomáš dynamo do díry těsně nedotáhl, což znamenalo dělenou 31.–46. pozici v cestě, dělenou 47. příčku ve skupině a dělené 93. místo celkově. Pro Tomáše nejhorší výsledek na MS v životě, přitom připraven byl rozhodně líp, než když si z Gijónu v roce 2014 odvezl 46. pozici (kterou tenkrát považoval za neúspěch) nebo v roce 2012, kdy byl v Paříži 57. Koneckonců jeden z Murphyho zákonů říká: „Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba.“

     

    Naopak Jakub Konečný zvládl tuhle cestu skvěle, spadl až těsně pod topem a rozdělil se tak o první příčku v cestě s Jakobem Schubertem a Domenem Škoficem. Tím si i přes nepovedenou první cestu vybojoval postup do semifinále, kam po vynikající výkonu ozdobeném dvěma topy ve skupině B postoupil podle očekávání i Adam Ondra. Murphyho zákony totiž v tu chvíli začaly platit hlavně pro stavěče: nevhodně umístěný banner ve druhé kvalifikační skupině, který vedl k protestům a nakonec stál postup dva favority, příliš lehké semifinále žen se čtyřmi topy, titul mistryně světa o němž musel rozhodnout čas, podivné semifinále mužů a dva nejlepší lezci v mužském finále pak ve stejném výkonu, už skutečně naplňují základní zákon: „Pokud se může něco pokazit, tak se to určitě pokazí…“

     

    Naopak pro české barvy dopadla soutěž mužů v lezení na obtížnost skvěle – Adamova stříbrná medaile má sice trochu smolnou příchuť, ale dva Češi ve finále, to je prostě radost.

     

    A pro ty, kterým se tenhle závod nepovedl, máme další z Murphyho zákonů: „Usměj se, zítřek bude horší.“

     

    Mistrovství světa ale pokračuje až do neděle soutěžemi v boulderingu, rychlosti a kombinaci. Doufejme, že už to nebudou Murphyho závody pro nikoho – ale to vlastně asi ani nejde…

     

12. 9. 2018

  • Cesta do neznáma: MSJ Moskva

     

    Mistrovství světa juniorů v Moskvě jsem si užila po všech stránkách. Moskva jako město je zážitek sama o sobě a když se k tomu přidají tak velké závody jako mládežnické mistrovství světa, kde má navíc česká reprezentace dost velké úspěchy, jsou to dva týdny strávené v Rusku, na které se jen tak nezapomene.

     

    Závod samotný začínal kvalifikacemi v boulderingu a rychlosti. A protože já jsem se letos rozhodla soustředit se pouze na obtížnost, znamenalo to pro mě ještě čas na vyladění formy na místních boulderovkách a čas na poznávání Moskvy.

     

    V pondělí 13. srpna konečně přišla na řadu obtížnost. Už od pohledu bylo jasné, že kvalifikační cesty jsou boulderového rázu a pokud člověk nemá extrémní převahu, musí upalovat nahoru bez nějakého zdržování. Do první červené cesty jsem nastupovala jako pátá, takže nebylo moc času na okoukání programu. I tak jsem ale tušila jedno z klíčových míst, a proto jsem se po nepříjemném začátku (samé pumpy a divné kroky) rozhodla necvakat expresku a raději lézt dál, což se nakonec vyplatilo a já jsem s děleným 20. místem v cestě byla spokojená.

     

    Jenže jak je známo, našlápnuto může mít člověk dobře, ale nesmí se nechat unést – druhá cesta je hodně důležitá, geometrický průměr dělá divy. Mě tentokrát překvapil příjemně, i když jsem to zase udělala napínavé. Druhá kvalifikace byla o něco vytrvalostnější a hned po pádu z ní jsem myslela, že šance na semifinále jsem si zkazila. Nakonec to ale vyšlo těsně na postup z 26. místa.

     

    Ještě se musím naučit prodat všechno i v semifinálových (na evropských pohárech finálových) kolech. Tentokrát mě shodil krok poměrně nízko a 26. místo mi zůstalo. Stejně si myslím, že je to úspěch a letošní sezona se konečně ubírá tím směrem, jakým si přeju.

     

    Ale úspěšná jsem nebyla pouze já. V rámci české reprezentace padlo hodně kvalitních výkonů a mnoho postupů do semifinále s tím, že některým do nejlepší šestadvacítky chyběl opravdu kousíček. Navíc si jako výprava odvážíme 2 finálové účasti a dokonce stříbrnou medaili Kuby Konečného.

     

    Na závěr musím poděkovat všem koučům za perfektní organizaci celého výjezdu, že to s námi vydrželi a že jsme se vrátili všichni beze ztráty. Taky nesmím zapomenout velký dík Patrikovi z týmu FyzioGym Cooper, který se staral o naše namožené svaly, a fotografce Monice Brkalové.

     

    Lenka Slezáková

     

28. 8. 2018

27. 7. 2018

  • Vracák: Světový pohár Briançon

     

    Dalšího závodu Světového poháru v lezení na obtížnost, který se 20.–21. 7. konal tradičně ve francouzském Briançonu tentokrát na netradičním místě (po developerském záboru původního nádvoří se stěna přestěhovala na fotbalový stadion), se opět zúčastnil ze skupiny TBT pouze Tomáš Binter ml.

     

    Po posledních dvou světových pohárech použili specialisté ze skupiny TBT nakonec všechny dostupné břitvy (viz předchozí článek), aby změnili algoritmus a Tomáš byl pro závod vrácen a smontován v použitelném stavu. Že by se to mohlo podařit naznačily už tréninky – ten poslední před Brianconem byl doslova příšerný.

    Startovní listina s více než osmdesátkou lezců tentokrát neobsahovala téměř žádné jméno, které by nezdobily úctyhodné výsledky a tak bylo jasné, že pokud Tomáše nevrátili (ať už ho vyměnil kdokoli), nebo nebude správně smontován, dopadne to zase špatně. Navíc zahajoval v kvalifikační cestě č. 2 jako osmý v pořadí, takže nebyla šance nic moc odkoukat, ačkoli před ním lezly samé hvězdy. Tomáš nastoupil jistě, trochu zaváhal jen v jednom nepříjemném kroku v úvodní kolmici a pak to najednou vypadalo, že neleze, ale jde pěšky. Takhle dokráčel výš než někteří před ním startující borci, potom ale přelezl cvakání třetí expresky od konce, dokázal se však tři kroky vrátit, cvaknout, udělat opět tři kroky nahoru a pak už přece jen na dotažení dynama do chytu za výlezovou hranou, kde se dalo odpočinout, nebylo z čeho brát. Později se ukázalo, že kdo přelezl tohle cvakání, buď už se nedokázal vrátit, nebo po návratu cvaknout a pokud ještě ano, tak už ne odlézt. Pro Tomáše to znamenalo dělené 47.–57. místo v cestě a bylo téměř jasné, že oprava břitvami zabrala, protože tohle by ten android z Chamonix určitě nezvládl – ten by k té expresce totiž ani nedolezl.

     

    Ale zbývala ještě druhá cesta – ta měla po čtrnácti už dost těžkých krocích velmi veselý boulder, který sundal kdekoho: přepadnout levou rukou do backhandu na struktuře, pravou nabrat špatný stisk, popohodit levou ruku do vyššího backhandu na struktuře, levou nohu narvat na ten nižší backhand, prokozit, do stisku přidat druhou na spoďák a přes přídrž se natáhnout do další struktury. Tomáš ale vypadal, že už kroky před boulderem má poměrně lehké, v boulderu vůbec nezaváhal, při odlezu z něj nepotřeboval použít přídrž a pak bylo znát, že jsou mu další chyty více než dobré. A tak se jich rozhodl využít – místo toho, aby tam poslal ještě dva kroky, po nichž následoval dobrý odpočinkový chyt, se v cestě vrátil a sklepával. Jenže nepřestavěl správně nohy, zkomplikoval si pak ještě pozici už cvaknutým lanem a další původně lehký krok z dobrého chytu najednou nedojel, kam měl. Tahle taktická chyba mu vynesla dělenou 57.–58. příčku v cestě a 57. místo celkově.

     

    I když je tento výsledek pořád dost daleko od Tomášových nejlepších umístění, v dané konkurenci a kontextu letošních výkonů bylo jasné, že oprava břitvami zabrala. Tomáš sice udělal dvě taktické chyby, z toho tu první mu vzhledem ke startovnímu pořadí nelze vyčítat, ale lezecky už byl zjevně v pořádku. Nebo že by ne docela? Že by to vracení v obou cestách mělo něco společného? Nezbývalo, než Tomáše rozebrat a znovu složit, ale nakonec se to vyplatilo: problém způsobil nedotažený vracecí šroubek, tzv. vracák (neplést s vracákem na divoké vodě – to není šroubek a používá se jinak), k jehož montáži použil omylem jeden z mechaniků skupiny TBT místo šroubováku či aspoň trochu vhodné holičovy břitvy tu Occamovu.

     

    Uvidíme, zda se členy TBT podaří k dalším závodům dobře připravit do posledního šroubku – prvním pokusným králíkem bude v srpnu Lenka Slezáková na juniorském mistrovství světa v Moskvě. Tak jí držte šroubky!

     

  • Vyměnili ho!: Světový pohár Chamonix

     

    Tomáš Binter ml. byl opět jediným zástupcem skupiny TBT v dalším závodě Světového poháru v lezení na obtížnost, který se konal 11.–13. 7. ve francouzském Chamonix. Po Tomášově mizerném výsledku ve Villars se nabízela otázka, co se to s ním stalo? Ne že by mu dělalo problém zkazit závody, to už dokázal mockrát, ale že by tohle byl ten samý lezec, který na posledním loňském Světovém poháru v Kranji zvládl být přes nemoc o více než 40 míst výš, před několika současnými semifinalisty a k tomu nejlepší z našich?

     

    Po společném tréninku se Slovinci, Španěly a Belgičany mezi závody SP, kde i ve srovnání s lezci světové třídy nevypadal vůbec špatně, se zdálo, že to byla jen nešťastná shoda okolností.

     

    Ale následující závod v Chamonix byl ještě horší – v cestě č. 2, kde Tomáš začínal, zkazil lehké dynamo do chytu, do něhož ani nemusel dynamicky a na nepochopitelnosti téhle minely nic nemění ani to, že tam spadl třeba i Ramón. 97.–108. místo v cestě je něco, co Tomáš ještě v životě nedokázal. A druhá kvalifikace zase lezená v křeči s výpadky všeho druhu přinesla 87.–91. pozici v cestě a 100. celkově – opět neveselá premiéra.

     

    Přitom žádný zdravotní problém, fyzicky je na tom nejlépe, co kdy byl, a ještě na rozlezu se cítil výborně. Co se tedy stalo? Nákladná srovnávací analýza závodů ve Villars a Chamonix s tréninkem mezi nimi, kterou provedla renomovaná agentura JeB a syn, přinesla odpověď: vyměnili ho!

     

     

    I nadále však zůstává řada otázek.

     

    1. Kdo ho vyměnil?

    Z variant CIA, KGB, ilumináti a mimozemšťani se zdá nejpravděpodobnější ta poslední, protože nikoho jiného by to zřejmě ani nenapadlo.

     

    2. Co vlastně vyměnili?

    Je otázka, zda to byl celý organismus, nebo jen jeho části, protože navenek Tomáš vypadá, mluví a chová se pořád stejně.

     

    3. Koho vyměnili?

    Jen Tomáše, nebo i další lezce? Například posun Jakuba Konečného mezi dvěma závody SP v průběhu necelého týdne z 59. na 9. příčku či naopak propad Maxe Rudigera z 5. na 76. místo vyvolává značné podezření.

     

    4. Proč ho vyměnili?

    Jde zřejmě o nějakou sadistickou formu výzkumu nebo o sociální experiment, ale pravý účel lze jen těžko bez dalších náročných výzkumů odhadovat.

     

    5. Kdy ho vrátí?

    Vzhledem k tomu, že dosud došlo k výměně vždy mezi závody a tréninkem, lze jen doufat, že se tento algoritmus podaří změnit a třeba Tomáše na blížící se závody SP v Brianconu vrátí smontovaného v alespoň trochu použitelném stavu. Specialisté ze skupiny TBT se pokusí tento algoritmus změnit pomocí břitvy. Jen se zatím nemohou rozhodnout, zda použít břitvu Occamovu, Popperovu, Humeovu či holičovu…

     

18. 7. 2018

  • Další radost na závěr: Evropský pohár mládeže Mnichov

     

    Zatímco ve Villars se sešla světová špička na prvním závodě ze série Světových pohárů lezení na obtížnost, já vyrazila s juniorským týmem do Mnichova. Letos jsem se totiž rozhodla vynechat většinu SP dospělých a raději se soustředit na mládežnické závody. A poslední Evropský pohár této sezóny se o víkendu 7.–8. 7. konal právě v Mnichově.

     

    Závodní den byl rozdělený na dvě části: dopoledne si užily svoje tři ze šesti kategorií a odpoledne pak ty zbývající. Já patřila mezi ty, co se ráno mohli vyspat, lezení mě čekalo až kolem třetí hodiny. Protože cesty se v průběhu dne neměnily a v rámci týmu jsme si poradili, co to šlo, přesně jsem věděla, do čeho jdu: relativně lehčí, spíš nepříjemné kroky po strukturách a případný boulder nahoře.

     

    V první cestě mě až překvapilo, jak rychle jsem přelezla divnokroky na začátku, ale věděla jsem, že cesta se topuje a musím dolézt vysoko. Presku pod topem mi však najednou došlo a poslední kroky jsem trošku uspěchala. I tak to bylo 10. místo v cestě, tím pádem slušná naděje na finále.

     

    Druhou kvalifikaci jsem díky svěťákovému formátu lezla hned v zápětí. Cesta se lámala v boulderu nahoře a 15. a 2. místo dělilo vskutku jen pár chytů. Dobře jsem si ji nakoukala, podařilo se mi zabojovat tak, že jsem byla opravdu spokojená a vyšlo to na 7. místo v cestě. Potom už se čekalo na výsledky. Vyjde to? Po asi půlhodince už bylo vše černé na bílém a já na 10. místě! Takže druhé finále v řadě. Další den jsem si v umístění sice nepolepšila, ale užila jsem si to a mám ze závodu radost.

     

    Škoda jen, že tentokrát se českému týmu nedařilo tolik jako na předešlých výjezdech a někteří si vybrali trochu smůly… Ale do finále jsme šly tři (Eliška Adamovská, Markéta Janošová a já), to je taky slušné, a nakonec byla i jedna medaile…

     

    Nějak nevěřím, že Evropské poháry už letos skončily a že tahle část sezony utekla tak rychle. Takže zatímco si čistím hlavu na skalách v Dolomitech a zkouším i trochu jiné lezení, než jsem zvyklá, už jen držím palce všem našim na SP.

13. 7. 2018

  • Jedna ruka tleská: Světový pohár Villars

     

    Na horách je krásně skoro vždycky. Když neprší. Villars je na horách a je tam krásně. Když neprší. Ale 6. 7., tedy v den kvalifikace tamního závodu Světového poháru v lezení na obtížnost, pršelo. Skoro celý den. Venkovní stěna je sice dobře zastřešená, ovšem Honza Zbranek, který zde byl hlavním stavěčem, se k cestám vyjádřil lakonicky: „Záleží na vlhkosti. Když neprší, je to v pohodě. Když prší, je to horší. A nejhorší je, když sem přijde ten mrak – to pak Cheety nasajou vlhkost a klouže to.“

     

    Pršelo snad kromě poslední hodiny závodu celý den. A mrak, co se tvářil jako mlha, tam nebyl pro tak prvních a posledních deset lezců z celkového počtu startujících převyšujícího devadesátku. Takže to chtělo spíš neopren, šnorchl a ploutve.

    Jediný zástupce TBT v tomto plaveckém závodě Tomáš Binter ml. zahajoval v cestě č. 2. Neměl sice neopren, šnorchl ani ploutve, ale protože nastupoval až jako 34., tak měl spoustu informací o tom, jaké radosti ho v cestě čekají. Věděl proto, že po nenápadně se tvářícím nástupu, kde však hned z prvního kroku dokázal spadnout finalista posledního závodu SP v Kranji Francesco Vettorata, je čtyřkrokový boulder, který shazuje jednu hvězdu za druhou: Samoilova, Monchoise, Firnenburga, Shemlu a řadu dalších. Podstatou boulderu bylo nabrat křížem velký kráter, natáhnout se do stisku vpravo, popohodit do dalšího stisku výš, otočit ruku do lišty přidělané uvnitř kráteru na spoďák a znovu popohodit křížem do dírky. Už samo nabrání kráteru bylo v daných podmínkách nad síly několika dobrých lezců a pak každý krok stál za to, snazší bylo snad jen závěrečné popohození ze spoďákové lišty, po němž pak následovalo podstatně lehčí lezení.

     

    Tomáš nastoupil s klidem, s převahou nabral kráter, opatrně pojistil krok do prvního stisku, snadno popohodil do druhého a zdálo se, že je hotovo. Jenže když otáčel spodní ruku do spoďákové lišty, zcela nečekaně mu vystřelila ta horní ze stisku – prý že jedna ruka netleská, tahle ale úplně sama tleskla. Těžko soudit, zda to způsobila nesoustředěnost ve chvíli, kdy si myslel, že je už z nejhoršího venku, nebo špatný plavecký styl, rozhodně to ale znamenalo nechtěný skok do vody a dělené 69.–73. místo v cestě.

     

    Do cesty č. 1 proto Tomáš nastoupil s úpornou snahou nic nezkazit a výsledek z první cesty vylepšit, což je vlastně oxymóron. V téhle snaze se nakonec utopil, když příliš zatažené a na jistotu pojaté plavání – totiž lezení – vyústilo ve zkažený skok do dobrého odpočinkového chytu a bylo po závodě – 82. pozice v cestě a 84. celkově.

     

    Závod se nepovedl nikomu z českých reprezentantů (59. Jakub Konečný, 67. Vojta Trojan) a nejen jim – loni ve Villars 6. Němec Hanke byl letos 60., loňský semifinalista Francouz Monchois si připsal tentokrát 85. příčku, Němec Firnenburg dokonce 87. a řada dalších špičkových lezců se utopila na místech, která by nikdo nečekal. Závod vyhráli Jakob Schubert a Janja Garnbret, v semifinále předvedl parádní představení a jediný top Max Rudiger a na topole podle skal zelený mužík zatleskal.

     

    Doufejme, že při dalším závodě SP v Chamonix, který začíná už tento čtvrtek, bude zase platit, že jedna ruka netleská a obě ruce nejen zelených mužíků budou mít proč zatleskat i našim reprezentantům.

     

10. 7. 2018

  • Na správné vlně: Evropský pohár mládeže Uster

     

    Další závod ze série je za námi. Z loňského Evropského poháru v Usteru, který jsem vynechala, se ke mně donesly spíš negativní zážitky (možná proto přijel tentokrát český tým v početně menší skupince – chyběla třeba Eliška Adamovská nebo Ondra Slezák). Je pravda, že ani tentokrát se stavěčům cesty tolik nepovedly a padalo se na stejných místech, ale po letošku budu mít já i celý český tým na švýcarský Uster dobré vzpomínky.

     

    Už od pátku, dne registrace, jsem se na závod hodně těšila, cítila jsem se navíc dobře a říkala jsem si, že už by to mohlo vyjít. Ale první technickou kvalifikaci po boulích jsem zkazila, protože jsem spadla v prvním rozřazovacím kroku. Bylo z toho dělené 11. místo v cestě (zase těsně před finále – začínám být odborník) a už jsem z té „smůly“ začínala být celkem unavená.

     

    Samozřejmě to nebyla jen smůla, bylo to v mojí hlavě. V těžkém místě jsem nebyla připravená bojovat, podvědomě jsem asi počítala s další nepovedenou cestou, a hned jsem vypla. Lehce se řekne, hůř se udělá, ale díky Tomášovi se mi nějak podařilo přepnout a do druhé cesty jsem nastupovala jinak: trošku jsem potlačila svoji pozitivní povahu a byla na cestu (slušně řečeno) naštvaná, chtěla jsem ji prostě vylézt. Protože jsem startovala až jako předposlední, věděla jsem, kde se to láme. Při pokusu jsem byla najednou za kritickým místem a lezla jsem dál, až z toho bylo 3.–4. místo v cestě. Pořád jsem překvapená, jak to v té hlavě dokáže přeskočit a udělat tak veliký rozdíl.

     

    Postup do finále vyšel ze 7. místa a tam jsem si pozici udržela. Takže mé já je spokojené (i když jsem ve finále špatně přečetla cestu a šla místo chytu do stupu :)). Konečně jsem najela na dobrou vlnu a lezla tak, jak jsem chtěla a užila si to. Ideálně tak jen pokračovat.

     

    A pokračovat v takovém stylu budou doufám všichni, protože mít 6 finálových účastí (z toho 2 medaile: Kuba Konečný a Markétka Janošová) z 9 českých závodníků na jednom Evropském poháru je pecka!

     

    Lenka Slezáková

3. 7. 2018

  • Deformát: Akademické mistrovství světa Bratislava

     

    Akademické mistrovství světa se k nám ve srovnání s tím, které se konalo před dvěma roky v Číně, podstatně přiblížilo – konalo se totiž u našich slovenských bratov v Bratislavě. O co blíž bylo zeměpisně, o to dál bylo pro soutěžící vysokoškoláky termínem a soutěžním formátem.

     

    Uspořádat totiž Akademické mistrovství světa v Evropě v termínu 19.–23. 6., tedy v době, kdy na většině našich vysokých škol vrcholí zkouškové období, nebyla pro většinu našich lezců žádná výhra. A nevídaný soutěžní formát, kdy se v lezení na obtížnost i v boulderingu závodilo bez semifinále a tak do finále postupovalo rovnou z kvalifikace 8 resp. 6 závodníků, budil u většiny startujících úžas, nikoli však nadšení. Tohle v Číně opravdu nebylo a pořádající Slovenskej asociácii univerzitného športu se to skutečně nepovedlo, naštěstí výborná práce lezeckých odborníků i nadšenců ze SHS JAMES či stěny K2, kteří se na realizaci závodu podíleli, pomohla, přes zmíněné nepříliš pochopitelné jevy, udělat z letošního AMS kvalitní závody.

    Ze skupiny TBT startovali Martin Jech a Verča Scheuerová v lezení na obtížnost. V této disciplíně se stavěčům vedeným Marcinem Wszolkem hodně nepovedly kvalifikační cesty – není třeba říkat proč, stačí se podívat do výsledků na to, jak se lezci v jednotlivých sekvencích (ne)rozřadili, což v případě formátu bez semifinále je dost zásadní problém. Ale závodníci nejsou od toho, aby hodnotili cesty, jejich úkolem je se s nimi vyrovnat, ať už jsou jakékoli.

     

    Martin v první kvalifikační cestě dolezl s přehledem do obouručního skoku, který se nejprve pokusil vyřešit staticky, to se mu ale nepodařilo. Vrátil se, skok pak rozjel po nesprávné dráze a dal do něj navíc příliš energie, takže následující strukturu sice chytil, ale setrvačnost mu nedovolila se udržet. V tomhle skoku spadlo 15 lezců, ovšem Martin tím, že při pokusu udělat krok staticky strukturu jednou rukou podržel, získal hodnocení tohoto dvojchytu jako drženého jednou rukou, což ho posunulo před všechny neúspěšné skokany a znamenalo pro něj 26. místo v cestě. Ve druhé kvalifikaci překonal větší část přepáleného boulderu, který v jednotlivých krocích zastavil spoustu lezců velmi rozdílné výkonnosti a spadl těsně před jeho závěrem, po němž následovalo zase pár lezitelných temp – k topu se v této cestě ale nikdo ani nepřiblížil. Martin tak obsadil dělenou 13.–15. pozici ve druhé kvalifikaci a celkově 20. příčku. Umístění solidní, které by v případě standardního formátu znamenalo pohodový postup do semifinále s možností tam své umístění výrazně vylepšit, ale tady už bylo po závodech…

     

    Verča, která přijela po probdělé noci před zkouškou na Matfyz, začínala v první kvalifikační cestě, kde po lehkém začátku čekal přibližně v polovině nepříjemný krok z obliny, v němž nakonec zůstalo 11 závodnic a pak až do posledních několika kroků zase poměrně lehké lezení v kolmém profilu. Verča do obliny dokráčela s totální převahou, pak ale neotočila ruku, pohyb rozjela na riziko, další chyt netrefila a bylo po nadějích. Dělené 29.–36. místo po první cestě v uvedeném formátu znamenalo prakticky konec. Ve druhé kvalifikaci Verča sice bojovala a po Ivě Vejmolové dolezla v téhle cestě z našich závodnic nejdál, ale na víc než konečnou 30. pozici, to nestačilo.

     

    Právě Iva Vejmolová na formát závodu doplatila nejvíc. Po té, co jí ve druhé kvalifikační cestě, kde začínala a kterou až do té doby lezla s přehledem, uklouzla pata, sice cestu č. 1 topovala, ale to jí v součtu stačilo právě na 9. a tedy první nepostupové místo bez šance prodat svou reálnou výkonnost. Výsledek dobrý, ale smůla veliká.

     

    Naopak i za daných okolností zvládl kvalifikaci v boulderingu skvěle Honza Jeliga, který postoupil ze 6. pozice a ve finále si ještě polepšil na 5. příčku, když dokázal porazit řadu zvučných jmen z celého světa.

     

    Formát i cesty v lezení na rychlost byly naštěstí standardní a Honza Kříž nenechal nikoho ani chvíli na pochybách, proč přijel. Suverénně vyhrál kvalifikaci, bez zaváhání prošel vyřazovacími koly a ve finále vybojoval titul akademického mistra světa. Za nás velká gratulace – Honza si to zaslouží jako sportovec i jako člověk.

     

    Kolotoč mezinárodních závodů pokračuje už o tomto víkendu Evropským pohárem mládeže ve švýcarském Usteru, jehož se kromě dalších českých reprezentantů zúčastní ze skupiny TBT také Lenka Slezáková. Vzhledem k letošním úspěchům české reprezentace je určitě proč držet palce.

     

25. 6. 2018

  • Bez kolmice ani ránu: Evropský pohár mládeže v lezení na obtížnost Bruneck

     

    Další Evropský pohár juniorů se konal v Brunecku, což je městečko na severu Itálie u hranic s Rakouskem – takže moje oblíbená oblast. A to, co mě dostane vždycky, mě dostalo i tentokrát. Výhledy, hory, sluníčko! Navíc jsme měli zařízené ubytování (díky Sašo!) zhruba ve 1300 metrech nad mořem, to už je slušná výška. Po cestě tam nás navigace mírně vyděsila, protože psala vzdálenost 12 kilometrů, ale cca 20 minut jízdy autem. Nekecala. Holt ty serpentiny do kopce nejde jet rychle, ale výhled na celé město stál za to.:)

    Na stěně v Brunecku byl, myslím, závod jako Evropský pohár poprvé a celý areál vypadal dost nově. Co mě celkem překvapilo, bylo množství kolmých profilů na závodní stěně. Pro mě ideál, technické lezení já ráda.

     

    Po první kvalifikaci jsem byla spokojená, jen by se hodilo trošku více know-how, které jsem jako třetí závodnice v cestě neměla. Ale i tak bylo 10. místo dobrý základ pro finále.

     

    Druhou kvalifikaci jsem lezla až odpoledne, takže mě čekal dlouhý odpočinek. Mezitím na moji cestu po oblinách začalo pálit slunko, jako by nebyla už tak dost nepříjemná. Často se totiž stálo jen na strukturkách ve stěně a já si ji docela protrpěla. Z čeho mám ale radost, je, že jsem nikdy neztratila hlavu a s klidem všechno vyřešila. V klíčovém místě jsem ale byla najednou dole a věděla jsem, že na finále to stačit nebude.

     

    Hádám, že letos jsem jedna z těch, co mají prostě „štěstí.“ deset míst ve finále a na mě už podruhé v sezoně zbylo jedenácté. Ale to první nepostupové místo jsem rychle hodila za hlavu. Protože… (pravděpodobně už to všichni ví) brácha Ondra vyhrál svoji první medaili a rovnou zlatou! Obrovská radost a zážitek pro mě (z pozice člena českého – početného a dost hlasitého – fanklubu).:)

     

    Letos už byly závody ve Voironu, Imstu, Brunecku a za chvilku se pokračuje do Usteru a Mnichova. Tak zase držte celé české reprezentaci palce, zřejmě to funguje!

     

    Lenka Slezáková

21. 6. 2018

  • Skvělý tým: Mistrovství Evropy juniorů v lezení na obtížnost Imst

     

    Pár stránek v kalendáři je zase otočených a my máme za sebou juniorské mistrovství Evropy, které proběhlo 25.–27. května v rakouském Imstu. Početnou českou výpravu z lezců skupiny TBT doplnila Lenka Slezáková, aby srovnala své síly s evropskou konkurencí. A jak závod Lenka viděla?

     

    „Závody v Imstu – moje oblíbené místo a zase jednou skvělý zážitek. Přála jsem si o něco lepší výsledek, ale ani tak jsem nedopadla špatně a to, že měla česká výprava tolik semifinálových, 5 finálových účastí a mistra Evropy, vše naprosto vyvážilo. A navíc jsme momentálně fajn parta a skvělý tým, tak mám radost i za ostatní.

    Jednalo se o mistrovství Evropy, takže byl závod rozdělený do dvou dnů a složen z kvalifikací, semifinále a finále – celkem náročný program. Ale vzhledem k menšímu počtu juniorek (o to silnější je každá z nich) nebyly pro mě kvalifikace tolik důležité, postup do semifinále už jsem měla jistý. Samozřejmě jsem chtěla zalézt co nejlíp a aspoň si ověřit, jak na tom jsem.

     

    První cesta: lehčí začátek v kolmičce a chleba se lámal v převisu. Byla takového charakteru, že člověku najednou došlo na pár krocích a byl dole. Druhá cesta: obliny a spousta zvláštních kroků. Ale asi tomu začínám přicházet na chuť, protože se mi líbila mnohem víc než ta první. Od začátku jsem musela zabrat a ne jednou jsem měla pocit, že vyletím. O to větší radost byla po dolezení a dál jsem šla z 15. místa.

     

    Do semifinále nás z českého týmu postoupilo hodně, tak čas v izolaci aspoň rychleji utíkal. Nervozity jsem se ale nezbavila, a tak jsem tentokrát nedokázala prodat, co jsem měla. Od začátku se mi lezlo dobře, i proto jsem chodila všechno dost na jistotu. Nakonec jsem spadla v kroku, který shodil taky pár dalších závodnic a vyšlo to na 17. místo. Sama pořádně nevím, co se stalo, protože jsem ještě mohla – možná jsem krok trochu podcenila, nedotáhla…

     

    Mrzelo mě to, ale nakonec zase převážila pozitivní nálada, úsměv (já to asi neumím jinak) a večer jsem si ještě užila. Udělali jsme největší kotel našim finalistům, pak si i zazpívali hymnu, když Kuba Konečný vyhrál titul mistra Evropy.

     

    Zkrátka to bylo super. Opravdu si užívám přátelskou atmosféru, to, jak fungujeme jako tým a dokážeme se navzájem podpořit. A nesmím zapomenout, velký dík patří taky fyzioterapeutům z FyzioGym Cooper, že se postarali o naše namožené svaly. Tak příště znovu!“

     

2. 6. 2018

20. 5. 2018

  • Žhavá Sahara: Český pohár v lezení na obtížnost v Písku

     

    Druhý květnový týden přinesl kromě slunečného a velmi teplého počasí i další kolo závodů v lezení na obtížnost. Na písecké stěně měl vyvrcholit souboj mládeže i dospělých o nominace do národní reprezentace, a tak členové týmu TBT z různých koutů republiky zamířili na jih. Nesměl chybět ani Martin Jech, který se v roli hlavního stavěče postaral o kvalitní cesty.

     

    Počasí se letos opravdu rozšouplo. Nač se zdržovat jarem, když můžeme skočit rovnou do plavek a bazén na zchlazení by onu sobotu jistě mnoho lezců ocenilo. Stoupající teploty se postaraly o dostatek potu a cesty se tak staly ještě obtížnějšími. A jak se se závody poprali závodící členové TBT? To si tentokrát můžete přečíst psané bílé na černém přímo jejich vlastními slovy.

    Lenka Slezáková: Z tréninku rovnýma nohama do závodu

    Můj výsledek sice není nejlepší, ale ani jsem neměla velká očekávání, protože jsem šla závodit čistě z tréninku. V ranních kvalifikacích jsem se cítila dobře, ale nedokázala jsem zalézt úplně na maximum. Odpoledne se sečetlo čekání v izolaci, teplo a před finále to už nebylo ono. Cesta byla nádherná, ale mně po pár těžkých krocích začalo rychle docházet a nakonec to vyšlo na 2. místo v mládeži a 6. v ženách.

     

    Za mě má ČP v Písku palec nahoru, užila jsem si celkově pěkný závod. Navíc byla radost lézt po chytech a cestách svěťákového stylu, tak díky moc stavěčům a všem ostatním! Momentálně je pro mě však hlavním cílem Mistrovství Evropy za necelé dva týdny v Imstu a do reprezentace jsem se dostala, takže není důvod být zklamaná.

     

    Tomáš Binter ml.: Horečka sobotního dne

    Tenhle závod byl opravdu zážitek. Ačkoliv byl fakt prima snad ve všech ohledech, v mysli mi zůstane zaryté hlavně jedno – horko. Žhavou atmosféru měl totiž závod už od ranních kvalifikací. Já jsem zrovna nažhaven nepřijel, takže do první cesty jsem se nedokázal příliš vyhecovat. A protože mi po celou dobu připadala dost lehká, ke konci z lenosti nepřendám nohy a padám zbytečně. S rostoucí teplotou dne se rozehřívám i lezecky, takže v druhé, skoro kolmé kvalifikaci už nenechávám nic náhodě a s převahou ji přelézám, navzdory tomu, že kolmé lezení zrovna nemusím.

     

    Po pauze, proložené teplým obědem, přecházím do izolace, a tuším, že bude zle. Vyšší teplota a pohyb u mě nejdou dohromady, takže ve žhnoucí izolaci na malé bouldrovce nezvládám svou tělesnou schránku po rozlezení zchladit a leje ze mě, jako z vola. Navíc finále se leze po sklopených chytech, které většina z nás ještě nikdy neviděla, což v daném vedru trochu zvedá obtížnost, a tak se finále leze opravdu rychle – co dvě minuty nastupuje další borec. S poslední finálovou pětkou tak brzy přecházím do přechodné izolace u stěny, kde je podstatně chladněji a průvan. Jenže hned po příchodu se musím rychle navázat a jít do cesty, takže na mé obvyklé chladící rituály nemůže dojít. Proto už na finálový pokus přicházím opocený, jako bych právě dolezl. Nastupuju, kůže se mi potí neskutečně, takže bojuju už poměrně brzy, nemám nikde možnost si ulevit, pořád ždímu ty sklopené obludy a trpím. Nakonec naberu dva chyty zhruba v půlce, vlhkost rukou překročí kritickou hranici a já už v tu ránu nedokážu ani naznačit pohyb vzhůru, tak říkajíc, steču dolů. To mě trochu štve, je z toho nakonec 4. místo, a taky pocit, že pár minut navíc v přechodné izolaci by mi stačilo k ochlazení a úplně jinému výkonu – jsem na tohle extrémně hajsavej a tentokrát jsem se s tím prostě nedokázal poprat. Ale můžu si za to sám – stačilo nezkazit první kvalifikaci, do finále bych nastupoval jako poslední a času v chladu bych si užil podstatně víc. Závod byl ale celkově bezva a budu se těšit na další takový.

     

    Verča Scheuerová: Jen kousek štěstí...

    Na závody do Písku jsem se těšila, na trénincích se mi lezlo vysloveně dobře a cítila jsem, že mám celkem formu. S trochou štěstí by ta reprezentace mohla vyjít…

     

    První cestu jsme lezly v kolmém. Na pohled se mi moc nelíbila, bylo v ní hodně kroků, ve kterých se muselo trochu zariskovat a to není zrovna moje parketa. Dolezla jsem docela vysoko, spoustu kroků na riziko jsem zvládla, ale nakonec mě jeden takový přece jen sundal, když mi v dlouhém přesahu sklouzla noha.

     

    Druhá cesta mi byla mnohem sympatičtější, do dvou třetin vypadala snadně, pak se ale chyty horšily. Bylo poznat, že u poslední presky se bude lámat chleba. Klíčový přesah se mi podařilo ještě udělat, ale bohužel jsem si chyt špatně nabrala a už jsem s tím nedokázala nic dělat. Skončila jsem tedy čtyři chyty před Topem.

     

    Do finále jsem postoupila ze sedmého místa a doufala jsem ve zlepšení. První část finálové cesty na mě opět působila velmi dobře – byly tam samé lišty – ale za polovinou už následovaly spíš oblejší chyty. Snažila jsem se lézt v klidu a s rozvahou. Zazmatkovala jsem ale při cvakání presky, které se mi zdálo až moc nepohodlné a nateklo mi při něm. Přesáhla jsem pak ještě do dalšího chytu, ale na následující dlouhý přesah už mi nezbyly síly. Ve finálové cestě jsem skončila pátá, k lepšímu umístění chybělo opravdu málo. Zlepšení tedy přišlo, ovšem ne takové, jaké bych si přála nebo jaké mohlo být.

     

    Petr Kliger: S klidem do toho

    Třetí nominák…hlásili špatné počasí, tak mě ani nemrzí, že budu celý den zavřený v lezecké hale. Ale opak je pravdou. Slunce pere už od samého rána a v 10 hodin je v hale docela na padnutí.

     

    Do cesty č. 1 nastupuji jako první. Nejsem z toho nervózní. Naopak to beru jako výhodu, alespoň nebudou opocené chyty. Dostávám se celkem vysoko, ale nevyvaroval jsem se několika chybám. Asi pět chytů pod Topem jsem ne úplně dobře nabral menší oblinu a končím. Sleduji výkony ostatních a zjišťuji, že to nebyl tak špatný výkon.

    Na druhou kvaldu se těším. Je v kolmáči, vyloženě technická a chce to každý krok ladit a hlídat. Nechci nic podcenit, dost se na cestu soustředím a to se mi vyplácí. Dávám Top a do finále postupuji z děleného 5.–6. místa. Odpoledne pak trávím kecáním s klukama a lehárem pod stromem. Je to dlouhé, ale s tím nic neudělám.

     

    Při obhlídce finálovky je jasné, že bude výživná. Nastupuji docela svižně, žádné dlouhé vyklepávání. Musím to prostě „bafnout“ a jít dál. Nejdříve se to daří, ale postupně si nakládám víc a víc. Kroky jsou dost bouldrové, teplo je vražedné, ale podmínky mají všichni stejné. Padám a jsem hodně naštvaný. Chtěl jsem podat lepší výkon, ale na víc to prostě nebylo. Končím na 8. místě. A přitom stačilo celkem málo a bylo by to veselejší.

     

    Kuba Dvořák: Zápas s únavou

    Písek mám z Budějovic kousek, tak jsem nemusel jet týden dopředu do hotelu a stačilo když jsem vyrazil ráno v den závodu. Po příjezdu byl čas na kávu a kouknout na závodní cesty. Ty byly postavené z chytů, po kterých se lezou světové poháry, takže radost pohledět.

     

    Když jsem se začal rozlézat, tak jsem byl stále víc zombie než lezec a v cestách to pak taky tak vypadalo. V místech kde se dalo odpočinout, mi akorát čím dál tím víc docházelo. Tento stav nenaznačoval dobrý výsledek. Když ani dotazník od ředitele závodu nepomohl, tak jsem nemohl pomýšlet na to, že bych postoupil do finále.

     

    Když pominu svůj zombie stav, tak závody byly pěkně zorganizované, závodní cesty se povedly a skvělý byl doprovodný program, hlavně představení Bude cirkus.

     

     

    Ačkoliv v Písku k Sahaře chyběl už jen ten písek, boj o reprezentaci dopadl úspěšně pro Tomáše a Lenku. Ta si navíc v juniorské kategorii odváží stříbrnou medaili a mezi ženami se umístila hned v závěsu za Verčou Scheuerovou, jež vybojovala 5. příčku. Na nominaci do repre jí bohužel chyběl jen kousek. Bramborovou medaili si upekl Tomáš Binter ml., na 8. místě následovaný Petrem Kligerem a 16. Kubou Dvořákem.

     

    Teď už se můžeme společně těšit na další závody a hlavně držme pěsti Lence Slezákové na juniorském mistrovství Evropy, které začíná v pátek 25. května.

     

  • Zlato, dvě stříbra a pět finalistů: Český pohár v lezení na obtížnost Ostrava

     

    Český pohár v lezení na obtížnost se 21. dubna vrátil po více než roce do Ostravy, kde se v areálu bývalého dolu skrývá nečekaně vysoká lezecká stěna. Právě v lezeckém centru Tendon Hlubina se bojovalo ve druhém závodě Českého poháru nejen o body a medaile, ale i o nominaci do reprezentace.

     

    Závodu se zúčastnili všichni členové skupiny TBT, i když Martin Jech podporovaný Vildou Chejnem opět v roli stavěče. Nejprve to vypadalo, že to Martin zase schytá, protože v první mužské kvalifikaci stvořil krok typu čínská past, kde skončilo osm závodníků, ale nakonec se ukázalo, že místo se přelézt dalo a hlavně, že všechny ostatní cesty se vysloveně povedly – lezce, kteří se v nich dobře rozřadili, prověřily komplexně, protože u nich museli přemýšlet i zabrat, pro diváky byly atraktivní a navíc odpovídaly tomu, co se v současnosti leze na mezinárodních závodech. Ve finále přece jen trochu výkony ovlivnilo počasí patřící spíš do vysoké pece (s horkem prý stavěči počítali, ale ne s až takovým), ale i tak to vyšlo. Takže klobouk dolů před oběma autory závodních cest, pro Martina to je určitě stavěčsky nejpovedenější závod v životě i přesto (nebo možná právě proto), že nad rozestavěnými cestami tentokrát nevlála čínská vlajka.

    Všichni soutěžící členové skupiny TBT tentokrát postoupili do finále, odkud si odvezli jednu zlatou a dvě stříbrné medaile, k tomu přidali 5., 6. a 12. místo.

     

    Nejlépe závod vyšel Lence Slezákové, i když trenér udělal všechno proto, aby jí to překazil. Protože si Lenka předchozí náročný závodní program zpestřila ještě nemocí, trenér pravil, že musí také někdy trénovat a před ostravským startem jí pořádně naložil s tím, že tenhle závod prostě obětuje. Na začátku to vypadalo, že to tak také dopadne, protože Lenka předchozí tréninky při rozlezu dost cítila, první kvalifikaci sice topovala společně s Eliškami Adamovskou a Novotnou, ale dle jejích slov bylo štěstí, že cesta dál nepokračovala. Ve druhé kvalifikaci pak skončila 4., když v převise už prostě neměla z čeho brát a do finále tak postupovala rovněž ze 4. pozice. Začátek finálové cesty pak Lenka pojala po svém, když vyrazila místo přímé linie zatáčkou ke strašidlu, zřejmě proto, aby si v rámci tréninku přidala pár kroků navíc, pak se ale začaly dít věci: Lence sice docházelo i natékalo a několikrát skoro spadla, ale vždy se ještě dokázala udržet, sklepat a lézt dál. Nakonec z toho bylo 2. místo mezi ženami za Ivou Vejmolovou a vítězství mezi juniorkami. Dát do cesty úplně všechno, bojovat na doraz a nenechat se rozhodit problémy a chybami, navíc v OS, se Lence léta nedařilo, ale tady právě tohle zvládla tak, že to už lépe nešlo. Snad tu schopnost už neztratí a uplatní ji hlavně v plné formě na mezinárodních závodech.

     

    Tomáš Binter ml. si nějakou únavu do Ostravy také přivezl, takže se cítil nejlépe na začátku rozlezu před kvalifikacemi a pak se to už jen horšilo. V první cestě byl sice prvním lezcem, který překonal čínskou past, ale pak si zkomplikoval už lehký závěr, ve druhé kvalifikaci pro změnu startoval jako první v mužské kategorii, v horní části netakticky jako jediný cvaknul expresku z chytu, z něhož se většinou padalo a pak už mu došlo. Do finále tak postupoval stejně jako Lenka až ze 4. příčky. Na finále se ale dobře zkoncentroval, lezl bez chyb, s docházením bojoval jak se dalo a spadl v horní části, když se dle vlastních slov „nějak opotil“. Znamenalo to 2. místo mezi muži za Kubou Konečným, kterému prostě nedochází…

     

    Verča Scheuerová už v řadě závodů vinou nervozity dokázala zalézt hluboko pod své možnosti a často si tak komplikuje cestu do finále. Tentokrát začala tím, že v první cestě řešila cvakání expresky, která se dala přelézt a cvaknout z vyššího chytu, tak dlouho, až zcela vysílená spadla. Přesto to stačilo po první cestě na 6. pozici, takže si vytvořila solidní náskok na hranici postupu a možnost si ve druhé cestě dovolit nějakou chybu. Tuhle možnost Verča využila beze zbytku, protože ve druhé kvalifikaci místo dynama na doraz, které vzhledem ke své výšce udělat prostě musela (a dobře to věděla), zkusila opatrný nátah a dopadlo to jediným možným způsobem. Verča skončila v cestě 9. a byla celá nešťastná, ale na postup do finále z 8. místa to i tak stačilo. Finálovku pak Verča lezla sice nervózně, ale bez fatálních chyb, a přestože i tady podala výkon pod svými možnostmi, celková 5. příčka je v silné ženské konkurenci určitě úspěchem. Ovšem Verča dobře ví, že by to šlo ještě líp a přijde čas, kdy to předvede.

     

    Petr Kliger vypadal dobře už v kvalifikacích. V té první jako jeden z mála překonal čínskou past, ale pak neudržel koncentraci, což stačilo na 6. místo v cestě. Ve druhé kvalifikaci pak s přehledem dolezl do horní části, kde si opět dovolil chybu. To znamenalo 7. pozici v cestě a postup do finále ze 6. příčky. Finálovku pak lezl Petr skvěle – bez chyb, s převahou, technicky precizně a asi nikdo v téhle cestě nevypadal lépe. Potom si ale Petr neodpustil obvyklou drobnou nedůslednost, při výměně nohou mu to uklouzlo a tak spadl dřív, než musel. Přesto z toho bylo výborné 6. místo mezi muži, když od medailového výkonu ho dělil pouze krok.

     

    Kuba Dvořák dorazil do Ostravy ve fyzicky zoufalém stavu. Nejenže ještě nemůže naplno zatěžovat operované koleno, ale navíc se mu povedlo v důsledku několika mimotréninkových aktivit uhnat si těžkou únavu, které se už dost dlouho nemůže zbavit. A tak v situaci, kdy na rozlezovce tenhle obvykle bouldrově těžko překonatelný lezec konstatoval: “Když mě přebouldroval Dejv po dvou pivech bez rozcvičení a v normálních botách, tak to asi nebude moc dobrý…“, nedalo se, než s ním souhlasit. Kuba nechal v obou kvalifikacích všechno – v té první spadl v čínské pasti, ve druhé pak po překonání těžkých míst tam, kde se spadnout skutečně nedalo, jenže jemu tam už totálně došlo. Přes tenhle stav Kuba vybojoval postup do finále z 11. příčky – a to je nutno ocenit. Před finálovkou už se Kuba nemohl ani rozlézt, v cestě si pak ještě zkomplikoval cvakání, protože se bál zatížit operované koleno a tak z toho byla konečná 12. pozice. Na mrtvého muže vynikající výsledek.

     

    Po dvou závodech Českého poháru figurují členové skupiny TBT na následujících místech: Tomáš 1., Lenka 2. mezi ženami a 1. mezi juniorkami, Verča 6., Petr 9. a zombie Kuba 11.

     

    Boj o reprezentační nominaci se uzavře 12. května v Písku, tak nám opět držte palce.

     

27. 4. 2018

  • Smějící se cyklistka: Evropský pohár mládeže Voiron 7.–8. 4. 2018

     

    Sezóna mezinárodních závodů v lezení na obtížnost začala letos neobvykle brzy – už první dubnový víkend se nejlepší mladí lezci sešli na prvním závodě Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost a rychlost ve francouzském Voironu.

     

    Pro českou výpravu to byl závod parádní – čtyři finalisté a spousta dalších skvělých výkonů, společné ubytování pro celou výpravu, nové oblečení od Rock Pointu, oslava ocenění trenérky roku pro Sašu Gendovou, narozeniny Terky Širůčkové – zkrátka samé příjemné věci.

     

    Jenže pro Lenku Slezákovou, která tu jako jediná zástupkyně skupiny TBT startovala v kategorii juniorek, to byl závod hned několikrát smolný. Může to znít jako výmluva, ale posuďte sami.

    Deset dnů před závodem ve Voironu vyrazila Lenka s Eliškou Adamovskou do Innsbrucku doladit formu. Tam hned na prvním tréninku zjistila, že jí nějak nečekaně dochází, v noci pak dostala teplotu a bylo jasno. V Innsbrucku je sice krásně, ale ležet mohla Lenka klidně i doma. Následovala změna tréninkového plánu, snaha o co nejrychlejší uzdravení, lehký trénink, důkladný odpočinek a po dvoudenní cestě do Voironu se na rozlezovce Lenka výborně nejen cítila, ale i hýbala. Nebyl tedy důvod pochybovat, že si přijela pro finále.

     

    První kvalifikační cesta ji sice trochu přibrzdila v prvních trojúhelníkových strukturách, Lenka se ale nenechala rozhodit, problém vyřešila a s jistotou pokračovala vzhůru. S přehledem překonala boulder přes obří kulaté struktury, po němž následovala čistě technická pasáž v kolmici, což je obvykle Lenčina doména. Možná právě proto ji Lenka při prohlídce trochu podcenila, místo, které se muselo vyřešit nohama, začala řešit rukama a to prostě nešlo. Pád znamenal 9. místo v cestě, ale protože do finále postupuje deset závodníků, nebyl důvod se moc znepokojovat, stačilo zásadně nezkazit druhou kvalifikaci.

     

    Ta začínala hodně nepříjemným koutkem a následujícími technickými kroky, které shodily několik kvalitních soupeřek. To vše ale Lenka zvládla s přehledem, a když měla nejhorší za sebou, rozkročila se zase do kouta, aby si namágovala a odpočinula. A jak tam tak stála a rozhlížela se, najednou jí noha v koutě uklouzla a Lenka se k všeobecnému překvapení houpala v laně.

     

    Následovalo čekání a počítání, zda to na finále vyjde. Napřed to vypadalo, že ano, v první cestě byla Lenka 9., v té druhé nakonec na dělené 9.–10. pozici, tak by to snad do postupové desítky vyjít mělo, ne? Ne. Rozhoduje geometrický průměr pořadí, a protože některé soupeřky měly hodně rozdílná umístění v první a druhé cestě, Lence to ze dvou umístění do desítky vygenerovalo 11. a tedy první nepostupové místo. Jak se později ukázalo, stačilo, aby Lenka ve druhé cestě udělala z toho odpočinkového místa jen plus, tedy pokus o další krok, a ve finále by byla.

     

    Většinu lidí by to asi naštvalo, někdo by rozbil mobil, někdo půl haly, někdo by rozšířil místní řečiště o potoky slz. Ale Lenka se smála, protože je duší cyklistka. A víte, proč se cyklista směje, když jede do kopce a brečí, když jede z kopce? Protože ví, že když jede do kopce, pak pojede zase z kopce, a když jede z kopce, ví, že pojede zase do kopce.

     

    Příští kopec bude pro naši cyklistickou skupinu 21. dubna na Českém poháru v lezení na obtížnost v Ostravě. Tak uvidíme, kdo pojede do kopce a kdo z kopce. Přijďte se podívat…

     

    Jak viděla závody ve Voironu sama Lenka, si můžete přečíst v jejím DENÍKU.

12. 4. 2018

  • Dvě a půl medaile: Český pohár v lezení na obtížnost SmíchOFF

     

    Po roční pauze se Český pohár v lezení na obtížnost vrátil tam, kde dobré závody prostě umějí – totiž na pražský SmíchOFF. A zase to dopadlo dobře, o což se zasloužil celý pořadatelský tým, takže závod měl vše, co vrcholný podnik má mít: vynikající jističe, přesné rozhodčí, kvalitní cesty, profesionálního moderátora, boďáky osvětlenou stěnu, velkou rozlezovku a spoustu dalších věcí, které zkušeně koordinovali ředitelka závodu Marie, šéfka rozhodčích Eva a provozní Libor. Nad regulérností náročného podniku pak bděli soutěžní činovníci ČHS, kteří se rozhodně nenudili – jejich práci zpestřili kromě nedochvilných závodníků i antidopingoví komisaři, kteří si závody na obtížnost zřejmě oblíbili.

     

    Poprvé v historii českých lezeckých soutěží byly ve finále promítány výsledky všech kategorií on­‑line, dílo výsledkového guru Lumíra Návrata and his family. Cesty se lezly na chytech běžných na mezinárodních závodech, byl tu i fyzioterapeutický servis pro závodníky a nechyběla televize – zkrátka skoro jako na svěťáku. Soutěž pak ozdobily úctyhodné výkony veteránů, pro něž to bylo mistrovství republiky, a závod ve skvělé atmosféře si všichni určitě užili.

    Týmu stavěčů, tvořeným Jendou Šolcem, naším čínským členem Martinem Jechem a vedeným Honzou Zbrankem, se povedly i cesty, jen ty pro nejmladší kategorii B byly příliš lehké. Ale nemůže být všechno dokonalé.

     

    Naše skupina nastoupila v plné sestavě, když Martin hájil její barvy ve stavěčském týmu a závodili Lenka Slezáková, Verča Scheuerová, Kuba Dvořák, Petr Kliger a Tomáš Binter ml.

     

    Skvěle si vedla Lenka, která byla v obou kvalifikačních cestách i ve finále jednoznačně nejlepší juniorkou před rovněž výborně lezoucí Sabinou Večeřovou. Mezi ženami pak skončila na 2. místě, když v první kvalifikační cestě byla 2. za Eliškou Adamovskou, ve druhé se s ní rozdělila o 1. místo a ve finále pak vybojovala stříbrnou medaili za Ivou Vejmolovou, která finálovku po slabším výkonu v kvalifikacích nekompromisně topovala, a před Eliškou Adamovskou, které vypršel časový limit.

     

    Verča prodloužila svou smolnou sérii, když v první kvalifikaci udělala zbytečnou chybu, ve druhé si pak v závěru vykopla ruku z chytu a Delfín ji pak ještě trochu namasíroval o stěnu. Verča tak skončila mezi 28 závodnicemi 11., tedy dvě místa za finálovou osmičkou.

     

    Kliku rozhodně neměl ani Kuba, který sice lezl skvěle, ale v lednu operovaný meniskus mu některé kroky rozhodně neusnadnil a některé prostě nedovolil. Kuba tak obsadil dělenou 14. pozici, tedy tu první nepostupovou, protože do finále vzhledem k účasti Kazacha Rishata Khaibullina prošlo 13 lezců.

     

    Do finále naopak postoupil Petr, který si v týdnu před závodem skřípnul nerv na zádech, ale fyzioterapeuti ho dali dohromady a tak ho to při závodech nijak zásadně neomezovalo. Petr sice v první kvalifikaci skončil až za Kubou, ale v té druhé vybojoval dělenou 8. příčku, což mu zajistilo vstupenku do finále. Tam už se mu tolik nevedlo, Cheety mu klouzaly a tak z toho nakonec bylo 13. místo.

     

    Tomáš první kvalifikaci s klidem topoval, ve druhé udělal pár chyb těsně pod výlezovou hranou, které se mu nad ní sečetly a tak do finále postupoval ze 4. pozice. Finálovka se mu lezla snadno až do závěrečné kolmice, kam dle svých slov dolezl úplně čerstvý, ale jebky v kolmém jsou již dlouho jeho nepřítelem, a tak skončil tři chyty pod topem na 4. místě, když ho přelezli kromě vítězně topujícího Martina Stráníka dva závodníci, kteří skončili v kvalifikaci až za ním: o plusko Kuba Hlaváček a o krok Rishat Khaibullin. A protože Rishat je Kazach, znamenalo to pro Tomáše 3. místo mezi Čechy, prostě takovou půlmedaili.

     

    Celková bilance skupiny TBTraining z tohoto závodu je tak Lenčino zlato mezi juniorkami a stříbro mezi ženami, bronzová půlmedaile mezi muži pro Tomáše, finále pro Petra a dvě umístění těsně za postupem pro Kubu a Verču. V českém závodním rankingu se díky tomuto závodu vrátil Tomáš na první místo, Lenka je třetí stejně jako Petr a Kuba i Verča jsou devátí.

     

    Máme co zlepšovat a už všichni těšíme na Hlubinu. Lenka ale předtím bude reprezentovat ve sladké Francii, tak jí držte palce!

28. 3. 2018

  • Od desíti k pěti: Rock Point Český pohár v boulderingu Praha

     

    Lenka Slezáková se vrátila ze svého skalního odpočinku ve Španělsku, kde si potvrdila, že tamní desítka je pro ni cesta na pár pokusů. Po návratu to s ní šlo ale od desíti k pěti – unavená na testech, unavená na tréninku a tak se rozhodla zrušit plánovanou účast na druhém letošním závodě Rock Point Českého poháru v boulderingu. A dobře udělala, protože s bouldrovým pohárem to jde také od desíti k pěti – první závod v Jablonci byl sice návratem do minulosti, ale alespoň trochu vrcholnou soutěž připomínal, druhý závod v Boulder Baru byl však cestou do lezeckého pravěku.

     

    Kromě toho, že prostor místo již řadu let standardního pódia tentokrát připomínal spíš ponorku, v níž si závodníci v kvalifikacích padali na hlavu, čímž vytvářeli na dopadišti mexické vlnobití a že stavěči do poslední chvíle páskami zalepovali díry v lodi z letité překližky, připravili pořadatelé z ČSL celou řadu dalších perel: za komický převlek lze spolu s Cimrmany označit nařízení povinných pořadatelských dresů pro účastníky, které ovšem neměli pro všechny závodníky (o dodání použitého trika na finále pro Gabču Vrablíkovou, o němž ale tvrdili, že je čisté, nemluvě), izolace byla naopak spíše veřejným prostorem (asi jako náhrada prostoru pro diváky) a výsledky kvalifikace prezentované na stránkách pořadatelů dlouho po závodě znamenaly ve srovnání se správnými výsledky zveřejněnými ještě v sobotu na stránkách ČHS spíš hru „najdi 40 rozdílů“ (ale výsledky ve sportu přece nejsou důležité). A to zdaleka nebylo všechno, ještěže stavěči odvedli dobrou práci a tak závod aspoň trochu zachránili, u nejmladší mládežnické kategorie B ale mohly být bouldery přece jen těžší.

     

    Stejně jako do Jablonce i do Prahy vyrazili v rámci tréninku dva naši specialisté na obtížnost – Verča Scheuerová a Petr Kliger. Verča vylezla pět boulderů, s čímž už se dalo postoupit do finále, k tomu jí ale chyběla jedna zóna a přebývalo pár pokusů, takže nakonec skončila 10., i když porazila dvě finalistky a dokonce jednu medailistku z předchozího závodu v Jablonci. Petr skončil tentokrát se čtyřmi topy 26., tedy o deset míst hůř, než v Jablonci. Zkrátka i tady to šlo od desíti k pěti, ale blíží se závody na obtížnost, kde to zkusíme zase otočit.

     

    Mezi muži zvítězil nepřekvapivě Martin Stráník, mezi ženami Petra Růžičková, která se sice po návratu z Mexika cítila zcela bez formy, ale její zkušenost a bojovnost na vítězství v téhle mexické ponorce přesto stačily.

     

15. 3. 2018

  • Nebouldrovka: Rock Point Český pohár v boulderingu Jablonec nad Nisou

     

    Začala sezóna bouldrových závodů, ale na poněkud atypickém místě – 17. února se totiž první závod Rock Point Českého poháru v boulderingu konal v Makak Aréně v Jablonci nad Nisou. Po několika letech, kdy byli závodníci zvyklí na pódium na výstavištích a náměstích, se bouldrový pohár vrátil na lezeckou stěnu, navíc zaměřenou hlavně na lezení s lanem. Borci z Makaku ale udělali co se dalo, do haly dokonce pouze pro tento podnik postavili speciální bouldrový profil a tak pro nominační závod zajistili alespoň základní podmínky.

     

    Ve skupině TBT specialisty na bouldering nemáme, i když Lenka loni v rámci nominace na MSJ v kombinaci splnila také nominační kritéria do mládežnické i dospělé bouldrové reprezentace, ale dospělé bouldrové reprezentace se vzdala. Aby riziko letošní bouldrové reprezentační nominace zcela vyloučila, raději v termínu nominačního závodu odjela do Španělska, aby si ve skalách vyčistila hlavu po náročném tréninkovém období. Do Jablonce tak vyrazili dva naši specialisté na obtížnost, kteří si ale v rámci tréninku také rádi s bouldristy změří síly, takže se v prostředí velké lezecké stěny upravené pro bouldering cítili jako doma. Verča Scheuerová si do batůžku přibalila pár probdělých nocí ze zkouškového období a skončila mezi ženami jako první nepostupující do finále na 9. pozici, Petr Kliger po týdnu s léčením chřipky přijel rovnou na závody a tahle příprava mu mezi muži stačila na 16. místo.

     

    Závod podle očekávání vyhráli Eliška Adamovská a Martin Stráník, milým překvapením naopak bylo 2. místo šestnáctileté Elišky Novotné mezi ženami, která tak navíc vzala Verče titul nejmenší závodnice ve startovním poli. Eliška Novotná se připravuje pod vedením další Elišky – pro změnu Karešové – v oddíle HO Komorní výtah Liberec společně se stejně starou (vlastně mladou) Natálií Tužovou, která byla v Jablonci nakonec mezi dospělými 7. a ve své kategorii 3. A protože za HO Komorní výtah startuje i Kuba Jedlička, který byl mezi českými muži v Jablonci 3., a řada dalších výborných závodníků, nezbývá než říct: zřejmě slušnej oddíl…

     

21. 2. 2018

  • Warm up party, maturitní ples a zase parádní závody: NOVOROČNÍ OPEN Police nad Metují

     

    Po roce opět přišel prolog závodní sezóny v podobě už 27. ročníku NOVOROČNÍHO OPEN v Polici nad Metují. Závody jako vždy vynikající, protože místní pískařský i pyskařský pořadatelský tým to pořád baví a je to vidět prostě na všem. Hlavní pořadatelskou motivací je totiž tradiční warm up party večer před závodem s povinnou účastí pro ty nejodolnější závodníky, protože po závodě umí pařit každý.

     

    Naprosto bezvýhradně povinnou účast na warm up party má již řadu let Tomáš, který musí každoročně hrát na kytaru, zpívat, připít si se všemi předsedy a na závěr odvléct svého otce do kotce. A čtyři předchozí ročníky pak ještě musel povinně vyhrát. Tu poslední povinnost letos nesplnil, možná proto, že před závodem vůbec nespal, možná proto, že se mu sečetla únava z objemového tréninku nebo proto, že finálová cesta byla tentokrát podstatně lehčí, delší a vytrvalostnější než v minulých letech. Nejspíš všechno dohromady, takže po třech kvalifikačních topech jeho lezení ve finále až na začátek stropu působilo, že jde pěšky, každý chyt je mu dost dobrý na vyklepání a odpočinek a všechny kroky lehké, pak se mu ale začala párty s únavou sčítat a když si navíc zkomplikoval slézání ze stisku na strukturu, měl už nakoupíno tak, že to stačilo jen na pár následujících kroků a po cvaknutí další expresky se mu ruce otevřely.

     

    Tomáš skončil čtvrtý a po čtyřech letech má tak NOVOROČNÍ OPEN nového vítěze, jímž je Vojta Trojan, který dokázal stropovou zatáčku s nepříjemným slézáním ze stisku na strukturu úplně vynechat. Druhý v závodě byl bojovně lezoucí Marek Jeliga, který se ale vzhledem k tomu, že věkem patří do kategorie B, do pořadí dospělých nepočítá – a jeho výkon jasně dokladoval, proč bylo tohle pravidlo kdysi ve světě zavedeno – pokud v cestě nejsou těžké ani dlouhé kroky, tak je malá váha a dětský metabolismus těžko nahraditelnou výhodou. Třetí pak byl naopak jeden z nezkušenějších lezců Dalibor Muráň, který technicky vytříbeným a úsporným stylem prodal svou léta budovanou vytrvalost. Bohužel ani jeden z medailistů nebyl na warm up party, což Marina Jeligu mrzelo tak, že se to pokoušel alespoň po finále nahradit intenzivním sháněním piva, které mu ale kupodivu nikdo z přítomných nechtěl dát, protože kombinace lezeckých výhod kategorie B s pivem i na ty nejdrsnější pískaře působila příliš děsivě…

     

    Na warm up párty nebyl ani Petr, ale měl kvalitní omluvenku, totiž vlastní maturitní ples. Tam se rozhodl jít ve stopách Tomáše, takže v noci také vůbec nespal – rodiče ho naložili ráno v Trutnově na zastávce a odvezli do Police. Petr na rozdíl od loňska přesto v kvalifikacích nezaváhal a s přehledem všechny tři topoval, ve finále už se ples začal projevovat a i když pár uklouznutí Petr ještě zamaskoval jako taneční kroky, bylo vidět, že síly docházejí – až úplně došly. Pro Petra to znamenalo celkové osmé místo, což na plesovou sezónu není špatný začátek…

     

    Slibovanou účast na poslední chvíli zrušil paraclimber Kuba, který tvrdil, že ho nakonec odradila hlavně dlouhá cesta do Police se skrčenou operovanou nohou. Těžko říct, jestli ho ve skutečnosti nevyděsila spíš warm up party, loni to zažil a tak věděl, že na takovou akci by měl být opravdu zdráv a ve formě – lezení s jednou nohou je proti tomu hračka.

     

    Jako vždy patří dík polickým pořadatelům za parádní závody, kde výsledky nejsou to hlavní, a těšíme se na ně zase za rok. Snad přijedeme příště v početnější sestavě, ale určitě nebudeme chybět ani na warm up party, ostatně Petrovi snad další maturitní ples už nehrozí…

23. 1. 2018

  • Rok 2017 je za námi, začíná sezóna 2018: české závody už nikdy nebudou to, co bývaly…

     

    Konec roku je obvykle důvodem k bilancování, ale od chvíle, kdy na Silvestra přišla smutná zpráva, že umřel Míra Doseděl, nikdo z nás na nějaké přehledy či výsledky neměl ani pomyšlení. Míra byl člověkem, na němž české závody stály, jako hlavní rozhodčí zachránil spoustu pořadatelů před katastrofou, některé závody by se bez něj vůbec neuskutečnily a jeho přítomnost při soutěži znamenala pro lezce jistotu, že se pravidla budou dodržovat. Míra pomáhal i s výchovou nových hlavních rozhodčích, pro něž zpracoval metodické manuály, rozhodujícím způsobem se podílel na současné podobě českých mládežnických závodů a sám dokázal špičkové závody uspořádat. Ale hlavně to byl člověk s nadhledem a smyslem pro humor, člověk, který držel slovo a vždy pomohl – zkrátka dobrej chlap. Bez něj už české závody nikdy nebudou to, co bývaly…

     

    Ve stínu Mírova odchodu jsou všechny další věci nepodstatné. Proto informace o skupině jen stručně: tým TBTraining pokračuje v roce 2018 ve stejné sestavě, v jaké uzavřel sezónu 2017. A jak jsou na tom jednotliví lezci?

    Martin si po návratu z Číny poležel v Motole a dle svých slov „vykašlával rudou“, ale z lásky k rudé Číně ho to nevyléčilo, a tak v ní stráví velkou část tohoto roku, což pro něj zároveň znamená další lezecky odpočinkovou sezónu, kdy bude závodit jen minimálně a bude se věnovat spíš stavění cest.

     

    Kuba si před týdnem po prvním měsíci tréninku v lehké cestě utrhl meniskus na zdravé noze a právě ho v nemocnici montují dohromady.

     

    Verča bojuje s těžkým zkouškovým obdobím na Matfyz, což jí komplikuje trénink, ale je to holka statečná a tak to určitě všechno zvládne.

     

    Lenka se díky svým výsledkům stala členkou Resortního centra sportu Olymp Praha, což by každého ještě víc motivovalo, ale Lenku ne, protože už víc motivovaná být nemohla.

     

    Petr se snaží zkombinovat náročný maturitní ročník a přijímačky na vysokou školu s tréninkem, což se mu zatím daří, jen občas chybí trocha koncentrace (a někdy víc než trocha).

     

    Tomáš je letos zdravý, jako obvykle veselý a jako vždy naplno trénující.

     

    Kuba, Tomáš a Petr jsou od letoška členy HO Satalice, kam vstoupili, aby tento oddíl plný šikovných dětí i instruktorů podpořili na závodním poli.

     

    Soutěžní sezóna začíná už o víkendu závodem závodů, jímž je 27. ročník rankingového NOVOROČNÍho OPEN v Polici nad Metují. Na tenhle podnik vždy jezdila naše skupina v téměř nejsilnější sestavě, letos ale kromě rudého Martina bude bohužel chybět i Verča a Lenka. Verče shluk zkoušek před závodem i po něm nedovolí přijet, Lenka pak přijet nedokáže, protože osobní řidič (na vedlejší úvazek otec) tentokrát nemůže, další domluvený odvoz nakonec odřekl a veřejnou dopravou i s naší pomocí je to z Rožnova pod Radhoštěm pro Lenku výprava na tři dny, kterou se vzhledem k celkovému vytížení nakonec s těžkým srdcem rozhodla neabsolvovat. Naopak Kuba řekl, že pokud ho ve čtvrtek pustí z nemocnice, do Police určitě pojede, protože na povinné warm up party ho operovaný meniskus nijak neomezí (ostatně z té by se stejně odplazil) a závodit se dá i s jednou nohou. Petr a Tomáš si tenhle závod už léta nemohou nechat ujít a tak v Polici bude mít TBT i bez holek solidní zastoupení – tentokrát možná dokonce i v paraclimbingu…

     

     

17. 1. 2018

Created by Slowprint Art & Design Studio © 2016–2018, Aktualizováno 4. 11. 2018 12:10