aktuálně

  • Warm up party, maturitní ples a zase parádní závody: NOVOROČNÍ OPEN Police nad Metují

     

    Po roce opět přišel prolog závodní sezóny v podobě už 27. ročníku NOVOROČNÍHO OPEN v Polici nad Metují. Závody jako vždy vynikající, protože místní pískařský i pyskařský pořadatelský tým to pořád baví a je to vidět prostě na všem. Hlavní pořadatelskou motivací je totiž tradiční warm up party večer před závodem s povinnou účastí pro ty nejodolnější závodníky, protože po závodě umí pařit každý.

     

    Naprosto bezvýhradně povinnou účast na warm up party má již řadu let Tomáš, který musí každoročně hrát na kytaru, zpívat, připít si se všemi předsedy a na závěr odvléct svého otce do kotce. A čtyři předchozí ročníky pak ještě musel povinně vyhrát. Tu poslední povinnost letos nesplnil, možná proto, že před závodem vůbec nespal, možná proto, že se mu sečetla únava z objemového tréninku nebo proto, že finálová cesta byla tentokrát podstatně lehčí, delší a vytrvalostnější než v minulých letech. Nejspíš všechno dohromady, takže po třech kvalifikačních topech jeho lezení ve finále až na začátek stropu působilo, že jde pěšky, každý chyt je mu dost dobrý na vyklepání a odpočinek a všechny kroky lehké, pak se mu ale začala párty s únavou sčítat a když si navíc zkomplikoval slézání ze stisku na strukturu, měl už nakoupíno tak, že to stačilo jen na pár následujících kroků a po cvaknutí další expresky se mu ruce otevřely.

     

    Tomáš skončil čtvrtý a po čtyřech letech má tak NOVOROČNÍ OPEN nového vítěze, jímž je Vojta Trojan, který dokázal stropovou zatáčku s nepříjemným slézáním ze stisku na strukturu úplně vynechat. Druhý v závodě byl bojovně lezoucí Marek Jeliga, který se ale vzhledem k tomu, že věkem patří do kategorie B, do pořadí dospělých nepočítá – a jeho výkon jasně dokladoval, proč bylo tohle pravidlo kdysi ve světě zavedeno – pokud v cestě nejsou těžké ani dlouhé kroky, tak je malá váha a dětský metabolismus těžko nahraditelnou výhodou. Třetí pak byl naopak jeden z nezkušenějších lezců Dalibor Muráň, který technicky vytříbeným a úsporným stylem prodal svou léta budovanou vytrvalost. Bohužel ani jeden z medailistů nebyl na warm up party, což Marina Jeligu mrzelo tak, že se to pokoušel alespoň po finále nahradit intenzivním sháněním piva, které mu ale kupodivu nikdo z přítomných nechtěl dát, protože kombinace lezeckých výhod kategorie B s pivem i na ty nejdrsnější pískaře působila příliš děsivě…

     

    Na warm up párty nebyl ani Petr, ale měl kvalitní omluvenku, totiž vlastní maturitní ples. Tam se rozhodl jít ve stopách Tomáše, takže v noci také vůbec nespal – rodiče ho naložili ráno v Trutnově na zastávce a odvezli do Police. Petr na rozdíl od loňska přesto v kvalifikacích nezaváhal a s přehledem všechny tři topoval, ve finále už se ples začal projevovat a i když pár uklouznutí Petr ještě zamaskoval jako taneční kroky, bylo vidět, že síly docházejí – až úplně došly. Pro Petra to znamenalo celkové osmé místo, což na plesovou sezónu není špatný začátek…

     

    Slibovanou účast na poslední chvíli zrušil paraclimber Kuba, který tvrdil, že ho nakonec odradila hlavně dlouhá cesta do Police se skrčenou operovanou nohou. Těžko říct, jestli ho ve skutečnosti nevyděsila spíš warm up party, loni to zažil a tak věděl, že na takovou akci by měl být opravdu zdráv a ve formě – lezení s jednou nohou je proti tomu hračka.

     

    Jako vždy patří dík polickým pořadatelům za parádní závody, kde výsledky nejsou to hlavní, a těšíme se na ně zase za rok. Snad přijedeme příště v početnější sestavě, ale určitě nebudeme chybět ani na warm up party, ostatně Petrovi snad další maturitní ples už nehrozí…

13. 11. 2017

  • Rok 2017 je za námi, začíná sezóna 2018: české závody už nikdy nebudou to, co bývaly…

     

    Konec roku je obvykle důvodem k bilancování, ale od chvíle, kdy na Silvestra přišla smutná zpráva, že umřel Míra Doseděl, nikdo z nás na nějaké přehledy či výsledky neměl ani pomyšlení. Míra byl člověkem, na němž české závody stály, jako hlavní rozhodčí zachránil spoustu pořadatelů před katastrofou, některé závody by se bez něj vůbec neuskutečnily a jeho přítomnost při soutěži znamenala pro lezce jistotu, že se pravidla budou dodržovat. Míra pomáhal i s výchovou nových hlavních rozhodčích, pro něž zpracoval metodické manuály, rozhodujícím způsobem se podílel na současné podobě českých mládežnických závodů a sám dokázal špičkové závody uspořádat. Ale hlavně to byl člověk s nadhledem a smyslem pro humor, člověk, který držel slovo a vždy pomohl – zkrátka dobrej chlap. Bez něj už české závody nikdy nebudou to, co bývaly…

     

    Ve stínu Mírova odchodu jsou všechny další věci nepodstatné. Proto informace o skupině jen stručně: tým TBTraining pokračuje v roce 2018 ve stejné sestavě, v jaké uzavřel sezónu 2017. A jak jsou na tom jednotliví lezci?

    Martin si po návratu z Číny poležel v Motole a dle svých slov „vykašlával rudou“, ale z lásky k rudé Číně ho to nevyléčilo, a tak v ní stráví velkou část tohoto roku, což pro něj zároveň znamená další lezecky odpočinkovou sezónu, kdy bude závodit jen minimálně a bude se věnovat spíš stavění cest.

     

    Kuba si před týdnem po prvním měsíci tréninku v lehké cestě utrhl meniskus na zdravé noze a právě ho v nemocnici montují dohromady.

     

    Verča bojuje s těžkým zkouškovým obdobím na Matfyz, což jí komplikuje trénink, ale je to holka statečná a tak to určitě všechno zvládne.

     

    Lenka se díky svým výsledkům stala členkou Resortního centra sportu Olymp Praha, což by každého ještě víc motivovalo, ale Lenku ne, protože už víc motivovaná být nemohla.

     

    Petr se snaží zkombinovat náročný maturitní ročník a přijímačky na vysokou školu s tréninkem, což se mu zatím daří, jen občas chybí trocha koncentrace (a někdy víc než trocha).

     

    Tomáš je letos zdravý, jako obvykle veselý a jako vždy naplno trénující.

     

    Kuba, Tomáš a Petr jsou od letoška členy HO Satalice, kam vstoupili, aby tento oddíl plný šikovných dětí i instruktorů podpořili na závodním poli.

     

    Soutěžní sezóna začíná už o víkendu závodem závodů, jímž je 27. ročník rankingového NOVOROČNÍho OPEN v Polici nad Metují. Na tenhle podnik vždy jezdila naše skupina v téměř nejsilnější sestavě, letos ale kromě rudého Martina bude bohužel chybět i Verča a Lenka. Verče shluk zkoušek před závodem i po něm nedovolí přijet, Lenka pak přijet nedokáže, protože osobní řidič (na vedlejší úvazek otec) tentokrát nemůže, další domluvený odvoz nakonec odřekl a veřejnou dopravou i s naší pomocí je to z Rožnova pod Radhoštěm pro Lenku výprava na tři dny, kterou se vzhledem k celkovému vytížení nakonec s těžkým srdcem rozhodla neabsolvovat. Naopak Kuba řekl, že pokud ho ve čtvrtek pustí z nemocnice, do Police určitě pojede, protože na povinné warm up party ho operovaný meniskus nijak neomezí (ostatně z té by se stejně odplazil) a závodit se dá i s jednou nohou. Petr a Tomáš si tenhle závod už léta nemohou nechat ujít a tak v Polici bude mít TBT i bez holek solidní zastoupení – tentokrát možná dokonce i v paraclimbingu…

     

     

17. 1. 2018

  • Vytrvalostní bouldering:

    Světový pohár Kranj a LA SPORTIVA SPORTlife bouldercontest 11. 11.–12. 11. 2017

     

    Poslední závod světového poháru byl letos zase ve slovinském Kranji – a to znamená, že tento tradiční závod neskončil ani po více než 20 letech, jak se loni předpokládalo, neodešel ani obvyklý skvělý ředitel závodu Tomo Česen, jak se loni mezi zasvěcenými říkalo a nezměnila se ani letitá stěna, která neumožňuje postavit jiné než těžké a bouldrové cesty a je tak stavěčskou noční můrou. Zkrátka vše zůstalo na svých místech.

     

    Ze skupiny TBT do Kranje nakonec vyrazil jen Tomáš Binter ml., protože naše další původně přihlášené lezce Lenku Slezákovou a Kubu Dvořáka nakonec zdravotní problémy a únava přiměly plánovaný start zrušit. I tak však českých reprezentantů přijelo do Kranje dost – kromě Tomáše ještě Jakub Konečný, Štěpán Volf, Denis Pail, Gabriela Vrablíková a Tereza Kubátová.

     

    Tomáš do letošní tipovací soutěže „hádej, co se posere tentokrát“ přispěl novou hádankou: když cestou kýcháš, po příjezdu smrkáš a po technickém meetingu máš teplotu, co to je? Z navrhovaných odpovědí se daly rovnou vyloučit za a) forma a za b) hlad, takže zbylo jen za c) nemoc. Pokus o léčbu ze strany trenéra formou antibiotické terapie vynadáním zjevně nezabral, a tak nezbývalo, než reálně posoudit situaci a rozhodnout se co dál. Výsledek byl jasný – počkáme do rána, pokud to půjde, Tomáš se zkusí rozlézt a podle toho se definitivně rozhodne, zda start zrušit, nebo závodit.

     

    Ráno bylo stejný, nesváteční, na tvářích počasí proměnlivý, rádio hlásilo na Blatech svítá (jak zpívají Nezmaři) a Tomáš hlásil, že svému startu dává tak 10 %. Po prvním rozlezu byla jeho informace jasná: „Sílu mám, ale dochází mi“. Po druhém rozlezu pak: „Nehýbu se tak špatně, šel bych to zkusit, i když to nebude ideální“.

     

    A jak řekli, tak udělali. Tomáš nastoupil do první cesty, v klidu překonal nepříjemný koutek, kde se musela brát jen hrana stěny, zafixoval krok do dírky ve stropě, který předtím zastavil Denise a dolezl do pekelné sekvence ve výlezu ze stropu. Peklo spočívalo v tom, že se lezci museli povinně otočit hlavou dolů, protože pod hranou stropu byla na velké struktuře malá lišta, kterou museli závodníci nejprve nabrat jednou rukou, pak otočit nohy nad hlavu až na velkou oblinu nad hranou stropu, tu zašpičkovat, do chytu přidat druhou ruku, opatrně vypustit nohy tak, aby to člověka z malé lišty nevyhodilo a pak rozjet dynamo do obliny nad hranou pro změnu rukama. Dost zajímavý kolotoč, který prověřil jak techniku, tak sílu v prstech i těle. Tomáš až ve struktuře pod hranou zjistil, že tam je přidělaný miniaturní vrut, o němž kdyby věděl, tak si celou atrakci usnadnil, ale přesto zvládl lištu přebrat, vypustit nohy, aniž by ho to z chytu vytáhlo a bohužel pak přece jen ztratil klid a nedotáhl dynamo do obliny. I tak z toho nakonec bylo solidní 36.–37. místo v cestě o + za dělenou 26. pozicí, když až za Tomášem skončili třeba i medailisté závodů SP jako Jan Hojer, Francesco Vettorata nebo Tomoa Narasaki. Bylo jasné, že s tímhle výsledkem se dá postoupit do semifinále (a nakonec se ukázalo, že i do finále), ale bude třeba zalézt dobře ve druhé cestě. Tomáš ještě rychle předal informaci o vrutu na struktuře Kubovi Konečnému, který lezl krátce po něm, a šel se připravovat na druhou kvalifikaci.

     

    Druhá cesta byla přesně taková, jakou by si Tomáš sám vymyslel. Rozhodující místa byla poměrně brzy a vyžadovala sílu a dynamiku, takže právě to, co Tomášovi sedí. Z rozlezu sice hlásil, že to jde o něco hůř než před první cestou, ale pořád se to dá. Jenže právě v tom, že si Tomáš na tuhle cestu věřil, byl nakonec kámen úrazu. Příliš se koncentroval jen na klíčové kroky a tak už pod tím prvním udělal pár drobných chyb, pak si po nabrání prvního stisku špatně postavil nohy na dlouhé šikmé liště, po chycení druhého stisku už se nenarovnal dost vysoko, dynamo pak nerozjel po správné dráze a doskokový chyt neudržel. Byla z toho dělená 42.–52. příčka v cestě a sice solidní, ale nepostupová 43. pozice celkově.

     

    Tohle umístění bylo nejlepší z našich reprezentantů v Kranji, protože letošní dvojnásobný semifinalista SP Jakub Konečný nedokázal v první cestě udržet chyt na struktuře při vypouštění nohou v pekelném kolotoči a ve druhé kvalifikaci skončil stejně jako Tomáš, takže celkově obsadil dělenou 46.–50. příčku, Denis Pail si připsal 56. místo a Štěpán Volf pak dělenou 60.–61. pozici. Ženám závod nevyšel vůbec, Gábina Vrablíková zkoušející po odchodu z naší skupiny nové tréninkové metody skončila 51., šestnáctiletá Tereza Kubátová, sbírající zkušenosti ve své první sezóně mezi dospělými, pak 52.

     

    Zatímco lezci s lanem bojovali v bouldrových pasážích v Kranji, bouldristé měli svůj vytrvalostní závod v Brně. LA SPORTIVA SPORTlife bouldercontest 2017 měl totiž v kvalifikaci 15 boulderů, navíc přes sebe po barvách při najednou lezoucím velkém počtu účastníků, takže kromě síly a bouldrového umu to byla i otázka taktiky, zkušenosti frontového bojovníka a také míry ušpiněnosti těch boulderů, které si lezec nechal nakonec. A jak řečeno, při daném počtu boulderů vlastně i vytrvalosti, protože nejmenší počet pokusů na 15 kvalifikačních problémů byl 28, což hovoří samo za sebe. Ale jde o soukromý závod nesvázaný žádnými jinými pravidly, než která si stanoví pořadatel a je na každém lezci, jestli se bude chtít zúčastnit. Ze skupiny TBT chtěl junior Petr Kliger, který se 14 bouldery na 37 pokusů a 15 zónami na 34 pokusů obsadil mezi dospělými celkové 11. místo, což při značném množství cizinců zejména z Polska a Slovenska znamenalo 3. pozici mezi českými závodníky. Vzhledem k tomu, že za ním skončila řada ortodoxních českých bouldristů, podal Petr jako specialista na obtížnost určitě slušný výkon – ale je otázkou, zda pro něj právě vytrvalost v tomhle závodě nebyla výhodou…

     

13. 11. 2017

  • Poprvé a naposled: Český pohár mládeže v lezení na obtížnost – Choceň 2017

     

    Zase přišel podzim s jistotou padajícího listí a perfektně zorganizovaného závodu v Chocni. Ve stavěčském týmu tentokrát vystřídal Martina druhý z bratrské dvojice Stráníků Štěpán a společně s Romanem Kučerou vystřihli tak přesně trefené cesty, že všichni finalisté byli rozřazeni dle výkonů a nikde nerozhodoval čas.

     

    Ze skupiny TBT startovali pouze vlastníci elixíru mládí Lenka Slezáková a Petr Kliger, protože ostatní naši členové už pro tento závod bohužel příliš zestárli.

     

    Petrovi však elixír dochází a tak to byl jeho poslední start mezi juniory. Petr si ho proto hodlal užít se vším všudy: do první kvalifikační cesty nastoupil málo rozlezený, cestu navíc podcenil a tak se poroučel k zemi už někde okolo poloviny, což znamenalo 6. místo po první kvalifikaci. Na tu druhou se srovnal o dost lépe, ale v rozhodující pasáži přece jen udělal drobnou chybu. To mu vyneslo dělenou 3. pozici v cestě a postup z 5. příčky. Do finále nastoupil ale úplně jiný Petr – koncentrovaný, silný a sebevědomý – asi si uvědomil, že mezi juniory už leze opravdu úplně naposled. Finálovkou se doslova prošel a spadl až v kroku do chytu na struktuře, který si prohlížel v nedokončené cestě ještě před uzavřením izolace a na oficiální prohlídce si nějak nevšiml, že ho stavěči otočili… Přesto z toho bylo výborné 2. místo za Kubou Konečným a stejné pořadí mu patří i v celkovém hodnocení Českého poháru mládeže v juniorské kategorii pro rok 2017.

     

    Lenka má ještě elixíru dost a juniorka bude poprvé až příští rok, ale v Chocni naposled startovala v kategorii A (16–17 let). Lenka si na MČR bolestivě natáhla šlachu na ruce a tak zvažovala, zda do Chocně jet, ale ze čtvrtečního tréninku hlásila, že „prst při normálním lezení nebolel. Nesmím přebírat malé lišty nebo chytat něco jen dvěma prsty, ale jinak o něm nevím“, a tak se rozhodla v Chocni nastoupit a tenhle závod si užít. V první kvalifikaci to vypadalo, že tenhle záměr vyjde, protože ji Lenka s převahou topovala, což v její kategorii dokázala už pouze Eliška Novotná. Druhou kvalifikační cestu lezla Lenka výborně až do klíčového místa, kde místo statického řešení zvolila dynamický krok do spodní části struktury, která jí ale dost nezabrala a Lenka tak skončila v cestě 3. za Sabinou Večeřovou a Eliškou Novotnou. Ale už to, že se dobrovolně rozhodla pro dynamický krok místo statického, je nutno ocenit, není to tak dávno, kdy by to nezkusila ani pod nátlakem a „dynamo“ pro ni bylo sprosté slovo… Lenka tak postupovala do finále z 2. pozice za Eliškou Novotnou. Finálovka vypadala pro rožnovskou lezkyni dobře – nepříjemný kolmý začátek a silová převislá druhá část cesty, což Lence vyhovuje. Jenže když dolezla v kolmici do posledního nepříjemného kroku, vystřelila jí špička z malého stupu a Lenka spadla. Celkové 5. místo znamenalo, že si to Lenka moc neužila a poprvé za dobu, kdy je v naší skupině, neskončila v závodě ČPM na stupních vítězů. Ale vzhledem k Lenčiným kvalitám a vynikajícímu přístupu nepochybujeme, že to bylo poprvé a naposled.

9. 11. 2017

  • Mohlo by tu být i líp: MČR v lezení na obtížnost – Praha Zličín 2017

     

    Loni poprvé zavítalo Mistrovství České republiky v lezení na obtížnost do nákupního centra a kdekdo prorokoval, že to dopadne špatně, ale opak byl pravdou a závod to byl vskutku parádní. Letos se MČR konalo opět v Metropoli Zličín a po povedeném předchozím ročníku většina závodníků očekávala, že to bude minimálně stejně vydařená akce jako loni, ale jak praví titul Horáčkova a Hapkova alba: mohlo by tu být i líp…

     

    Ve srovnání s loňským rokem pořadatelé slibovali vyšší, širší a převislejší stěnu. Ta sice nakonec byla vyšší a širší, jenomže profily se propadla kamsi do lezeckého dávnověku a tak se rozhodující souboje odehrávaly mezi téměř kolmými pasážemi a stropem. Stavěči tak neměli vůbec lehký úkol. S mužskými cestami se vyrovnali se ctí – jedna kvalifikace lidovější, druhá s trochu těžším koncem, semifinálovka byla asi fyzicky nejlépe postavená cesta, jakou bylo možné v daném profilu vyčarovat a finálovka byla spíš exhibiční než závodní cesta, což ale nebylo na škodu. S ženskými cestami už to bylo horší – jedna kvalifikace s totálně přepáleným boulderem ve stropě, druhá tak akorát, semifinále až do předposledního kroku lehké a finále ještě lehčí.

    Proti loňsku chybělo osvětlení stěny na finále, mužské kvalifikace bez hudebního doprovodu atmosféře vrcholného podniku sezóny moc nepřispěly a pán s ruským přízvukem, který se rozhodl vynadat semifinalistům v izolaci za větrem utržené dveře, také nepatří k tomu, co by si závodník tajně přál. Třešničkou na dortu pak bylo několik individuí, která se nejprve pokusila okrást některé lezce a když se jim to nepovedlo, odnesla si pár součástek kamery rozhodčích. Naopak organizace byla stejně jako loni bezproblémová, rozhodčí přesní a korektní a jističi na rozdíl od loňska vynikající.

     

    Pro výsledky většiny závodníků skupiny TBT platí název zmíněného alba téměř doslova. Tři bronzové medaile jsou přece jen trochu za očekáváním. Přesto i letošní závod prodloužil sérii sedmi medailových let, protože v žádném závodě MČR dospělých ani mládeže od roku 2011 nechyběl aspoň jeden medailista spolupracující s naší tréninkovou skupinou.

     

    Nejlépe závod vyšel Martinovi Jechovi. Ten si letos i vzhledem ke studijním povinnostem dopřává odpočinkovou sezónu, trénink má jen udržovací a ač je na tom proto silově hůř, jeho vytrvalost stále dosahuje vynikající úrovně. A protože vzhledem k profilům na Zličíně nebyla síla vlastně vůbec potřeba, Martin zalezl skvěle: oběma kvalifikacemi se doslova prošel, v semifinále ho trochu přibrzdil silovější krok a ve finále pak po výborném výkonu vybojoval 4. místo v závodě a 3. v MČR, protože těsně před ním skončil Kazach Rishat Khaibullin, který se do MČR nepočítá. Mistrem republiky se podle očekávání stal Adam Ondra před Jakubem Konečným, který ve finále Martina překonal nejmenším možným rozdílem. Martin lezl všechny cesty uvolněně a jako klíč ke svému výkonu uvedl: „Je třeba to mít úplně v …“ V případě pochybností o místě, kde je to třeba mít, jde o slovo, jehož dvě hlásky se vyskytují ve slově Čína.

     

    Zatímco Martinův výsledek byl do jisté míry překvapením, Lenka Slezáková patřila k velkým favoritkám závodu s ambicemi na titul. Závod také v tomto duchu zahájila, když v první kvalifikaci jako jedna ze dvou lezkyň překonala kritické místo ve stropě, druhou pak s přehledem topovala a do semifinále tak postupovala z prvního místa. Semifinále a zároveň finále kategorie A bylo vysloveně lehké a vypadalo to, že si Lenka dojde s přehledem pro top a tím i titul mládežnické mistryně republiky. Jenomže Lenka nemá ráda stropy, proto se v obavách z možného stupňování obtížnosti dalších kroků neuvěřitelně dlouho pokoušela cvaknout expresku na jeho začátku z nevhodného místa, takže si totálně nabrala. Následující zjištění, že zbytek stropu i cesty je pořád stejně lehký, jí už moc nepomohlo, protože totálně vyčerpaná spadla krok před topem. To znamenalo 3. místo v kategorii A za Eliškou Adamovskou a Sabinou Večeřovou a postup do finále ze 4. pozice. Ale Lenka se tím nenechala nijak deprimovat, na bouldrovce vypadala pořád výborně a o tom, že ve finále se s ní v boji o dospělý titul musí počítat, nebylo pochyb. Jenže tentokrát se zřejmě mocné síly všehomíra rozhodly prověřit její vůli a psychickou odolnost, protože si při rozlezu v izolaci těsně před nástupem na prohlídku finálové cesty natáhla šlachu na ruce a nebylo jisté, zda tím pro ni závod neskončil. Díky fyzioterapeutům z Fyzio Gym Cooper se podařilo ruku zatejpovat, Lenka do finále nastoupila a přes bolest se protrápila až do závěrečné pasáže, kde už to prostě dál nešlo. Výsledná 4. příčka mezi dospělými není vůbec špatná, ale Lenka měla určitě na víc, na druhou stranu je třeba ocenit, jak veškeré problémy psychicky výborně ustála. V celkovém pořadí Českého poháru dospělých pak Lence patří 3. místo. Mistryní republiky se stala Iva Vejmolová, která po výpadku ve druhé kvalifikační cestě topovala semifinále i finále, před Eliškou Adamovskou, která rovněž semifinále i finále vylezla, a překvapením závodu Eliškou Novotnou. Tahle mladá svěřenkyně Elišky Karešové po semifinále figurovala na 5.–6. pozici, ale finálovou cestu dokázala topovat a vybojovala tak bronz.

     

    Verča Scheuerová figurovala po kvalifikaci na 8. místě a semifinále se bála, protože věděla, že stačí jediná chyba a je po šanci na finále. Jenže semifinálovou cestu lezla Verča skvěle a zastavil ji až krok do topu, což znamenalo postup do finále ze 3. příčky za Ivou Vejmolovou a Eliškou Adamovskou, které semifinálovku topovaly. Verča sama svůj výkon zhodnotila takto: „Mohla jsem to klidně vylézt, ale hrozně jsem znervózněla, když jsem viděla, že už jsem u topu.“ Do finále si přece jen trochu nervozity Verča přinesla a tak semifinálový bronz neobhájila, ovšem i 6. pozice je v dané konkurenci solidním výsledkem. Ale také tady vlastně platí „mohlo by tu být i líp…“

     

    Petr Kliger začal na Zličíně vesele, když se zdržel u fyzioterapeutů a málem nestihl svou první kvalifikaci. Do semifinále tak postupoval ze 17. místa. Semifinále lezl dobře až do sekvence, kde se rozhodovalo o postupu do finále. Tady nenašel ideální řešení, což znamenalo konečnou 12. příčku a od finále, kam vzhledem k účasti zahraničních závodníků postupovalo 10 lezců, ho dělil jen kousek. Zároveň to Petrovi vyneslo i celkové 3. místo v kategorii juniorů za Kubou Konečným a Honzou Kendíkem.

     

    Tomáš Binter ml. ve své první kvalifikaci s přehledem prokráčel pod top, jehož v této cestě do té doby nikdo nedosáhl. Po vzoru předchozích závodníků do něj zkusil skočit, to ale nevyšlo a jak ukázali další lezci, funkční řešení bylo jiné. Druhou kvalifikaci Tomáš topoval a zajistil si tak postup z dělené 7. pozice. Stejně jako v kvalifikacích i v semifinále opět Tomáš vypadal „betonově“, což platí nejen o předvedené síle, ale i o chybějící uvolněnosti, zkrátka lezl jako kus betonu. A protože mu cesta připadala hodně lehká, řekl si ve stropě, že se s tím přestane tolik mazat, na klíčový stup dal patu bez nějakého pečlivého usazování, a když začal zvedat nohu na strukturu nad hranou, pata mu vystřelila a bylo po nadějích dřív, než Tomáš začal mít pocit, že by musel aspoň trochu zabrat. Tomáš tak po dlouhých letech chyběl ve finále MČR, kde v minulosti získal několik medailí, a dělenou 13.–14. příčkou dosáhl svého daleko nejhoršího umístění v závodě MČR od roku 2010. Když mu ale někdo zkusil říct, že je to smůla, Tomášova reakce byla přesná a výstižná: „Tohle není smůla, to je moje chyba…“

     

    Kuba Dvořák si naopak vybral smůlu už před závodem, když se mu nepodařilo po nemoci zotavit a dostat se do formy, přesto ale chtěl na MČR startovat. Lezení na Zličíně pro něj tak bylo utrpením a čekáním na to, kdy tělo vypne. Na postup do semifinále tenhle stav stačil, tam pak organismus vyhlásil stopku už na začátku stropu, což pro Kubu znamenalo 23. místo.

     

    Zkrátka jak praví Horáček s Hapkou: „Mohlo by tu být i líp.“ Ale jak zpívá Wabi Daněk: „Nevadí, zase bude líp“.

2. 11. 2017

Město boulderů: Urban Boulder Race 7. 10. 2017

9. 10. 2017

Nejen oficiálními soutěžemi o body, nominace a tituly živ je závodník. Dobře to vědí Karina Bílková a Juráš Šefl, kteří před pár lety společně s ČHS rozjeli vstup seriálu Českého poháru v boulderingu do veřejného prostoru. Karina navíc v roce 2015 dosáhla originálního pořadatelsko­‑závodnického double, když nejprve uspořádala první nominační ČP v Lysé nad Labem a protože jako pořadatelka tam logicky nemohla startovat, zdálo se, že tak ztratí šanci na nominaci do reprezentace, jenže Karina si nekompromisním vítězstvím ve druhém nominačním závodě v Plzni reprezentaci vybojovala – prostě první závod úspěšně uspořádala a druhý vyhrála… Karina s Jurášem se sice postupně stáhli ze stále komerčnějšího prostředí bouldrového ČP, ale dlouho nic neorganizovat nevydrželi – loni se rozhodli udělat závod pro radost a rozjeli pro změnu Urban Boulder Race, tedy bouldrovou soutěž pro každého, v níž se leze po všem, co industriální prostor hlavního města nabízí. A protože se závod povedl, připravili letos jeho druhý ročník, na němž ještě spoustu věcí vylepšili.

 

Z naší skupiny se letos Urban Boulder Race zúčastnila Verča Scheuerová, která se z lanškrounské gymnazistky změnila v pražskou vysokoškolačku a tak si potřebovala Prahu pořádně prolézt. Zjevně se jí aklimatizace v metropoli daří, protože z kvalifikace se mezi 62 ženami probojovala do finále ze 4. místa. Ve finále pak snadno přešla přes první kolo, v tom druhém ale narazila na boulder, kde měla se svými 153 centimetry krok za rozpětím paží – a takový krok člověk, který neumí létat, levitovat nebo se aspoň trochu vznášet, neudělá… Verča tak skončila 6., vyhrála Míša Matúšová před Domčou Dupalovou a Dančou Kotrbovou, ale o výsledek tu vlastně tolik nešlo, byla to prostě akce pro radost, za kterou Karině a Jurášovi děkujeme a přejeme, ať se podaří i příští ročník.

 

  • Murphyho zákony: SP Edinburgh 23.–24. 9. 2017

     

    Po všech možných juniorských šampionátech přišel zase závod dospělých. Světový pohár v lezení na obtížnost a rychlost se tentokrát konal v Edinburghu na krásné stěně postavené v bývalém lomu, pořadatelé v minulých letech získávali zkušenosti na mládežnických mezinárodních závodech včetně mistrovství světa a Evropy, letos se zde zároveň konal Paraclimbing cup, takže nebyl nejmenší důvod, proč by nemělo jít o povedenou akci. Jenže Murphyho zákony platí pro všechny.

     

    Z původně přihlášených jedenácti českých závodníků se postupně osm odhlásilo, a tak nakonec do Edinburghu cestoval jen Honza Kříž startující v lezení na rychlost a členové skupiny TBT Tomáš Binter ml. a Kuba Dvořák.

    Tomáš s Kubou vypadali na posledních trénincích dobře, Tomáš měl sice týden před závodem trochu komplikovanější cestovní program, ale na posledním tréninku s lanem hlásil „Jsem asi nejsilnější, co jsem kdy byl“ a jeho lezení také tak vypadalo, takže nebyl důvod se do Edinburghu netěšit. Jenže Murphyho zákony platí opravdu pro všechny.

     

    Pan Murphy se začal ozývat už cestou na letiště – trochu zacpaná Praha, drobné problémy s parkováním a najednou Tomáš kouká, že do odletu zbývá sotva padesát minut a u odbavovací přepážky, kterou měl dopravce jedinou pro všechny lety, je fronta na hodinu. Lidé ve frontě i slečna u zavazadel ale měli pochopení, a tak se podařilo proběhnout halou až k bezpečnostní kontrole, kde už se zdálo, že se let podaří stihnout. Pak však prořízl halu zoufalý hlas pracovníka u monitorů: „Dyť je to plný tekutin!!!“. To mu přijel pod rentgen Kubův batoh. Kuba se totiž jako silná jihočeská osobnost rozhodně nenechal omezovat nějakými hloupými předpisy, s nadhledem odmítl možnost cokoli přendat do společného odbavovaného zavazadla a vše od pití až po sprchový šampón si vzal do příručního batohu. V souboji osobnosti s předpisy v posledních vteřinách před odletem nakonec zvítězily předpisy, Kuba nechal všechny tekutiny na letišti a přece jen všichni nakonec odletěli.

     

    A přišel závod. Těžko říct, kde Tomáš sílu z předzávodního tréninku ztratil – jestli na letišti, v hotelu nebo si ji odnesl Mr. Murphy, ale v den závodu neměl sílu žádnou. Tomáš s tím v cestách bojoval, ale protože právě síla je základ jeho lezení, byl to boj sice statečný, leč marný. Konečné 49. místo určitě není to, proč do Edinburghu cestoval, ale s Murphym se nedá bojovat ani s plnou silou, natož bez ní.

     

    Kuba, pro něhož to byl první letošní start ve Světovém poháru, lezl solidně, v obou cestách dokázal překonat několik krizových míst a nakonec obsadil dělenou 50.–51. pozici. S tou sice spokojen nebyl, ale jako v ČR nenominovaného závodníka startujícího na vlastní náklady ho může těšit, že do amerického národního týmu by se vešel, protože reprezentant USA Jordan Romig skončil až 55.

     

    Honzu Kříže sice bolel prst zraněný při tréninku, ale zdálo se, že Murphyho zákony se podaří obejít pomocí tejpky. Honza sice první kvalifikační pokus pokazil, pak se ale soustředil a dobrým druhým pokusem s přehledem postoupil do osmifinále z 9. místa. To byl sice důvod k radosti, ale zároveň prostor pro jeden z klasických Murphyho zákonů, protože Honza tak dostal jako osmifinálového soupeře Ludovica Fossaliho, který má letos skvělou formu. A jak Murphy pravil, tak se i stalo – Ludovico Honzu vyřadil a pak celý závod vyhrál… Honza vybojoval i tak výbornou 9. pozici a je vidět, že po zranění ramene už je definitivně zpět – Murphy nemurphy.

     

    Murphyho zákony platí nejen pro závodníky, ale i pro pořadatele: těm nejprve v průběhu kvalifikací v obtížnosti na pár hodin vypadl proud a tak nešla draze pronajatá světla, moderátor nakonec začal používat megafon a vůbec byla spousta legrace. Když se proud zase rozběhl, přišel trénink na rychlost, kde se ukázalo, že silnější úder do cílového tlačítka v jedné dráze zastavuje čas i v té druhé. Veškerá snaha pořadatelů a nakonec i francouzského kouče, který se osobně pokoušel francouzskou časomíru přemluvit ke spolupráci, nedokázala problém odstranit a tak se s touhle veselou časomírou lezly i kvalifikace. JURY President Francois Leonardon, který před týdnem rozhodoval u nás MEJ ve Slaném, totiž vymyslel šalamounské řešení, že pokud závodník nebude mít změřený čas, protože mu ho „stopnul“ lezec v sousední dráze, dostane nový pokus. To závod sice rozhodně nezrychlilo, ale určitě zachránilo, a protože vyřazovací kola se lezla až další den, byl pak dostatek času vše opravit.

     

    Murphyho zákony se velmi důsledně uplatňují téměř po celou letošní sezónu u stavěčů a nebylo tomu jinak ani v Edinburghu – varováním měly být už ženské kvalifikace, kde leckteré silné závodnice padaly proklatě nízko, ale protože stavěči varování ignorovali, přišlo nevídané ženské semifinále, v němž na postup do finále stačil výkon 17+, kterého ovšem dosáhlo sedm závodnic a tak o postupu rozhodovaly kvalifikace. A nejen to, třeba Mina Markovič, která obě kvalifikace topovala, v semifinále dosáhla neuvěřitelného výkonu 14+, takže si každý dovede představit, že to byla radost pro lezkyně i diváky…

     

    Zdálo se, že Murphyho zákony mohou i za to, že Honzovi poslední večer už moc nechutnala večeře, prý mu to kuře nějak neklouzalo do žaludku. Nakonec se ukázalo, že je v tom pan Murphy nevinně, mohly za to alpské knedlíky, tortilla, zmrzlina, banány a spousta dalších jídel, která Otesánek už ten den zkonzumoval…

25. 9. 2017

  • Bouldry a klid: Mistrovství Evropy mládeže Slaný 15.–16. 9. 2017

     

    Po juniorském mistrovství světa v Innsbrucku chtěli mít všichni mladí závodníci hlavně klid. Ale čekalo je už za necelý týden ještě Mistrovství Evropy mládeže a juniorů v boulderingu, které poprvé v historii hostila Česká republika, konkrétně královské město Slaný. Ze skupiny TBT zde startovala pouze Lenka Slezáková.

     

    Lenka, která si v Innbrucku užila všechny radosti i strasti kombinace, chtěla mít klid asi ze všech nejvíc. Jenže domácí mládežnické mistrovství Evropy je na rozdíl od svatby opravdu jen jednou za život a tak startovat musela, zvlášť když si z MSJ odvezla pozici nejlepší české bouldristky.

    Kvalifikace se lezla flash na osmi boulderech. Lenka začala na tom nejlehčím, který i podstatně slabší soupeřky topovaly na první pokus, ale Lenka spadla poprvé, pak podruhé a vypadalo to, že je v takovém stavu, že si opravdu měla naordinovat spíš klid na lůžku. Nakonec se kousla, problém překonala na třetí pokus a šla na dvojku. Tam čtyřikrát spadla, a protože počet pokusů na každém boulderu byl omezen na pět, vypadalo to, že tahle snaha neskončí dobře. Jenže Lenka je bojovnice se silnou vůlí a teď už i odvahou riskovat, takže v posledním pokusu zkusila místo dynama ze zóny silové řešení přes patu, s přehledem krok dotáhla a zapsala druhý top. To jí nakoplo, těžkou kolmou pětku vylezla na flash, další kolmici po strukturách taky a se čtyřmi topy už to bylo daleko veselejší. Jenže pak už to začal být souboj s frontami na každém boulderu, protože ztracené pokusy znamenají ztrátu času a tedy i možností pro další přelezy. A tak po dvou nepovedených nástupech na čtyřce se dalo jít už pouze na nejtěžší osmičku, kde byla nejmenší fronta. Tam Lenka překvapivě snadno zapsala zónu na první pokus, druhý vypadal v následujícím nejtěžším kroku nadějně a pak už se ozval signál oznamující konec časového limitu. Lenka tak vůbec nestihla zkusit sedmičku, v níž její kamarádka Eliška Adamovská snadno zapsala zónu a v nejnadějnějším pokusu spadla z topu. Lenka obsadila 22. místo o pokus právě za 21. Eliškou Adamovskou, což byly nejlepší české výsledky v kategorii A (16–17 let). A protože bouldrová výsledková loterie zase zafungovala, až za oběma našimi reprezentantkami skončila Italka Camilla Moroni, která letos jeden závod Evropského poháru mládeže vyhrála a v ostatních neskončila hůř než 11., zato Izraelka Yael Baharad, jež se v Innsbrucku umístila daleko za Lenkou i Eliškou na 59. příčce a na EYC v L’Argentiére ji také Lenka porazila, si tady vybojovala postup do šestičlenného finále.

     

    Bouldrové osudí bohužel nepustilo do finále nikoho z českých lezců, ale řada z nich podala vynikající výkony. Těsně za finálovou šestkou zůstala Verča Šimková na 8. pozici v kategorii juniorek (18–19 let), výborně si vedly i 10 Míša Smetanová a 13. Eliška Bulenová v kategorii B (14–15 let), solidní jsou 27. a 28. místa Vojty Trojana a Kuby Rázka mezi juniory i 28. příčka Lukáše Dolečka, který se letos v téhle supersilné kategorii propracoval na pozici naší bouldrové jedničky.

     

    Povedeným domácím evropským mládežnickým šampionátem tak skončila letošní závodní bouldrová sezóna a bouldristé mají konečně klid…

     

     

20. 9. 2017

12. 9. 2017

  • Forma, únava a kombinace: MSJ Innsbruck 30. 8.–10. 9. 2017

     

    Letošní Mistrovství světa mládeže v soutěžním lezení, které hostilo nové lezecké centrum v Innsbrucku, bylo nejobsazenějším, nejdelším a nejkomplikovanějším mládežnickým šampionátem v historii. Bylo tomu tak i proto, že se letos poprvé závodilo také v olympijské kombinaci a že v kategorii A šlo i o nominační závod na Olympijské hry mládeže 2018 v Buenos Aires. Ze skupiny TBT zde startovali Lenka Slezáková právě v kategorii A a mezi juniory Petr Kliger.

    Aby bylo možné zvládnout soutěže pro více než 1 100 lezců z 50 zemí, rovněž poprvé v historii mládežnických šampionátů se závodilo v lezení na obtížnost a boulderingu systémem kvalifikačních skupin. Při tomto modelu je startovní pole v dané kategorii rozděleno do dvou stejně početných skupin, z nichž každá závodí na jiných cestách a boulderech a pořadí z jednotlivých skupin se pak „zasune“ do jednoho žebříčku, v němž vítězové obou skupin figurují na 1.–2. místě, druzí ve skupinách jsou na 3.–4. pozici atd. Tento systém sice šetří čas, ale není příliš objektivní, protože lezci v jednotlivých skupinách závodí nejen na různých cestách, ale i s rozdílnými soupeři.

     

    Soutěž v kombinaci byla nastavena tak, že závodníci v kombinaci museli absolvovat starty v jednotlivých disciplínách a do hodnocení kombinace se jim započítávalo pořadí z těchto disciplín po odečtení výsledků závodníků, kteří se nepřihlásili do kombinace. Pořadí v jednotlivých disciplínách se mezi sebou násobilo a nižší počet bodů znamenal lepší výsledek.

     

    Lenka se rozhodla bojovat o nominaci na Olympijské hry mládeže, což znamenalo dost riskantní krok, protože cesta vedla pouze přes závod v kombinaci, přičemž lezení na obtížnost, které je Lenčinou nejsilnější disciplínou bylo na programu až jako poslední a nedalo se odhadnout, jak se projeví únava z dlouhého pobytu a startů v dalších disciplínách. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa, Lenka udělala v přípravě maximum, absolvovala i několik tréninků v lezení na rychlost a pokusila se co nejpřesněji vyladit formu.

     

    Šampionát začínal závodem v boulderingu – systém kvalifikace 4 bouldery na OS ve dvou skupinách a pohled do startovní listiny byl dost děsivý: 94 startujících, v Lenčině skupině minimálně 20 papírově silnějších závodnic a navíc mizerný los, protože Lenka startovala až ve čtvrté desítce. Jenže Lenka vlétla do závodu neuvěřitelným způsobem – na prvním boulderu prvním pokusem zóna, pak dynamo do topu, který sice těsně neudržela, ale hned druhým pokusem zapsala top a bylo jasné, že formu Lenka vyladila parádně. Ve druhém boulderu Lenka spadla několikrát ze zóny, ale nakonec byla jednou ze čtyř závodnic, které se tak vysoko vůbec dostaly. Třetí boulder měl těžký skok do zóny a skoky byly dříve Lenčinou slabou stránku, jenže tady ne – zóna třetím pokusem a pak už do topu chyběl jen kousek. Jenže pro překonání tohoto kousku Lenka hledala lezecké řešení – zkoušela dávat paty i špičky, zatímco tím správným postupem byl prasácký shyb – a na to Lenka nepřišla. V posledním boulderu Lenka nemohla najít technické řešení za špičku ve stropě a tak předvedla neuvěřitelnou sílu, když zónu po několika pokusech prostě naskočila a udržela. 1 top na 2 pokusy a 3 zóny na 11 pokusů znamenaly 14. místo ve skupině, 27.–28. celkově a 23. mezi závodnicemi v kombinaci, tedy výborný výsledek a jak se později ukázalo, vůbec nejlepší výsledek českého závodníka v boulderingu na tomto MSJ. Lenku od semifinále dělil jediný pokus na top, takže stačilo, aby na prvním boulderu top udržela napoprvé nebo na druhém našla shybovací řešení a mohla se v semifinále poprat o další zlepšení pořadí – tedy jako už letos několikrát žádná klika… Na druhou stranu před závodem by při pohledu do startovní listiny asi málokdo věřil, že „nebouldrová“ Lenka může udělat takový výsledek a sama by ho brala všema deseti.

     

    Následoval trénink, který si závodníci i trenéři museli v Innsbrucku pěkně zaplatit (sleva na 7 € pro akreditované účastníky vyvolávala spíš úsměv). Lenka si párkrát zkusila rychlost, které se předtím v tréninku věnovala jen minimálně, na obtížnost si ověřila, že je na tom skvěle a všichni doufali, že to vydrží. Ale v den závodu na rychlost bylo znát, že se už únava začíná projevovat. Při rozlezení to nebylo nic moc, naštěstí na první závodní pokus se Lenka dokázala zkoncentrovat a bez chyby vylézt cestu za 15,73 s, což bylo sice o více než vteřinu pomalejší, než její nejlepší tréninkové časy, ale znamenalo to jistotu a možnost riskovat ve druhém pokusu. Do něj také Lenka vlétla na maximum, ale už nechtěly ruce ani nohy a tak následoval pád. Čas z prvního pokusu stačil na 61. místo z 85 závodnic na rychlost a 51. ze závodnic v kombinaci.

     

    A přišel den závodu na obtížnost, tedy Lenčiny hlavní disciplíny. Lence na rozlezovce chyběla energie a bylo znát, že týdenní závodní zatížení si vybírá svou daň. První kvalifikační cesta vedla největším převisem a rozhodovala série silových kroků ve výlezu. První z nich Lenka zvládla, na druhý už chyběl kousek síly a následoval pád, který znamenal dělenou 20.–21. pozici v cestě. Ve druhé méně převislé kvalifikaci Lenka zabojovala, v klíčovém kroku použila předem připravené technické řešení, což jí vyneslo 14. místo v cestě a celkově 17. pozici ve skupině, tedy 3 místa za postupem do semifinále a celkovou 33.–34. příčku.

     

    V kombinaci Lenka obsadila 40. místo jako nejlepší česká závodnice v kategorii A, ale na postup do dvacetičlenného finále s možností bojovat o nominaci na Olympijské hry mládeže to nestačilo. Možná by stačil ten pokus, který ji dělil od boulderového semifinále, možná jen trochu lépe si odpočinout či los do druhé skupiny, aby to vyšlo na semifinále v obtížnosti, ale to už nemá smysl řešit. I tak je její bilance v rámci české výpravy více než dobrá – vůbec nejlepší český výsledek v boulderingu, druhý nejlepší výsledek mezi dívkami v lezení na obtížnost a nejlepší umístění v kombinaci v kategorii A, kde kromě ní nastoupily další dvě závodnice včetně Elišky Adamovské. I když v důsledku startu v kombinaci Lenka patrně přišla o semifinále v obtížnosti, není čeho litovat – odvaha se cení, hodně se naučila a hlavně si může říci společně s McMurphym: „Aspoň jsem to zkusila…“

     

    Kousek štěstí, který chyběl Lence, si zřejmě schoval její bratr Ondra, který nejprve postoupil do semifinále a pak i do finále kategorie B, kde vybojoval vynikající 9. příčku.

     

    Petr závodil v juniorské kategorii pouze na obtížnost. Poslední trénink absolvoval už v Innsbrucku a na bouldrovce vypadal víc než dobře – řada vyhlášených siláků se s ním moc nechytala. I v první kvalifikační cestě vypadal výborně, překonal zde sérii nepříjemných struktur a zastavil ho až silový kříž do plytké dírky, což mu vyneslo dělenou 25.–29. pozici v cestě. Druhou kvalifikaci zahájil také dobře, ale pak ho začaly brát křeče do nohou při velkých rozsazích a i když bojoval, nakonec to na víc než 33.–35.příčku v cestě nestačilo. Celkově Petr obsadil 32. místo ve skupině a dělenou 63. pozici celkově mezi 82 závodníky.

     

    Lenku už v pátek čeká domácí Mistrovství Evropy mládeže v boulderingu a Petr bude mít konečně čas na pořádné lezení v Ádru…

     

  • Příprava a taktika: Rock Point ČP v boulderingu 26. 8. 2017

     

    Je za námi další víkend bohatý na lezecké závody – Teplicích nad Metují se konal tradiční závod Českého poháru v boulderingu v rámci mezinárodního horolezeckého festivalu, v italském Arcu zase Světový pohár v lezení na obtížnost a rychlost a zároveň lezecký festival Rock Master jehož součástí byl i dětský závod Arco Rock Junior. Většina členů TBT se ale na něco připravuje – Lenka na mládežnické MS v Innsbrucku, Tomáš a Kuba na podzimní část sezóny a Martin na kariéru profesionálního Číňana a tak závodila pouze Verča s Petrem. Jako specialisté na obtížnost si šli opět užít závody v boulderingu.

    Petr Kliger se také připravuje na své poslední juniorské mistrovství světa, ale v lezení na obtížnost, které je na programu až příští týden a tak závod v Teplicích pojal v rámci tréninku jako test psychické i fyzické odolnosti. V pátek před závodem vyrazil do Ádru, kde vylezl Starou cestu na Starostovou, lehce vyběhl Papouščí spáru a aby zažehnal myšlenky na školu, dal si ještě Minimum rozumu na Zrzka. V sobotu pak při závodě tyhle cesty cítil, ale i tak v únavě dal tři topy, což mu vyneslo 16. místo z 57 startujících a skalpy řady věhlasných bouldristů. Tři topy už stačily i na finále, jenže bylo třeba je zvládnout do sedmi pokusů a Petr jich spotřeboval jedenáct, přesto jde o výborný výkon – tři topy v kvalifikaci si připsali třeba Kubové Jedlička a Konečný, což nejsou žádná ořezávátka – koneckonců Kuba Jedlička pak ve finále vybojoval stříbro za Martinem Stráníkem. Pro Petra určitě dobrá příprava.

     

    Verča si kvalifikaci takticky rozvrhla tak, že nejlehčí boulder si nechala na konec. Jenže při teplickém systému kvalifikace FF (flash a fronty) se na něj dostala až těsně před koncem časového limitu, následovala chyba a sklouznutí nohy, další nástup stihla až deset vteřin před koncem a když boulder vylezla, bylo už po čase a tedy žádný zápis. Verča tak obsadila 13. příčku mezi 34. závodnicemi, což je na specialistku na obtížnost se 153 centimetry výšky solidní výsledek, ale stačilo poslední boulder vylézt na poprvé a bylo z toho stejně jako naposledy v Jablonci finále. Vítězkou se stala stejně jako ve dvou předchozích závodech Petra Růžičková, jíž to ale tentokrát svou neúčastí usnadnily Eliška Adamovská a Verča Šimková.

     

    V Arcu na Světovém poháru Adam Ondra vybojoval pro české barvy stříbro, výborně lezla i Iva Vejmolová, které o místo unikl postup do semifinále, Libor Hroza ml. si vybral další porci smůly a Honza Kříž se vrátil po zranění solidním výsledkem, i když ani jemu to nevyšlo úplně podle představ. Naopak skvěle to vyšlo Maxovi Rudigerovi, který se podruhé v životě probojoval do finále Světového poháru a získal zde svou první medaili. Tenhle poctivý dříč závodí v SP už od roku 2009, ve finále byl dosud jedinkrát v roce 2015 v Puursu, letos se ve dvou ze tří závodů SP nedostal ani do semifinále a z minulých let dobře zná také výsledky ve čtvrté, páté i šesté desítce výsledkových listin. Tady konečně ukázal co v něm je a ve finále, semifinále i jedné kvalifikaci zalezl stejný výsledek jako Adam, takže o jeho třetím místě rozhodla jen jedna kvalifikační cesta. Naopak Alex Megos, který v semifinále vypadal neporazitelně, ukázal, že stačí psychicky náročnější místo a je po nadějích…

     

    Již ve středu začíná Mistrovství světa mládeže a juniorů ve všech disciplínách v rakouském Innsbrucku trvající neuvěřitelných 12 dnů. Ze skupiny TBT se zde představí Lenka Slezáková, která bude bojovat v kombinaci o nominaci na Olympijské hry mládeže a Petr Kliger v lezení na obtížnost. Kromě nich zde startuje řada mladých českých reprezentantů, tak všem držte palce, ať zvolí správnou taktiku a prodají svou přípravu!

     

29. 8. 2017

  • Reinkarnace a torzo: EYC Mitterdorf 12.–13. 8. 2017

     

    Poslední letošní závod Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost se vrátil do dějiště loňského mládežnického evropského šampionátu v této disciplíně, tedy rakouského Mitterdorfu. Loni tu dvě členky skupiny TBT Lenka s Verčou jako nejlepší české reprezentantky ve svých kategoriích postoupily do semifinále, ale letos je všechno jinak – na EYC se neleze semifinále, Verča už letos není juniorka, Lenka se připravuje na mistrovství světa a tak z naší skupiny do Mitterdorfu odjel jen Petr Kliger.

    Kategorie juniorů byla jako vždy početně slabší, ale výkonnostně nejsilnější. Kromě Petra startoval mezi juniory i Honza Kendík, který nastoupil do první kvalifikace jako pátý a lezl skvěle. Vypadalo to, že cesta je pro něj vysloveně lehká a nebýt zbytečné chyby v místě, kde už každý krok rozhodoval, měl zaděláno na výborný výsledek. Petr lezl jako jedenáctý a najednou se zdálo, že leze úplně jinou cestu – od prvních problémových míst musel bojovat, všechny kroky měl těžké a i když se s tím pral statečně, skok do kříže už byl nad jeho síly. Znamenalo to pro něj 25. místo v cestě a nepříliš optimistický výhled na druhou kvalifikaci. Do té Petr nastupoval před Honzou a byl k nepoznání – lezl s jistotou, fyzickou i psychickou převahou a bez sebemenších chyb – jako by došlo k reinkarnaci. Znovuzrozený Petr suše skočil obouruční skok, dobře sklepal, a když odlezl do klíčové pasáže, rozhodl se cvaknout prodlouženou expresku za hlavou, i když měl ze země připravenou i jinou taktickou variantu. Jenže cvaknout se mu nepodařilo ani na dvakrát a tak si při tom nakoupil, že už nedokázal odlézt, což mu vyneslo 23. příčku v cestě a celkově 24. pozici. Po něm lezoucího Honzu také postihla reinkarnace, ale v opačném gardu – jistota z první cesty ho opustila, najednou měl všechny kroky těžké a i když se probojoval až do skoku, ten byl už nad jeho síly. Nakonec skončil hned za Petrem na 25. místě. I když to v méně početné juniorské kategorii nevypadá nijak oslnivě, k porovnání úrovně našich juniorů s mezinárodní konkurencí možná pomůže i informace, že nejlepší rakouský reprezentant skončil 13., druhý 23. (tedy hned před Petrem) a třetí 26. (tedy hned za Honzou) – a to Rakousko je lezecká velmoc…

     

    České reprezentaci v Mitterdorfu chyběl nejen loňský vítěz místního evropského šampionátu a letos nejlepší junior Kuba Konečný, ale i dalších 13 reprezentantů včetně všech finalistů posledních let, takže se zde představilo spíše reprezentační torzo. Jenže ani tohle torzo si nevedlo vůbec špatně – první životní finále vybojovala Míša Smetanová a nakonec skončila 9., postup těsně unikl Elišce Bulenové na 12. místě, výborně lezl 17. Jáchym Cink, solidní jsou i výsledky 21. Marina Jeligy a 25. Alberta Musila, kteří ale mohli být podstatně výš, kdyby každý nezkazil jednu cestu, slušnou úroveň měly i výkony Sabiny Večeřové, Terezy Širůčkové, Elišky Hobzové a dalších závodníků. České torzo skončilo v hodnocení národů na 12. místě z 23. zemí, přičemž až za ním zůstaly reprezentace takových států, jako je Německo, Norsko či Polsko. Na blížícím se mládežnickém mistrovství světa v Innsbrucku už se představí česká reprezentace v plné síle, tak uvidíme, co to ve světové konkurenci přinese…

15. 8. 2017

  • Povinnost a odpočinek: SP Briançon a Rock Point ČP v boulderingu

    Jablonec nad Nisou 28.–29. 7. 2017

     

    Je za námi další víkend, kdy se závodilo jak na malém českém písečku, tak nejvyšší mezinárodní úrovni. Někteří členové skupiny závodili, jiní odpočívali a další trénovali. Protože trénovat je normální, podáváme zde zprávu pouze o závodech a odpočinku.

    Světový pohár v lezení na obtížnost v Briançonu patří vzhledem ke krásnému prostředí a vynikající atmosféře k těm nejatraktivnějším. Ze skupiny TBT tu startoval pouze Tomáš Binter ml., pro něhož to po třech předchozích nevydařených mezinárodních závodech znamenalo povinnost aspoň trochu předvést svou reálnou výkonnost a posunout se výsledkovou listinou vzhůru. Tomáš si to ale letos rozhodně nehodlá dělat snadné, a tak ač se cítil fyzicky skvěle a kvalifikací č. 2, v níž začínal, se doslova procházel, udělal zde opět zbytečnou chybu, když uspěchal krok z poměrně dobrého chytu. To znamenalo 57.–58. místo v cestě, o které se dělil s dalším českým reprezentantem Štěpánem Volfem. A tak na splnění povinnosti zbývala už jen cesta č. 1. Ač Tomášovi její charakter vyhovoval méně než u té předchozí, pocitově se mu lezla podstatně hůř a v jedné ze silových sekvencí přehlédl stup, neudělal žádnou skutečně fatální chybu a vybojoval 28. pozici v cestě, o niž se dělil s dalšími šestnácti závodníky. Stejně jako Tomáš zalezli třeba finalisté letošních závodů SP Němec Jan Hojer nebo Američan Sean Bailey. S tímto výkonem už se dalo postoupit do semifinále a právě Bailey to pak dokonce dotáhl až do finále na celkovou 5. příčku. Jenže se zkaženou první cestou to pochopitelně na semifinále nebylo a celkově tak Tomáš obsadil 50. místo. Ač to není výsledek, o který by Tomáš stál, i tak povinnost splnil – aspoň v jedné cestě už zalezl slušně a lepšího celkového umístění v SP letos dokázal z českých mužů dosáhnout zatím jen Kuba Konečný.

     

    Právě Kuba lezl v Briançonu opět výborně – v kvalifikaci č. 1 skončil 18., v kvalifikaci č. 2. pak na děleném 17.–18. místě, což znamenalo postup do semifinále z 18. pozice. V semifinále pak vybojoval rovněž 18. příčku, což je jeho druhý nejlepší životní výsledek v závodě SP.

     

    Štěpán Volf přidal k 57.–58. místu z kvalifikace č. 2 ještě 55.–57. pozici v cestě č. 1 a celkově tak obsadil 60. místo, Denis Pail skončil po 66. příčce v cestě č. 1 a dělené 65. pozici v cestě č. 2 na celkovém 68. místě.

     

    V sobotu se pak v rámci Rock Point Českého poháru v boulderingu závodilo i v Jablonci. Zřejmě letní termín způsobil, že zde chyběla řada obvyklých finalistů v kategorii mužů i žen, takže postup do finále byl pro každého bouldristu, který trénuje nebo to aspoň tvrdí, skutečně povinností.

     

    Ač není bouldristka, protože s jejími 153 cm to snad ani nejde, tuto povinnost i tak splnila Verča Scheuerová. Postup sice nejprve zdramatizovala, když tři kvalifikační bouldery topla v poslední půlhodině a do finále se dostala až z 8. pozice, ale zvládla to. Ve finále si hned na prvním bouldru poskočila na nástupu a pozorní rozhodčí jí tedy správně napsali pokus navíc, ale reálně pak jako vůbec jediná finalistka tenhle problém vylezla na poprvé, naopak čtyři závodnice jej nevylezly vůbec. V dalších bouldrech už to tak dobře nešlo, ve dvojce a trojce Verča nenašla správné řešení po nástupu, ve čtyřce pak byl skok, který Verča sice jednou zvládla, ale pak zapomněla, že se jí to poprvé podařilo s přidáním druhé ruky a začala naskakovat jen na jednu, což ale bohužel nemělo naději na úspěch. Přesto Verča vybojovala konečné 5. místo, což vzhledem k tomu, že na bouldering nemá postavu ani přípravu, je určitě víc než splněná povinnost.

     

    Petr Kliger také není bouldrový specialista, ale do Jablonce to má blízko a tak tam zajel v rámci tréninku. Skončil celkově 20., když o zónu porazil Davida Urbáška, který mu ale právě tu rozdílovou zónu vyhádal u zřejmě horkem zmožených rozhodčích, kteří ji Petrovi nechtěli uznat se zajímavým odůvodněním, že „jim přece říkali, že zóna to je, až když z ní udělá další krok“. Davidova erudice nakonec slavila úspěch, což ho posunulo až za Petra – tak to bývá, dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Fair play, které se dnes už většinou nenosí, se ale Davidovi přece jen vrátilo v podobě trenérského úspěchu – druhý den při dětském závodě vybojovali jeho svěřenci Lukáš Doleček a Martina Dušánková vítězství ve svých kategoriích. HK Lanškroun – zkrátka slušnej oddíl…

     

    Kromě závodů je třeba také věnovat pozornost odpočinku. Gabča Vrablíková si po sérii mezinárodních závodů odpočinula a opustila naši skupinu, protože už nechce být ve stresu a potřebuje volnější režim. Nutno říci, že když před dvěma lety do skupiny znovu přišla, nikdo nevěřil, že vydrží déle než dva měsíce, což mnohonásobně překonala. Navíc už jí nikdo nevezme dva semifinálové postupy v závodech Světového poháru, čímž se zařadila mezi tři naše nejúspěšnější ženy v závodech IFSC, a řadu dalších úspěchů. Ze sportovního lezení Gabča ale neodchází, proto jí budeme držet palce na skalách i závodech.

     

    Lenka Slezáková se po Xáčkovém odpočinku v Tisé přesunula do Jury. Protože pršelo, vyregenerovala na pár pokusů jen dvě 10- (Nordische Kombination a Verbindung), jednu 9+/10- (My Way), na OS pak 9/9+ (Osama Du Sau) a pár lehčích cest. Prostě normální dívčí odpočinek… Teď už Lenka ale opět trénuje, protože mládežnické mistrovství světa v Innsbrucku se blíží.

     

4. 8. 2017

  • Hokej: EYC L‘Argentiére la Bessée 18.–19. 7. 2017

     

    Po třech mezinárodních závodech dospělých s lanem čekalo na Lenku teprve to pravé potěšení – první životní Evropský pohár mládeže v boulderingu v její věkové kategorii A (16–17 let). Ne že by se Lenka rozhodla věnovat disciplíně, v níž kdysi odmítla startovat se slovy „Nijak zvlášť mě to nebaví a ani mi to nejde“, ale časy se přece jen změnily, ve hře jsou Olympijské hry mládeže v příštím roce a tam se lze nominovat pouze v kombinaci.

     

    V L’Argentiére bylo krásně, na technickém meetingu nám podle očekávání sdělili, že se mění časový harmonogram, který se pak druhý den ráno s francouzskou nonšalancí změnil ještě jednou, ovšem hlavně jsme pochopili, že nejdůležitější pro úspěch v tomto bouldrovém závodě je hokej. Ne že by bylo třeba umět bruslit či střílet góly, ale šéf organizačního výboru všem opakovaně zdůraznil, že top platí až tehdy, když rozhodčí zvedne ruku a řekne „Hokej!“. Chvilku nám sice trvalo, než jsme pochopili, zvlášť když jsme si vzpomněli na Werichovo „A víte, že Francouzi nemaj H? Jak můžou třeba hodnotit…“, ale pak se nám rozsvítilo.

    Ačkoli únava z předchozího náročného závodního programu i cestování musela být znát, na Lence se nijak neprojevovala, při rozlezu se hýbala hezky a na závod se těšila. Možná i proto, že měla největší servis v životě – osobního řidiče a tři kouče (s deštníčkem, s kloboučkem a s foťáčkem). Do závodu vlétla jako puk z Jágrovy hokejky – na úvodním boulderu top prvním pokusem. Pak přišel druhý boulder, kde bylo třeba udělat dvojskok do zóny a pak krok do topu. V prvním pokusu Lenku shodil dvojskok, ve druhém ho už kupodivu lehce zvládla, zapsala zónu a vypadalo to na relativně jednoduchý krok do topu. Jenže ten nevyšel, a protože se kvalifikace lezla flash s tím, že na každém boulderu má závodník jen pět pokusů, bylo potřeba jít do fronty a dobře sledovat, jak to dělají ostatní. Ukázalo se, že krok do topu má několik variant, ovšem každá funguje někomu jinému. A tak Lenka už sice pokaždé udělala dvojskok, ale ve třetím pokusu spadla z topu po verzi z paty, ve čtvrtém zkusila jinou variantu a opět to nevyšlo a v pátém zvolila úplně novou sekvenci rukama, která vypadala, že už klapne, ale Lenka top těsně neudržela. Bylo jasné, že tahle varianta by dalším pokusem vyšla, ale také, že Lenka tenhle problém už nevyleze, protože další pokus nemá. Bylo to, jako by letící puk zastavil Dominik Hašek, což je člověk, o jehož existenci však Lenka do nedávna neměla tušení…

     

    Jenže za chvíli jsme zase slyšeli „Hokej!“, protože Lenka prvním pokusem topla těžký problém v kolmici, nabízelo by se napsat „technický“, ale Lenčin přelez v tomhle případě s technikou moc společného neměl – vyvažovací kroky naskočila a v ladičkách prostě zabrala. A následovala další skoro kolmice s velikými stupy, minimalistickými chyty a velkou oblou strukturou v topu. Tady už Lenka techniku použít musela, na poprvé se dostala do zóny a na podruhé naskočila do topu, který jí ale pod rukama ujížděl, tak se otočila na rozhodčího, jestli jí to náhodou nestihne uznat, než spadne. Jak to udělala, ruce se jí zastavily, ona top udržela a opět jsme slyšeli „Hokej!“. V L’Argentiére tou dobou žhnula odpolední výheň, na Lenku začala doléhat únava a stěžovala si, že jí kloužou prolezené ruce, tak ji její trojhlavý kouč zahnal na chvíli do přítmí rozlezové haly, naordinoval něco sladkého a hodně pití a za chvíli už Lenka stála pod těžkým silovým boulderem. Kouč s foťáčkem jí poradil pár triků, Lenka na podruhé dala zónu, na potřetí se dostala do boule pod topem, ale bylo vidět, jak jí ujíždí pod rukou, tak na ni kouč s deštníčkem houknul, že to přece chce vylézt, Lenka se kousla a už se zase volalo „Hokej!“.

     

    Jenže pak už to byl samý time out a zdržování hry, protože zbývaly tři bouldery, před každým více než desetiminutová fronta a málo času. Lenka tak stihla ještě dva pokusy v problému s těžkým dvojskokem do zóny, kde vyhodnotila, že tohle asi nepůjde, jeden pokus v boulderu, který by se asi dal topnout, ale spadla z nástupu a tak šla zkusit poslední boulder, aby se pak rozhodla, kam napřít úsilí, jenže stihla v něm už jen jeden pokus a pak vypršel čas.

     

    Lenčino celkové skóre tak činilo 4 topy na 7 pokusů a 5 zón rovněž na 7 pokusů, což znamenalo 27. místo ze 44 závodnic v kategorii A. To jen potvrdilo, že smůla se nás letos drží – lezkyně se čtyřmi topy se řadily už od 20. pozice podle pokusů a zón, kdyby Lenka udržela ten nešťastný top na druhém boulderu, byla by přinejhorším 18. I tak to byl ale od Lenky při její bouldrové premiéře v Evropském poháru parádní výkon, který jí, jako letos zatím jediné české závodnici v kategorii A, přinesl body do hodnocení EYC v boulderingu, což bylo, vzhledem ke snaze nominovat se v kombinaci, cílem.

     

    Ještě větší smůla se ale drží Terky Kubátové, která startovala ve stejné kategorii. Ta si letos na jaře zranila kotník a musela proto vynechat první EYC v lezení na obtížnost. Když už ho téměř doléčila, spadla v L’Argentiére ve stejném boulderu, kde Lenku pády z topu stály spoustu míst, tak nešťastně, že si dost zle zvrtla kotník na dosud zdravé noze. Kouč s foťáčkem se tak na chvíli změnil v saniťáka a pro Terku závod skončil. Další česká reprezentantka mezi „Áčky“ Jana Ondřejová obsadila 39. příčku.

     

    Dobré výkony byly vidět od našich závodníků i v dalších kategoriích. Nejlépe se dařilo Elišce Bulenové v kategorii B (14–15 let), která stejně jako její oblíbená hrdinka Celaene bojovala nejen s nástrahami pozemskými, ale i s čímsi temným ve své duši, což jí nakonec vyneslo krásné 20. místo ze 40 startujících, ale zároveň stálo další dva topy, na které určitě měla. Možná se na tom podepsalo i to, že jí práce koučů „nijak nepomáhala“ a že Dejvovi Urbáškovi (svému soutěžnímu kouči, řidiči i učiteli umění kulinářského) na řadu otázek odpovídala se srdcem z ledu a vůlí z oceli, že „to je jedno“, což jemu určitě jedno nebylo… Ocenit je nutno i výkon lanškrounského Lukáše Dolečka mezi chlapci ve stejné kategorii, který nejenže se naučil vařit těstoviny a společně s Eliškou jimi dokázal ucpat hotelový odpad, ale zároveň převedl, že zase o něco zesílil a vybojoval 38. pozici.

     

    Dobře lezl tým z Rocky Monkeys Sokol Brno 1 vedený trenérkami Rajfovými. Kromě již zmíněné Jany Ondřejové se v kategorii B na výborných bodovaných příčkách umístily 22. Eliška Hobzová a 24. Míša Smetanová, ocenění za bojovnost i techniku si zaslouží také 37. Tereza Širůčková a 44. Jáchym Cink, který si v průběhu závodu bohužel bolestivě zranil rameno, ale nakonec to vyhodnotil, že nejde o nic tak vážného, aby nedokázal v závodě pokračovat. Svou pověstnou šikovnost potvrdil i Ondra Bína ze stejného týmu v kategorii juniorů, který obsadil 28. místo.

     

    Závod pod horkým sluníčkem v L’Argentiére skončil a Lenka si po čtyřech náročných startech za sebou už opravdu potřebovala odpočinout. A tak se za den přemístila o nějakých 1 200 kilometrů severovýchodněji do Tisé, kde v rámci odpočinku lehce vylezla dvě Xáčka na druhý pokus a spoustu lehčích cest. Teď se přesouvá odpočívat do Jury, tak uvidíme, co vyregeneruje tam.

23. 7. 2017

  • Originál: Světový pohár Chamonix 12.–13. 7. 2017

     

    Světový pohár v Chamonix byl letos v mnohém originální. Po dlouhých letech se zde nelezla rychlost, ale pouze obtížnost, 22 dvojtopů v mužské kvalifikaci s 46 topy v jedné kvalifikační cestě znamená od dob závodního pravěku skutečný unikát a hned šest lezců (tři muži + tři ženy), kteří mohli slavit svůj první životní postup do finále, se na evropském SP také jen tak nevidí.

     

    Z naší skupiny opět startovali Lenka Slezáková, Gabča Vrablíková a Tomáš Binter ml. Na jejich přístupu i výkonech se originalita projevovala v míře velmi odlišné.

    Nejméně originální byla Lenka. Jako vždy spolehlivá, dobře připravená, pozitivně naladěná. Na posledním předzávodním tréninku silné prsty a trochu slabší velké svaly v rozsazích, ale celkově solidní forma. Lenka dobře lezla i v závodě a bohužel zcela neoriginálně jí, jako už tolikrát, chyběl kousek štěstí. Lenka Začínala v kvalifikační cestě č. 2, s převahou přelezla první problematická místa, která shodila řadu soupeřek a když nabrala malé lišty, z nichž následoval těžký krok do strany, stihla si ještě namágovat a uvědomit, že lišty jsou lepší, než čekala. Pak najednou cítila, že jí nateklo, takže by se v tom místě neměla moc zdržovat. Ale protože je na lezkyni unikátně dlouhonohá holka, nemohla se na krok ideálně srovnat a když ho rozjela, scházel jen kousíček k tomu, aby další chyt udržela. Dělené 41.–43. místo v cestě nebylo špatné, ale nechybělo moc a mohla lézt dál. Kvalifikační cesta č. 1 obsahovala další stavěčskou perlu, totiž povinné dynamo do velkého chytu s částečně hladkým povrchem. Lenka ještě před ním výborně a osobitě vyřešila těžký fix za velmi vysokou (nejen dlouhou) nohu, a pak už přišel skok. Skoky Lenka moc nemusí, ovšem tenhle rozjela parádně, dobře ho i dotáhla, ale chyt nabrala přece jen moc nahoře, takže ho jednou rukou na oblé hladké straně neudržela. V tomhle dynamu spadlo 15 žen, proto Lenka obsadila dělenou 36.–50. pozici v cestě a 44.–45. celkově z 63 startujících.

     

    Úplně originální naopak byla Gabča. Od Villars přestala na protest proti nespravedlnosti vesmíru prakticky komunikovat s okolím, na předzávodním tréninku zvolila svůj vlastní model přípravy zcela odlišný od těch v uplynulých dvou letech, takže všichni s napětím očekávali, co to přinese. Přineslo to 46.–48. místo v kvalifikaci č. 2, v níž zahajovala, 53.–56. pozici v cestě č. 1 a celkově 52. příčku. Vzhledem k jejímu originálnímu komunikačnímu modelu nelze říci více.

     

    Speciální úkol měl před sebou Tomáš – po dvou totálně nepovedených startech si potřeboval hlavně dokázat, že je schopen překonat první problém v cestě, protože dobrá forma před předchozími závody mu v tom nijak nepomohla. A tak když na posledním předzávodním tréninku onsightoval boulder, který následně nepustil ani na několik pokusů Japonce, nijak se z toho neradoval. Při rozlezení před svou první kvalifikační cestou se tentokrát ideálně necítil a kvalifikaci č. 2, v níž začínal, také rozhodně ideálně nelezl, takže si nabral tak, že už těsně nedotáhl krok do odpočinkového madla. Ač 68. místo v cestě nebyla žádná krása, přesto to znamenalo, že překonal hned několik problémů, které shodily silné soupeře. Před druhou kvalifikací se na rozlezu cítil podstatně lépe, ale po nástupu do cesty prováděl hodně originální a pro diváky nepochopitelnou činnost, když si při každé příležitosti volnou rukou masíroval biceps té druhé. Přes tento zvláštní postup i zde přelezl několik problémů, které zastavily řadu dobrých lezců, s převahou udělal těžký kříž, který shodil třeba Rubena Firnenburga, po něm cvaknul expresku a pak zcela nepochopitelně máchl rukou mimo následující chyt na struktuře. Vysvětlení jsme se dočkali až pak – ruce si v cestě masíroval proto, že od nástupu dostával křeče do bicepsů, což je hodně originální, zvlášť když se mu to ještě nikdy nestalo a navíc Tomáš tvrdil, že mu to spíš pomohlo, protože se pak nemohl nechat znervóznit čímkoli jiným. Krok mimo cestu už tak originální vysvětlení neměl – druhou kvalifikaci lezl Tomáš úplně na konci startovního pole, když už slunce svítilo z boku na stěnu, on další chyt neviděl a zase takovou převahu, aby ho chvíli hledal, neměl. Ač 63. pozice v cestě a 68. celkově z 83 startujících ani zdaleka není to, na co má natrénováno, přece jen udělal po předchozích nešťastných startech první krok k tomu, aby zase mohl normálně závodit.

     

    Další čeští reprezentanti tentokrát také moc štěstí neměli – Jakub Konečný obsadil dělené 45.–46. místo, když první cestu sice topoval, ale vzhledem k tomu, že to se podařilo více než polovině startovního pole, sklouznutí rozlepené špičky ve druhé kvalifikaci mu nedalo šanci na lepší umístění, Štěpán Volf skončil 64. a Denis Pail 80. Velkou smůlu měla naše nejmladší závodnice Tereza Kubátová, když v první cestě vypadala výborně a nečekaně uklouzla těsně po cvaknutí expresky, ve druhé pak nastoupila tak rázně, že jí smekla hned druhá struktura, což znamenalo celkovou 60. pozici.

     

    Že stavěči netrefili mužské kvalifikace už bylo řečeno, ale šťastnou ruku neměli ani ve finále – tři finálové topy v kategorii žen by se s trochou tolerance ještě snesly, ale čtyři topy ve finále kategorie mužů s tím, že o zlatu nakonec musel rozhodnout čas, to už je originál. Štěstí nakonec bylo, že netopovalo všech osm mužů, protože si to čtyři z nich sami zbytečně zkomplikovali – nejoriginálnější v tom byl jako obvykle Sean McColl. Vskutku originální je i výkon Marcella Bombardiho, který dokázal zvítězit hned při svém prvním životním postupu do finále, přičemž ve Světovém poháru startuje od roku 2009 a jeho nejlepším výsledkem v SP bylo dosud 16. místo loni v Číně.

     

    Lenku už za pár dnů čeká Evropský pohár mládeže v boulderingu ve francouzském L’Argentiére, Tomáše za necelé dva týdny Světový pohár v Brianconu a co čeká Gabču, nikdo neví, ale určitě něco spravedlivého a hodně originálního…

15. 7. 2017

  • Vždyť jsme se na to těšili: Světový pohár Villars 7. 7.–8. 7. 2017

     

    Na první letošní závod Světového poháru ve Villars jsme se těšili. Nejen proto, že ve švýcarských horách je krásně, ale hlavně proto, že právě tady loni Gabča Vrablíková podruhé v životě postoupila do semifinále závodu Světového poháru a Lenka Slezáková vybojovala své druhé bodované umístění v této vrcholné soutěži. Tomáš Binter ml. tu sice loni musel kvůli rozbitému zdraví ze závodu po první cestě odstoupit a na dlouho přerušit sezónu, ale negativními myšlenkami jsme si rozhodně to těšení nehodlali kazit, navíc tenhle problém s Villars nesouvisel.

     

    Že jsou všichni nejen zdrávi, ale i ve formě, jsme si navíc ověřili na posledním tréninku v Martigny, který jsme absolvovali s korejskou reprezentací. Tomáš na tom byl v boulderech i cestách ve srovnání se všemi Korejci skvěle, Gabča s Lenkou sice Jain Kim nevyděsily (ale jen proto, že Jain nerozumí česky, jinak by ji některé z Gabčiných myšlenek určitě ochromily), ovšem srovnání s Jiwon Bae nevypadalo vůbec špatně a tak jsme se do Villars těšili ještě víc.

    Závod ve Villars má několik zvláštností. Tou největší je, že hlavní rozlezovka a izolace je několik kilometrů od stěny, takže závodníky z ní vozí kyvadlově mikrobusy. Že je videopředlez umístěn na rozlezovce zase tak zvláštní není, ale v kombinaci s tím, že se lezec dívá na cestu, kterou v reálu uvidí až po několikakilometrovém přesunu, to už dost speciální situaci vytváří. Že se závodníci navazují za stěnou a tak dva předchozí lezce už nemohou vidět, rovněž samo o sobě není zase tak neobvyklé. Ale pokud vás nalosují do vaší zahajovací cesty mezi prvními třemi, je to kombinace víc než nepříjemná, protože se podíváte na předlez v televizi, pak nastoupíte do mikrobusu, po několika minutách vystoupíte a jdete se podívat, jak cesta, kterou polezete, vypadá doopravdy, pak se jdete navázat a aniž byste na stěně kohokoli živého viděli, jdete závodit. Zkrátka dálkový flash…

     

    A přesně tohle se stalo dvěma členům naší skupiny – Lence a Tomášovi. Oba byli nalosováni do svých prvních cest jako třetí a u obou to přineslo své ovoce.

     

    Lenka nastoupila do cesty č. 2, v níž zahajovala, s jistotou kráčela vzhůru, až dolezla do „kráteru“, proti němuž byl velký kulatý stup a následoval krok do malé lišty – tedy na první pohled žádný problém. Jenže kráter při zdvihu přestal zabírat, takže si to chtělo posunout patu na jiné místo nebo otočit ruku. Jenže nic z toho Lenka nevěděla, protože na videopředlezu to od silného muže jako problém nevypadalo a žádnou ženu v cestě neviděla, takže krok zahájila bez jakéhokoli přerovnávání staticky a když si uvědomila, že do lišty nedosáhne, tak už v rozjetém pohybu zkusila přidat dynamiku, ale to nemělo šanci na úspěch, a tak nedohmátla. Dělené 52.–54. místo v cestě opravdu nebylo to, na co se těšila… Lenka se tím naštěstí nenechala deprimovat, i když bylo jasné, že šance na postup je mizivá, což člověku do další cesty zrovna nepomůže. Ale aspoň měla dost času nastudovat od soupeřek zrádná místa v cestě č. 1, kterou pak lezla výborně, zvládla i otočku o 360 stupňů ve stropě a zastavil ji krok ve výlezu, kde se rozhodla neztrácet síly fixovaným řešením na jistotu, pohyb rozjela na riziko a malou lištu těsně netrefila. Byla z toho dělená 34.–35. pozice v cestě, jen lištu udržet by vyneslo dělenou 27. příčku a pak už každý další krok znamenal semifinálovou úroveň. V součtu se smolnou první cestou to ale pro Lenku znamenalo celkové 45. místo, které určitě není špatné, ale Lenka měla na podstatně lepší výsledek.

     

    Tomáš se na rozlezu cítil skvěle, cesta č. 1, v níž zahajoval, se mu zdála vysloveně sympatická a příznivá pro jeho silné stránky. To, že v ní nikoho neuvidí, ho nijak neděsilo, dobře si ji prohlédl a měl pocit, že o všech případných problémech ví. S totální převahou dokráčel do místa, kde už spadl jeden ze dvou závodníků, kteří lezli před ním, ale o tom Tomáš nevěděl a problém tu vůbec nečekal. Když zjistil, že původně vymyšlené řešení nefunguje, otočil ruku na spoďák a aniž by se zdržoval hledáním pozice, prostě to napálil. Pohyb ale vůbec netrefil a tak spadl v prvním místě, kde to šlo. Až další lezci ukázali, že tady problém je a že nalezení správné pozice proti ruce je rozhodující. Ti, kterým se to nepovedlo, se s Tomášem rozdělili v této cestě o 73.–77. příčku. Na rozdíl od Lenky však nelze říci, že se tím Tomáš nenechal deprimovat, naopak to, že i přes formu to bude s jistotou druhý nepovedený reprezentační start za sebou, ho rozhodilo dost. Přesto lezl druhou kvalifikaci dobře a se zjevnou fyzickou převahou prošel nepříjemnou sekvenci za malé chyty, která už selektovala závodní pole. Po ní následoval nepříjemný kříž, který shodil deset lezců – Tomáš ho sice s přehledem udělal, ale pak osvědčil svůj talent vyžrat si všechno až do dna, když mu hned po něm smekly obě ruce kvůli prolezené kůži, což je problém, s nímž Tomáš dlouhodobě bojuje. Rozhodčí mu chyt jako držený neuznali a za daných okolností nemělo smysl protestovat, takže si Tomáš připsal dělené 60.–70. místo v cestě a 72.–74. celkově.

     

    Gabča si na los nemohla stěžovat – zahajovala v první cestě jako šestnáctá – a tak si smůlu vybrala jinak. Když dolezla pod strop, vzala dobrý chyt, v němž si chtěla před těžkou otočkou odpočinout a namágovat. A když si sáhla do maglajzáku, úplně nečekaně jí uklouzla noha na struktuře, takže se najednou s rukou i cestou v pytlíku houpala na laně… 44.–46. pozice v cestě, když do té doby neměla větší problém a fyzicky se cítila dobře, ji rozhodně nepotěšila, ale vzala to s nadhledem a nikoho nejen nepokousala, ale naopak se dokázala i usmívat. Druhou cestu pak lezla s tím, že je třeba jít na riziko, krok z kráteru tak málem také na poprvé nedotáhla, ale poučena Lenkou i dalšími lezkyněmi před ní se přerovnala a dál pokračovala v cestě v riskantním módu, před těžkým fixem proto v bojovém nastavení napřed přelezla odpočinek, pak zjistila, že to bez něj nepůjde, tak se vrátila, ale ztráta sil a ne úplně precizní provedení ji už nepustily dál. 44.–45. místo v cestě a 46. celkově ani u Gabči neznamenalo to, na co se těšila. Stejně jako u Lenky sice nejde o špatný výsledek, ale rozhodně neodpovídá současné Gabčině formě.

     

    Jak moc jsme se do Villars těšili, tak moc se nám to nepovedlo. A nepovedlo se to většině českých reprezentantů – Tereza Kubátová skončila 55., Štěpán Volf 59. a Denis Pail 75. Ale jednomu se to povedlo za všechny ostatní – Kuba Konečný postoupil z kvalifikace z výborné dělené 17.–19. pozice, kterou pak v semifinále ještě vylepšil na skvělou 13. příčku a dosáhl tak svého největšího dosavadního úspěchu mezi dospělými.

     

    Závod ve Villars ukázal, že nepovedený závod nemusejí mít jen závodníci. Chyb rozhodčích tu byla spousta a stejně tak i protestů různých týmů, Kubovi Konečnému třeba v první cestě nejprve nenapsali plus, ale to česká výprava vyprotestovala, naopak Štěpán plus v této cestě k vlastnímu překvapení dostal (možná to bylo to Kubovo), ale proti tomu samozřejmě Češi neprotestovali… A hodně se nepovedlo stavěčům semifinále mužů: víc než polovina cesty tak lehká, že se zde dalo spadnout jen nešťastnou náhodou, pak těžký krok, kde skončilo hned 6 lezců, po něm totální odpočinek a po pár krocích boulder, který zastavil 14 závodníků, kteří si místa rozdělili spíš náhodně podle toho, jak problém řešili a často je rozřadilo jen pořadí z kvalifikace, které nakonec rozhodovalo i o postupu do finále. Vražedný boulder přelezl jediný lezec, ale způsob, který Fedir Samoilov zvolil, byl pro lezce běžných parametrů vyloučen.

     

    Stavěčům, mezi nimiž byl i Honza Zbranek (který ale dle vlastních slov nestavěl nevydařené mužské semifinále), se naopak povedlo postavit mužské kvalifikace tak, že ač byly na SP spíš lehčí, rozdíly mezi výsledky řady závodníků v první a druhé cestě jsou extrémní. Pro představu pár příkladů – Max Rudiger: 1. cesta 7.–10. místo, 2. cesta 77. místo (a neuklouzlo mu to, přes dlouhou snahu nebyl schopen krok udělat), Hannes Puman: 1. cesta 47. místo, 2  cesta 1.–3. místo (Top), Romain Desgranges: 1. cesta 1.–4. místo (Top), 2. cesta 18.–26. místo, Christoph Hanke: 1. cesta 7.–10. místo, 2. cesta 33.–37. místo. A to jsou jen příklady z absolutní špičky, takových závodníků bylo víc než dost. Výsledková loterie ve Villars tak připomínala spíš hodně divoký bouldering.

     

    Světový pohár pokračuje už ve středu v Chamonix, a i když si tam loni Gabča vybojovala své první životní semifinále a Lenka poprvé bodovala, zase tolik už se tam netěšíme. Třeba to pomůže…

10. 7. 2017

  • Samá krása: Mistrovství Evropy Campitello di Fassa 30. 6.–1. 7. 2017

     

    Campitello di Fassa, kde se konalo letošní Mistrovství Evropy v lezení na obtížnost a rychlost, je krásné místo v italských horách. Krásná je také stříbrná medaile, kterou zde vybojoval Adam Ondra i přesto, že má letos jiné priority než závody. A když ne krásné, tak určitě zajímavé jsou zážitky, jež si odvážejí zástupci skupiny TBT Lenka Slezáková, Gabča Vrablíková a Tomáš Binter ml., kteří zde jako členové reprezentace startovali.

    Gabča s Lenkou přistoupily k první kvalifikační cestě jako k demonstraci národní svornosti, když zalezly úplně stejný výsledek a aby netrhala partu, shodně s nimi spadla i Eliška Adamovská. V průběhu závodu to sice vypadalo, že si + navíc sobecky urvala Gabča a bude na tom z této trojice nejlépe, ale protest slovinské výpravy, která měla první závodnici pod čarou postupu do semifinále se stejným výsledkem v této cestě jako Lenka s Eliškou, sebral + Gabče i všem dalším lezkyním, které se v tomto místě ještě pokusily přidat do chytu druhou ruku, ale Slovince nepomohl… V tomto místě spadla řada závodnic, s nimiž se Lenka, Gabča i Eliška rozdělily o 30.–44. pozici.

     

    Ve druhé kvalifikační cestě pak rozhodovaly dva dynamické kroky za sebou a tři zmíněné krásné lezkyně zde skončily s minimálními rozdíly, které však v našlapané výsledkové listině znamenaly vždy několik míst. Eliška Adamovská těsně neudržela chyt po druhém dynamu a v cestě tak obsadila 34.–38. příčku, jen o + za ní dolezla Lenka, když s přehledem udělala první dynamo a překvapivě spadla po přidání druhé ruky do chytu, což jí vyneslo v této cestě 39.–43. místo a první dynamo příliš zvolna rozjela a proto nedotáhla Gabča, a to ji odsunulo ve druhé kvalifikaci na 48.–52. pozici. Celkově to pro tuto trojici znamenalo následující umístění: Eliška Adamovská 36.–38., Lenka Slezáková 39.–42. a Gabča Vrablíková 45. Postup do semifinále, o který všechny tři usilovaly, jim tak bohužel nevyšel, ale i tak jde o slušné výsledky, což dokládají také skalpy špičkových soupeřek: až za Gabčou skončila mj. finalistka závodu Světového poháru Ruska Evgenija Malamid, semifinalistka několika loňských závodů SP a medailistka závodů EYC Italka Asja Gollo, semifinalistka závodů SP v lezení na obtížnost i v boulderingu Švýcarka Jara Späte či semifinalistka řady závodů SP posledních let Izraelka Netta Fredman. Lenka se pak o umístění rozdělila s rakouskou vítězkou posledního závodu EYC v Usteru ve své kategorii Laurou Stöckler a až za ní zůstala italská hvězda Jenny Lavarda.

     

    To, co se nepovedlo zmíněným lezkyním, skvěle zvládla Iva Vejmolová. Ta začínala v kvalifikaci č. 2, kde s přehledem udělala sekvenci dynamických kroků a lezla a lezla až z toho bylo vynikající 14. místo v cestě. V kvalifikaci č. 1 pak překonala výše zmíněnou trojici o dva kroky, což jí vyneslo 22. pozici v cestě a bezproblémový postup do semifinále z 20. příčky. V semifinále pak Iva lezla dobře až do místa, kde nezvolila ideální stupy, silový kříž si tak udělala ještě silovější a těsně ho nedotáhla, což znamenalo konečnou 24. pozici. Semifinálový postup je úspěchem jak pro tuto závodnici, tak pro celou českou výpravu. První reprezentační start mezi dospělými se naopak nepovedl Tereze Kubátové, která skončila na 55. místě, ale na této úrovni rozhodují i zkušenosti, kterých tu tato mladá lezkyně nasbírala celou řadu.

     

    Velká krása byla soutěž mužů: o Adamově medaili i cestě k ní už jistě ví každý, ale za pozornost stojí také výkon stavěčů v kvalifikaci č. 2. Ti zde totiž u čtvrté expresky připravili obouruční skok do strany, v němž doskokovou oblou strukturu neudrželo 27 závodníků včetně hvězd typu Sebastiana Halenkeho či Ramóna. A neskočil ho nikdo z Čechů – dokonce ani Adam, který zvolil místo skoku statický kříž za malý oblý chyt a na hranici pádu ho úspěšně napodobil i Denis Pail. Jenže tohle řešení bylo možné jen těsně po čištění, což si ověřili všichni další lezci, kteří o této možnosti věděli, ale oblý špunt se vždy po pár závodnících oklouzal tak, že pokus o statické řešení vzdali a raději skákali do chřtánu smrti – totiž vlastně do propasti děleného 38.–62. místa. A tak si v obou cestách vlastně zazávodil pouze stříbrný Adam a Denis, který obsadil celkovou 46. pozici, ostatní Češi si to vlastně rozdali jen v jedné kvalifikační cestě: Jakubovi Konečnému patří výsledná 47.–50. a Štěpánovi Volfovi 54. příčka.

     

    A tu největší krásu si z našich lezců užil Tomáš Binter ml., který se po dlouhé době cítil zdráv a dobře připraven. Začínal v kvalifikační cestě č. 1 a věděl, že ve spodní kolmé části je stup, z něhož před ním několika lezcům v kroku do strany uklouzla noha. S velkým přehledem se prošel až do tohoto místa a aby mu lezečka nesklouzla, ještě než krok rozjel, si ji chtěl na šikmém stupu lépe srovnat. Noha mu v tu chvíli ustřelila a nedala mu šanci se udržet. Druhou kvalifikační cestu pak Tomáš lezl jako jeden z posledních závodníků, takže o variantách skokanského i neskokanského řešení věděl prakticky vše. Napřed zkusil rozjet krok křížem, ale bylo dávno po čištění a tak zjistil, že klíčový chyt je už příliš oklouzaný, proto se vrátil, skočil… a strukturu neudržel. Celkové dělené 60.–61. místo z 65 závodníků Tomášovi říkalo, že už to nemohlo dopadnout hůř. Ale semifinalista tří loňských závodů SP Němec Martin Tekles, který skončil 62., protože nedolezl v první cestě ani do kluzkého stupu a ve druhé ho také zastavil skok, říkal, že mohlo…

     

    Dalším závodem je už v pátek Světový pohár ve švýcarském Villars, kde startuje ze skupiny TBT Lenka, Gabča i Tomáš a kromě nich dalších sedm českých reprezentantů. Tak všem opět držte palce.

     

4. 7. 2017

  • Letní Letná: Mistrovství ČR v boulderingu 23.–25. 6. 2017

     

    I tento víkend byl bohatý na lezecké závody – v Praze šlo o tituly mistrů republiky v boulderingu ve všech kategoriích, v Indii o body do Světového poháru ve stejné disciplíně a ve švýcarském Usteru pro změnu o body do Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost. Ze skupiny TBT tentokrát ale závodila jen Verča Scheuerová, která se jako specialistka na lezení na obtížnost rozhodla změřit síly s nejlepšími českými bouldristkami na pražské Letné.

    Se svými 153 centimetry byla Verča jako obvykle nejmenší ve startovním poli, ale výkon podala velký. S 5 topy na 13 pokusů a 6 zónami na 11 pokusů skončila na 14. místě a jen pokusy na top ji dělily od naší bouldrové legendy Nelly Kudrové, která skončila těsně před ní. A to ještě moc nechybělo, aby Verča zvládla i další boulder, jenže ztratila hodně času pokusováním problému, v němž sice končila těsně pod topem, ale její výška tam byla nepřekročitelným limitem a tak se na poslední boulder, který původně vypadal s její postavou nerealizovatelně, ale nakonec se ukázal jako lezitelný, dostala až těsně před koncem časového limitu. Špatná taktika je vždy chybou trenéra a tak se jeho hlava po závodě téměř ztratila pod vrstvou popela.

     

    Celkově bylo mistrovství republiky u Metronomu zajímavým závodem: atraktivní výhled na Prahu, řada netradičních návštěvníků z řad skejťáků, pejskařů, bezdomovců i skalních fanoušků boulderingu, kteří na finále kategorie do 15 let vydrželi čekat za stálého oslavování celou noc, izolace s vrstvou pilin (zřejmě pro případ, že by k závodu nastoupil někdo z cirkusové manéže) a horko jak v Indii, ale hlavně parádní bouldery od Vildy Chejna a jeho týmu, v němž v časovém stresu táhli za jeden provaz Honza Šolc, Denis Pail a Michal Kalvas i skvělé výkony závodníků. Obě finále měla mezinárodní obsazení a tak jsme mohli vidět lezce z Polska, Slovenska, Kazachstánu i USA, ale vítězi se mezi dospělými stali Češi: Petra Růžičková (která ještě večer před závodem stavěla na Smíchově cesty) a Martin Stráník.

     

    Zatímco na Letné startovali v českém mistrovství i zahraniční bouldristé, v Usteru v mezinárodní soutěži bojovali také mladí čeští závodníci v lezení na obtížnost a nevedli si vůbec špatně. Ondra Slezák v kategorii B (14–15) let postupoval z kvalifikace z 1. místa a i když vedení ve finále neudržel (skončil celkově 8.), jde o další skvělý výsledek tohoto lezce, který je v kategorii prvním rokem. Prvním rokem je mezi juniory (18–19 let) i Jakub Konečný, který ve Švýcarsku potvrdil svou kvalitu rovněž postupem do finále a výslednou 9. příčkou. Dobré výkony podali také Marek Jeliga na 16. místě a reprezentační náhradníci Tereza Širůčková (21.), Sabina Večeřová (21.–26.) a Albert Musil (25.)

     

    Už v pátek začíná v italském Campitello di Fassa Mistrovství Evropy v lezení na obtížnost a rychlost, jehož se zúčastní dvanáct českých reprezentantů, mezi nimiž jsou i tři zástupci skupiny TBT – Lenka Slezáková, Gabča Vrablíková a Tomáš Binter ml. Tak všem českým lezcům držte palce!

27. 6. 2017

  • Souboj mozků: Akademické mistrovství ČR 18. 6. 2017

     

    Uplynulý víkend byl pro české lezce přímo nabitý závody – v Brně bojovala mládež do 16 let o republikové tituly, italská Bologna hostila Evropský pohár mládeže v lezení na rychlost a v Praze se sešli na Akademickém mistrovství ČR v lezení na obtížnost závodníci, kteří si život rozhodli zkomplikovat něčím tak podivným, jako je vysokoškolské studium.

     

    Členové skupiny TBT už vyrostli z nejmladších kategorií, lezení na rychlost se nevěnují a tak jim zbývalo jen Akademické mistrovství ČR, které letos bylo součástí Českých akademických her. Martin Jech si sice vzhledem ke studijním povinnostem a související reinkarnaci na Číňana dopřává volnější sezónu, ale jak ukázal na ČP v Brně, výkonnost má pořád vysokou, takže na svém prvním akademickém mistrovství nemohl chybět. Tomáš Binter má na svém kontě už titul Akademického mistra i vicemistra ČR z minulých let, ale protože se připravuje na Mistrovství Evropy, které začíná už 30. června, k závodu nastoupil z plného tréninku a nedalo se odhadnout, jak moc se únava projeví.

    Už předem bylo jasné, že závod v mužské kategorii bude opravdu zajímavý. Ve startovním poli se mimo jiné objevili hned čtyři bývalí i současní členové reprezentací dvou různých států, takže šlo o silnou mezinárodní konkurenci – a to zástupce Číny Jecha počítáme stále jako Čecha. Stěna ČVUT pod Juliskou má sice plochu poštovní známky, ale solidní výšku 13,5 metru, pár dost překvapivých profilů a vzhledem ke schodům a galeriím vedoucím podél stěny až do horních partií mohou diváci sledovat závodníky i v boji o top hodně zblízka. Cesty stavěl Viktor Pařízek podporovaný Olčou, takže bylo jasné, že si lezci užijí dost technických fines a kromě svalů budou potřebovat i mozek, tedy předpokládanou výbavu správného akademika.

     

    Favority v boji o medaile byli Rishat Khaibullin, který úspěšně reprezentoval Kazachstán ve všech třech disciplínách na SP i MS, v současnosti studuje na VUT v Brně a daří se mu i v českých závodech, Denis Pail, bývalý juniorský reprezentant, jenž se letos nominoval do reprezentace dospělých v lezení na obtížnost a studuje na OU Ostrava i členové skupiny TBT Martin Jech učící se na Číňana na FF UK v Praze a Tomáš Binter fotografující na ZČU Plzeň.

     

    Obě kvalifikace bez problémů topovali Tomáš a Martin, dva topy si připsal i Rishat, který si ale hlavně v té první překvapivě docela zabojoval. Druhá kvalifikační cesta nevyšla Denisovi, který skončil čtyři kroky pod topem.

     

    Mužská finálovka kombinovala nejpřevislejší profily, využívala místních struktur, které závodníkům přinesly různá překvapení a už odspodu působila problematicky sekvence na začátku stropu, kde nebylo vůbec jasné, jak ji řešit. Vzhledem k nevydařené kvalifikaci do finálové cesty nastoupil jako první z favoritů Denis, který měl ale vysloveně smolný den – když se dotrápil do pasáže pod klíčovým místem, otočil se s ním stup a Denis tak putoval do přechodné izolace, aby se mohl připravit na nový pokus.

     

    Po něm následoval Rishat, který se nejprve pokusil malý spoďáček ve stropě přebrat, rychle ale pochopil, že tudy cesta nevede a zvolil správné řešení – tedy silový nátah z nižšího chytu se spoďáčkem jen na přídrž pro otočení ruky až do vzdálené dírky ve stropě. Z ní udělal ještě krok do stisku a pak zcela nepochopitelně vzal výrazně černě orámovaný (a tedy zakázaný) chyt, což znamenalo konec jeho pokusu.

     

    Dalším v pořadí byl Tomáš, který nátah do dírky z nižšího chytu měl jako předem promyšlené řešení, krok sice bez problémů udělal, ale protože, jak je jeho dobrým zvykem, si pro něj vybral nejvyšší možný stup, držel sice dírku, jenže na rozdíl od Rishata, který krok rozjel ze spodního stupu, najednou nemohl vyměnit nohy a bez toho se pokračovat nedalo.

     

    Po něm ke svému pokusu nastoupil Martin, který ze spoďáčku ve stropě vyrazil úplně na druhou stranu, tedy do hrany stropu, ze které se pak pokusil do dírky naskočit dynamicky, to ale byla mission impossible a tak bylo jasné, že lepší než třetí Martin nebude.

     

    O celkovém pořadí na stupních vítězů mohl rozhodnout Denis, který po Martinovi nastoupil z přechodné izolace ke svému opakovanému pokusu. Na podruhé se mu cesta lezla zjevně lépe než poprvé, v rozhodujícím místě se ale jako nejmenší lezec ve startovním poli rozhodl úplně vynechat povinnou dírku a naskočit až do vzdáleného stisku ve stropě. Do něj sice doskočil, ale celkem pochopitelně ho neudržel a tak si připsal stejný finálový výsledek, jako Martin, což Denise vzhledem k horšímu výkonu v kvalifikaci posunulo na čtvrté místo.

     

    A tak jak se na akademické půdě sluší a patří o medailích rozhodoval mozek, ostatně v cestách od Viktora se to očekávalo… Akademickým mistrem ČR je tedy Kazach Rishat Khaibullin, vicemistrem a nejlepším Čechem Tomáš Binter a bronzovým medailistou Čechočíňan Martin Jech. Sestava vskutku internacionální.

     

    Hned po skončení závodu ještě před vyhlášením vítězů si šel finálovku Tomáš zkusit znovu. Ač to bylo jen pár minut po jeho předchozím pokusu, takže si nestihl odpočinout, ale za to se v pěkně vyhřáté hale stihl pořádně opotit, krok do dírky ze spodní nohy udělal bez problémů, přelezl místo, kde skončil Rishat a udělal dalších několik kroků, než ho sundaly zpocené ruce v pasáži, kde už nemohl namágovat. Z toho jasně vyplývá, že únava z tréninku mu vlezla na mozek, ale tělo nezasáhla…

     

22. 6. 2017

15. 6. 2017

Lezení s batohem: EYC Dornbirn 10.–11. 6. 2017

Další závod Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost hostil rakouský Dornbirn. Ze skupiny TBT zde startovali Lenka Slezáková a Petr Kliger. Oba si tentokrát sbalili do batohu zátěž, se kterou se neleze úplně snadno.

 

Petr po minulém závodě v Imstu, kde na tom byl fyzicky výborně, ale zbytečné chyby mu vzaly šanci na lepší umístění, šel do cest v Dornbirnu s tím, že je nesmí zkazit. Ale to je zátěž, s níž se závodit nedá – v první cestě se Petr pokusil najít statické řešení na jistotu tam, kde to i ti nejsilnější museli odpálit dynamicky a nikoho asi nepřekvapí, že to řešení nenašel. Dělená 21. pozice v první cestě ho ještě víc rozhodila, ve druhé proto lezl na riziko i tam kde nemusel – poprvé to vyšlo, podruhé už ne: 22. místo v cestě a 23. celkově Petra hodně zklamalo.

 

Lenka si nesla v Dornbirnu zátěž čistě fyzickou – startovala zde z tréninku, protože se stejně jako Eliška Adamovská připravuje na Mistrovství Evropy dospělých, které bude už za necelé tři týdny v Itálii. Při posledním tréninku se ale cítila skvěle, takže do Rakouska vyrážela s optimismem, jenže celodenní cesta z Rožnova pod Radhoštěm zřejmě udělala své a tak Lenka už při rozlezu před první cestou věděla, že na tom není vůbec dobře. To se v první kvalifikaci potvrdilo – aniž by Lenka udělala chybu, prostě jí došlo v silovém kroku tak, že už ho nedokázala dotáhnout. 18. místo po první kvalifikaci nevypadalo vůbec dobře, zvlášť když se Lenka před druhou cestou cítila dle vlastních slov „středně bídně…“ Ale ve druhé kvalifikaci ukázala své kvality – i když už ve spodní části cesty jí málem došlo při cvakání, co jí chybělo fyzicky, to nahradila technicky a takticky a dolezla do stejného místa jako Eliška Adamovská, s níž se v cestě rozdělila o 10. příčku. Celkově to nakonec Lence stačilo na solidní 14. pozici.

 

Nejlepšími závodníky tentokrát výrazně oslabené české výpravy byli Eliška Adamovská, Marek Jeliga, (oba obsadili 12. místo ve svých kategoriích) a právě Lenka Slezáková.

  • Umět tak cvakat expresky…: EYC Imst 27.–28. 5. 2017

     

    Po martýriu nominačních závodů všeho druhu konečně začala mezinárodní sezóna. Nejlepší mladí lezci z celého kontinentu se sešli k prvnímu závodu Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost na tradičním místě, tedy v Imstu, aby se utkali o body na atypických profilech rakouské venkovní stěny. Skupina TBT zde měla dva reprezentanty – v kategorii A (16–17 let) Lenku Slezákovou a mezi juniory (18–19 let) Petra Kligera.

     

    Kolmé a málo převislé profily ostře přecházející do stropu většině závodníků nesedí, ale Lenka to má v Imstu ráda (ostatně loni zde byla ve finále) a ani Petrově pískařské nátuře nejsou rozhodně technické finesy proti mysli.

     

    Petr se před závodem cítil výborně a také tak v první kvalifikaci vypadal. S převahou se prošel první polovinou cesty, bez problémů překonal místo, které zastavilo loňského mistra světa v kategorii A Itala Bendazzoliho a vypadal, že se ani neunavil. Pak ale nabral spoďák nad hlavou a potřeboval tam přidat i druhou ruku, k čemuž bylo nutné použít stup, který tam stavěči dali právě jen na tenhle krok. Jenže Petr na tom byl buď tak dobře, nebo spíš v takovém tranzu, že tenhle stup přehlédl a pokusil se druhou ruku přidat bez něj. To ale dopadlo tak, jak muselo a následoval pád. Petr byl v první cestě 24., i přes chybu druhý z našich za Kubou Konečným, ale z výsledků bylo jasné, že měl podstatně na víc.

     

    To také chtěl ve druhé cestě dokázat a ještě se poprat o dobrý výsledek – tím spíš, že hlavní stavěč Honza Zbranek druhou kvalifikaci juniorů definoval jako pískařskou hranu, takže si adršpašský démon nemohl víc přát. A tak to Petr pojal zgruntu jako pískař – nastoupil do cesty, cvaknul první expresku, pak třetí a už ho rozhodčí sundávali, protože na závodech se prostě musí zapínat všechny expresky… Ne že by to Petr nevěděl, jen chtěl původně cvaknout druhou a třetí z jednoho chytu, ale pak nabral lano, spodní expresku už neviděl a závodní stres zařídil zbytek. Petr tak obsadil celkovou 27. příčku, hluboko pod svými možnostmi.

     

    Lenka se před první cestou cítila skvěle a také tak lezla, všechny kroky s převahou, nic nemusela řešit a tak neřešila ani cvakání expresek, proto najednou zjistila, že přelezla místo, z něhož mohla ještě zapnout jištění za povinným pro řadu závodnic kritickým dynamem. Dokázala se ale vrátit, expresku cvakla a pak už potřebovala z toho místa honem pryč. Tak udělala pár rychlých kroků a najednou zjistila, že ale přelezla chyt, z něhož by mohla zapnout další jištění – a přes veškerou snahu se už vrátit nedokázala. Sama Lenka k tomu řekla: “Mně se to lezlo tak snadno, že jsem o cvakání vůbec nepřemýšlela…“ 14. místo po první cestě signalizovalo, že vybojovat v té druhé postup do finále bude hodně těžké. Ten si naopak v této kvalifikaci téměř s jistotou vylezla Eliška Adamovská, která spadla kousek pod topem a po první cestě figurovala na dělené 2.–4. pozici.

     

    Aby to ale obě neměly tak jednoduché, ke svému pokusu ve druhé kvalifikaci se obě dostaly až po osmnácté hodině – nejprve Eliška a o pět soupeřek později i Lenka. Závod pro ně začínal před devátou hodinou ranní, den byl pořádně horký a k večeru se slunce otočilo na stěnu, takže to znamenalo značný handicap. A tak Eliška Adamovská, které za normálních okolností vlastně nikdy nedochází, skončila v cestě 19., protože jí došlo… Naštěstí výsledek v první cestě jí i tak zajistil postup do finále z 8. místa. Lenka bojovala víc než statečně, našla si místo na sklepání i v nepříjemných oblinách, které naopak rozhodily Elišku a nakonec spadla až v rozhodujícím kroku do stropu. To pro ni znamenalo 10. výkon v cestě, o který se rozdělila s dalšími pěti soupeřkami. Výsledek solidní, ale na postup v součtu s první cestou nestačil a Lenka tak celkově skončila na velmi dobré 13. pozici, ač na finále určitě měla.

     

    Aby ji to nemrzelo, do finále postoupil při svém prvním mezinárodním startu její brácha Ondra. A ve finále se s tím také vůbec nemazal, všechny problémy skvěle vyřešil a vybojoval výborné 4. místo, tedy nejlepší výsledek celé české výpravy.

     

    Do finále postoupili i Kuba Konečný a jak už bylo řečeno, Lenčina kamarádka Eliška Adamovská. Kuba obsadil celkovou 6. příčku a Eliška, které finálovka moc nesedla, skončila na 8. pozici. I když s tím sama nebyla spokojená, jde o kvalitní výsledek a už postup do finále je vždy velký úspěch.

     

    Ač oba členové skupiny TBT doplatili na chyby při zapínání jištění, největší performanci v tomto oboru předvedl v první kvalifikaci Marek Jeliga, který si zřejmě sám pro sebe vyhlásil soutěž o nejvíc přelezených expresek, kterou bezesporu vyhrál, což ho zřejmě stálo finále. Kdo neviděl, neuvěří…

     

    V Imstu byla k vidění ale hlavně řada výborných výkonů českých reprezentantů. I když se to zdaleka všem nepovedlo podle jejich představ, další šanci mají už 10.–11. června v rakouském Dornbirnu, kde má Evropský pohár mládeže v lezení na obtížnost svou druhou zastávku. Tak všem držte palce…

     

1. 6. 2017

  • Retro Route Setters: Český pohár v lezení na obtížnost Svitavy

     

    Po dvou závodech na stěnách, pro něž byl závod ČP premiérou, se soutěžní kolotoč zastavil na tradičním místě. Ve Svitavách se závody této úrovně konají už řadu let a zkušený pořadatelský tým vedený Mírou Dosedělem je zárukou, že vše bude precizně připraveno. Opět šlo o společný závod Českého poháru mládeže a dospělých, takže organizačně ani stavěčsky nic jednoduchého.

     

    Skupina TBT se ve Svitavách představila v plné sestavě, ale cíle jednotlivých členů byly trochu odlišné. Gabča Vrablíková měla poslední šanci zabojovat o reprezentaci, protože po předchozích dvou hodně nepovedených závodech jí to na nominaci nevycházelo. Lenka Slezáková naopak měla reprezentaci v mládeži i dospělých téměř jistou a potřebovala se co nejlépe vyrovnat s únavou způsobenou kombinací nominačních závodů v boulderingu i na obtížnost a náročného tréninku zaměřeného na mezinárodní závody. Verča Scheuerová se připravovala na maturitu, kterou měla tři dny po svitavském poháru a tak si hlavně chtěla vyčistit hlavu a spravit chuť po nevydařeném brněnském závodě. Petr Kliger potřeboval potvrdit nominaci do juniorské reprezentace, kterou měl před tímto závodem téměř jistou a chtěl se poprat o reprezentaci v kategorii dospělých, na kterou mu to před posledním nominačním závodem těsně vycházelo. Kuba Dvořák se chtěl pokusit o výsledek, který by mu možnost reprezentovat ještě vytvořil, i když šance byla malá. Tomáš Binter ml. měl sice nominaci na dosah, ale zraněné koleno a únava po silovém období to mohly ještě zdramatizovat, což rozhodně nehodlal připustit. Martin Jech se pak opět závodů účastnil v roli stavěče, takže si chtěl po předchozích zkušenostech v Ostravě vylepšit reputaci.

    A Martin měl šanci na úspěch o to větší, že ve Svitavách pracoval v tandemu se zkušeným mezinárodním stavěčem Honzou Zbrankem, který ho měl pohlídat, předat mu zkušenosti a jako hlavní stavěč byl garantem úrovně závodních cest. Ukázalo se ale, že Martinova čínská osobnost má takovou východní sílu, že Honza Zbranek ve Svitavách úplně zjechovatěl a cesty dospělých (snad s výjimkou dvou) měly charakter i úroveň, která byla obvyklá tak před deseti lety. A tak se lezlo téměř jen po lištách, cesty byly s jedinou výjimkou lehké, takže vysoko dolezli i ti, kteří v předchozích závodech měli problémy od prvních kroků a síla prakticky nebyla potřeba. 22 topů v kvalifikacích a spousta dělených míst v jednotlivých cestách mluví samo za sebe. Vlastně si všichni výborně zalezli, bohužel s podobnými cestami se závodníci na mezinárodních soutěžích určitě nepotkají, což je při nominačním závodě přece jen trochu problém. Dle stavěčů to byl charakter skalních cest v Arcu, ale na ty je při vší úctě k hale ve Svitavách lepší jet do Arca…

     

    Jaké tedy byly jednotlivé cesty a jak si s nimi poradili členové skupiny TBT?

     

    První kvalifikace mužů, Áček a juniorů byla ultralehká lištovačka od Honzy Zbranka se dvěma náročnějšími místy, na které se to chtělo buď srovnat technicky, nebo mít dostatečnou silovou převahu. Tomáš ji bez problémů topoval stejně jako dalších pět závodníků. Kuba spadl v posledním těžším kroku, když si nesprávně postavil nohy a skončil zde na 9.–13. pozici. Petr špatně vyřešil předchozí náročnější místo a po první cestě se dělil o 14.–17. příčku.

     

    Druhá kvalifikační cesta mužů, Áček a juniorů od Martina začínala nepříjemným koutkem, kde však mohli zkušení lezci využít dvojího nohandu. Kolmou úvodní pasáž uzavíralo povinné nasednutí pravou nohou na smekavý trojúhelník. Cesta dále pokračovala lehoučkým stropem po lištách a dalším povinným nasednutím na pravou nohu, po němž následovalo lehké lezení opět po lištách v kolmém až pod další strůpek, kde najednou přišel krok jako z úplně jiné cesty. Nejistý dynamický přešah z malinké neberoucí lišty do lepší tak připomínal spíš loterii a ti, kterým padlo šťastné číslo, už potřebovali jen zvládnout lehký dolez přes strop. Do klíčového místa pod druhým stropem dolezl úplně čerstvý každý, kdo na to aspoň trochu měl a rozhodovalo jen to, jak lezec trefí další chyt. Spadlo zde 5 závodníků včetně Tomáše a Kuby, naopak úspěšně krok zvládlo 5 lezců včetně Petra a třeba i Davida Urbáška – je vidět, že ho členství ve Výkonném výboru ČHS rychle naučilo řešit nejisté situace… Petr tak byl v cestě na děleném 4.–5. místě a do finále postupoval z 8.–9. místa, Tomáš i Kuba byli v cestě na 6.–10. pozici. Tomáš tak postupoval ze 4.–5. a Kuba z 10. příčky.

     

    Mužská finálovka od Martina představovala opět lehkou cestu bez jediného těžšího nebo silového kroku, ale celá vedla jen po stejných malých lištách, takže otázka zněla pouze kdy a kde se komu unaví prsty ze stále stejného úchopu. Kroky v cestě byly tak krátké, že když si ji po závodě šel zkusit Marek Jeliga, který leze v nejmladší kategorii B a neměří ani 150 cm, neměl v ní jediný problém s dosahem, což v cestách své kategorie měl… Protože to rozhodně není to, na co by členové skupiny TBT trénovali, cesta se nikomu z nich nepovedla. Petr s Kubou spadli stejně, když si Petr cestu zbytečně zkomplikoval cvakáním z horší lišty a ztratil tak síly na další krok. Mezi muži obsadil 10. a mezi juniory až 6. místo, Kuba skončil celkově na 11. pozici. Tomáš sice neměl v cestě žádný lezecký problém, ale na lištách mu postupně docházelo a hlavně v horní části musel opět dvakrát udělat krok přes bolest ve zraněném pravém koleni – při tom druhém už mu proto vypadly nohy. I když se ještě na chytech udržel, tak ztratil tolik sil, že dolézt o moc dál nemohl. Celkově z toho pro něj bylo 5. místo, tedy rozhodně neúspěch. Pak už mohl jen přemýšlet, jestli byla chyba, že odpočinek po silovém období se rozhodl odložit po dohodě s trenérem až za závod ve Svitavách, nebo jestli by to stejně nehrálo roli, protože koleno, které už považoval za skoro doléčené, by stejně nezvládlo nápor povinných nasednutí ve druhé kvalifikaci, kde si ho zase načal, a ve finále, kde ho dorazil… Zvítězil Štěpán Volf, který se tak poprvé v životě postavil v závodě ČP na stupně vítězů, druhý byl Jakub Konečný a třetí Honza Jeliga, který vlastně přijel hlavně jako řidič a doprovod svého bratra Marka, který pro změnu vyhrál závod kategorie B.

     

    První kvalifikace žen i dívek kategorie A a juniorek od Honzy byla lezecky zajímavá, ale opět hodně lehká cesta mírně převislým koutkem přes několik struktur. Gábina i Lenka cestu s přehledem topovaly, stejně jako Eliška Adamovská a Iva Vejmolová. Verča Scheuerová udělala zbytečnou chybu v horní části cesty, kde si nechala vypadnout nohy a tolik sil, aby to napravila, už neměla. V cestě se tak rozdělila o 9.–10. místo s Natálkou Tužovou.

     

    Druhá ženská kvalifikace byla ještě zlehčenou první kvalifikací mužů. Gábina ji opět s převahou topovala a dala tak vzpomenout na svou loňskou formu. Cestu vylezla i Eliška Adamovská a Iva Vejmolová, na Lence se už začala projevovat únava, od poloviny cesty měla nateklo, bojovala o každý krok a spadla dva chyty od topu, protože už prostě nemohla. Gábina tak postupovala do finále z děleného 1.–3. místa a Lenka ze 4. pozice. Verča lezla druhou cestu dobře, ale v rozhodující chvíli jí jako obvykle chyběl kousek sebevědomí, krok rozjela příliš opatrně a další chyt jen těsně neudržela. Skončila v cestě na 9. příčce, což jí nakonec stačilo na postup do finále z 8. místa.

     

    Ženská finálovka od Honzy asi jako jediná splňovala aspoň základní parametry současné závodní cesty. Také sice vynikala převážně lištami a pozitivními chyty, ale byla těžká hned od začátku, což odpovídá tomu, co mohou závodníci očekávat na mezinárodních závodech. Verča bojovala, ale opět ji zastavila přílišná snaha lézt na jistotu, což znamenalo konečné 8. místo. Už ale sám postup do finále tři dny před maturitou je v dané konkurenci rozhodně úspěch. Gabča vypadala ve spodní těžké pasáži výborně – jako by lezla úplně jinou cestu než většina ostatních, ale po výlezu z kolmice udělala krok příliš laxně, další chyt netrefila a bylo z toho celkové 4. místo. Lenka naopak už ve spodní nejpřevislejší části musela zabrat. Bylo vidět, že je hodně unavená a pořád si nabírá, ale zároveň že dokáže bojovat a trpět tak, jako možná ještě nikdy. Lenka ze sebe vydala všechno a spadla několik kroků nad Gábinou, když už jí úplně došlo, čímž si zasloužila 3. místo. Eliška Adamovská zvítězila s jediným finálovým topem, když Iva Vejmolová spadla jen kousek před ním.

     

    Jak tedy členové skupiny TBT splnili své cíle? Gabča se nakonec s odřenýma ušima dokázala nominovat do ženské reprezentace. Je ale nutno říci, že nebýt dobrých lidí, kteří jí sehnali na poslední chvíli sponzorské peníze, aby mohla ubrat v práci a aspoň trochu si odpočinout, tak by neměla šanci. Možná pomohl i trenérův řev, který ji k odpočinku donutil ne za pět minut dvanáct, ale spíš pět minut po dvanácté… Lenka byla ještě unavenější, než čekala, ale poprala se s tím statečně. Nominovala se s náskokem do reprezentace mládeže i dospělých v lezení na obtížnost, když totéž zvládla před týdnem i v boulderingu – takových závodnic opravdu moc nemáme. Verča si nejen vyčistila hlavu, ale také postoupila do finále, ve středu s přehledem odmaturovala a teď se chystá na Matfyz. Petr se nominoval do juniorské reprezentace, ale protože se mu závod ve Svitavách hodně nepovedl, vypadl z nominace dospělých, která mu unikla o místo, stejně jako loni Kubovi. Škoda, že ve finále Petr nezalezl jako ve druhé kvalifikaci... Kubovi reprezentace opět nevyšla, ale připsal si letos třetí postup do finále, což je už teď lepší bilance, než v loňském roce. Tomáš přes fyzické problémy žádné drama nepřipustil a s přehledem se nominoval do mužské reprezentace, i když s výsledkem rozhodně spokojen nebyl. A Martin – však víte, jak to s takovými bývá – reputaci si sice nevylepšil, ale naučil Honzu čínskému uvažování…

     

    Celková bilance skupiny TBT v rámci svitavského závodu ČP je následující: dvě medaile, všichni soutěžící členové ve finále, tři členové skupiny v reprezentaci dospělých, dva členové skupiny v reprezentaci mládeže, všichni závodící členové v první desítce průběžného pořadí Českého poháru i závodního rankingu, z toho tři do 3. místa v ČP a ČPM a čtyři do 3. místa v rankingu. No a jeden Maův stavěčský pohrobek, který někdy cituje i Konfucia. Protože máme Mar-ť-ina rádi, jako dárek za skvělé retrocesty mu dáváme několik výroků tohoto čínského filozofa, které by se mu mohly hodit:

     

    „Je lepší zapálit alespoň malou svíčku, než proklínat temnotu.“

     

    „Kdo začíná pracovat z různých konců, pokazí celý výrobek.“

     

    „Chyby každého člověka ukazují, kam patří.“

     

    „Skutečnou chybou je chybu nenapravit.“

     

    „Mám to ale štěstí: kdykoli jsem udělal chybu, vždycky mi ji vytkli.“

     

    „Co slyším, to zapomenu. Co vidím, si pamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím.“

     

    „Je lepší položit otázku a vypadat hloupě pět minut, než se vůbec nezeptat a být hloupý celý život.“

     

    „Trojí cestou můžeme dojíti k moudrosti: za prvé cestou přemýšlení, cestou to nejušlechtilejší;

    za druhé cestou napodobování, cestou to nejlehčí, a za třetí cestou zkušenosti, cestou to nejtěžší.“

     

    „Učit se a nemyslet, to je ztráta času. Myslet a nepoučit se, to je nebezpečné.“

     

    „Jsi tím, o čem jsi přemýšlel.“

     

18. 5. 2017

  • Pořád se něco děje: Rock Point Český pohár v boulderingu Ostrava

     

    Letošní sezóna se už pořádně rozjela a tak se toho od posledního závodu Českého poháru stalo opravdu dost: dospělí bouldristi už mají za sebou čtyři závody Světového poháru v Evropě i Asii, ti mládežničtí zvládli první závod Evropského poháru mládeže v Rakousku, lezci na obtížnost absolvovali reprezentační soustředění v LC SmíchOff a první květnový víkend se konal další závod Rock Point Českého poháru v boulderingu v Ostravě. Nejdůležitější zprávy z uvedených událostí jsou, že Martin Stráník ve Švýcarsku postoupil do semifinále a v Asii bojoval s časovým posunem, viry i kolmými bouldery, že mládežníci se v Grazu neztratili a výborně se předvedli zejména Klára Hašková, Eliška Bulenová, Kuba Rázek a Marek Jeliga, že na soustředění reprezentace, kterého se zúčastnili všichni členové naší skupiny, byly skvěle připravené cesty a spousta dobrých lezců, ale hlavně jsme se zde dozvěděli, jak Petr Kliger starší mezi legendami navnadil manželku v kvalifikaci… Hlavní zprávou z Ostravy pak je, že to byly skutečně vynikající závody se skvělou atmosférou a silnou konkurencí, jichž se zúčastnili i dva členové skupiny TBT – Lenka Slezáková a Petr Kliger.

    Přestože se oba specializují na obtížnost, do Ostravy se jeli poprat o místo v mládežnické reprezentaci ve svých kategoriích, protože šlo o poslední nominační závod. Důvodem jejich snahy o bouldrovou reprezentaci je letošní Mistrovství Evropy mládeže v boulderingu, které bude v září ve Slaném – závod mládeže na této úrovni v ČR ještě nebyl a tak je to pro všechny naše mladé závodníky velká motivace. Lenka pak měla ještě další důvod – chce se totiž pokusit o nominaci na Olympijské hry mládeže 2018 v Buenos Aires, což znamená nutnost startovat letos na mezinárodní úrovni v kombinaci. Lenka ani Petr na Ostravu neladili formu a do závodu šli z tréninku, protože pro ně důležitější soutěže na obtížnost jsou už blízko, ale při závodě se rozhodně nijak nešetřili.

     

    Kvalifikace žen, která byla zároveň závodem dívek v kategoriích A (16–17 let) a juniorky, se Lence moc nepovedla. Začala sice nekompromisně a první čtyři problémy vylezla na první pokus, ale potom se jí přestalo dařit, psychicky se nechala trochu rozhodit, v jednom z lehčích boulderů pak vypotřebovala zbytečně tři pokusy a v těch těžších už se projevila únava z tréninku i pochroumaná sebedůvěra. Znamenalo to celkově 3. pozici v kategorii A za vítěznou Eliškou Adamovskou, která měla o top víc a druhou Janou Ondřejovou, která měla stejně topů jako Lenka, ale o pokus méně. Lenka tak postoupila do ženského finále ze 6. místa a zároveň splnila cíl, protože se v součtu obou závodů nominovala do mládežnické reprezentace v kategorii A z prvního místa.

     

    Kvalifikace mužů, která byla rovněž závodem chlapců v kategoriích A a junioři, nevyšla ani Petrovi. Petrovi to totiž buď jde snadno nebo vůbec a když mu to nejde, má mu strach něco říct i otcovská legenda.... Petrovi šly tři bouldery lehce, ale kromě nich už si připsal jen jednu zónu, což znamenalo 6. místo mezi juniory a i když porazil Zbyška Černohouse, s nímž bojoval o nominaci, bodová matematika nejtěsnějším rozdílem do juniorské reprezentace posunula Zbyška. Mezi dospělými pak Petr obsadil 30. pozici. Mužskou kvalifikaci vyhrál Honza Chvála před Adamem Ondrou a Honzou Magnusem Novákem, finále pak podle očekávání Adam Ondra před Kazachem Richatem Khaibullinem a juniorem Jakubem Konečným.

     

    Ženské finále bylo exhibicí Elišky Adamovské, která se před bouřícím domácím publikem vyhecovala k výbornému výkonu a zvítězila. Lenka nejprve nevyřešila nástup prvního boulderu, druhý pak lehce vylezla na poprvé, ve třetím se prvním pokusem dostala těsně pod top, kde téměř dvě minuty řešila, jak dostat nohu k ruce, ale řešení nenašla, naopak tam ztratila poslední zbytky sil pro další pokusy na tomto i posledním lehkém boulderu. Lenka tak obsadila 5. místo mezi ženami, za Eliškou Adamovskou se na stupně vítězů postavily zkušená Petra Růžičková a juniorka Veronika Šimková. Lenka v součtu výsledků nominačních závodů splnila podmínky zařazení i do bouldrové reprezentace dospělých, které se ale vzdala, protože v už tak nabitém programu nemá pro závody v disciplíně, které se vlastně nevěnuje, místo. Od příchodu do skupiny TBT, kdy Lenka svou účast na bouldrových závodech odmítla slovy „Nechci jezdit na bouldry, nijak zvlášť mě to nebaví a ani mi to nejde“, se ale přece jen něco změnilo…

     

    Celkově byly závody v Ostravě parádní – výborná organizace, zajímavý doprovodný program, skvělá atmosféra, profesionální přenos na velkoplošnou obrazovku i překvapivě ukázněný a informovaný moderátor – jako by to byl někdo úplně jiný než v Brně…  A vydařené byly i nedělní dětské závody, kde byla vidět řada talentovaných dětí, dechberoucí výkony a hlavně spousta radosti z lezení.

     

    Už tento víkend se koná 3. kolo Českého poháru v lezení na obtížnost ve Svitavách, tedy pro nás podstatně důležitější závod, protože po něm se uzavře letošní nominace do reprezentace v lezení na obtížnost ve všech kategoriích. Tak nám držte palce…

     

     

10. 5. 2017

  • (Pře)žít Brno: Český pohár v lezení na obtížnost Brno

     

    Týden po šichtě v Ostravě se kolotoč Českého poháru v lezení na obtížnost zastavil v Brně. Moravská metropole je domácí destinací Adama Ondry, Ivy Vejmolové a dalších skvělých lezců, místní trenéři, rozhodčí i pořadatelé už v minulosti mnohokrát osvědčili svůj patriotismus a tak bylo jasné, že ve městě proslulém sloganem „Žít Brno“ to bude boj o přežití nadějí na dobrý výsledek i reprezentační nominaci. O to se chtěli pokusit tentokrát všichni členové skupiny TBT – tedy Gabča Vrablíková, Verča Scheuerová, Lenka Slezáková, Tomáš Binter ml., Jakub Dvořák, Petr Kliger a Martin Jech, který se tentokrát z čínského stavěče převtělil v docela evropského závodníka.

    Po příchodu na stěnu se ukázalo, že letošní sezóna bude zřejmě ve znamení kolmic, protože stavěčský tým pod vedením Honzy Zbranka si všechny hlavní profily schoval až na finále, a tak většina kvalifikací vedla buď celá nebo v rozhodujících pasážích hlavně v kolmých či minimálně převislých profilech. Většinu našich závodníků to nijak nepotěšilo, ale podmínky mají všichni stejné a tak bylo třeba se s tím vyrovnat.

     

    To se bohužel nepovedlo Verče a Kubovi. Verča lezla ještě nervózněji než v Ostravě, v obou cestách udělala zbytečné chyby, do finále nepostoupila a skončila nakonec na 14. místě z 28 lezkyň. Po závodech si šla obě kvalifikace znovu zkusit. Výkon ve druhém pokusu by jí na finále stačil, ale na to se na závodech nehraje. Verča je bojovnice, má natrénováno a tak letos ještě určitě neřekla poslední slovo.

     

    Kuba se dle svých slov necítil fyzicky nic moc. Obě kvalifikace však začal dobře, ale charakter cest s lehčími kroky, kde bylo potřeba dlouho a trpělivě pracovat, mu neseděl. V obou cestách skončil ve výlezu do kolmice, což znamenalo celkově nepostupové 18. místo z 36 závodníků.

     

    Ostatní přežili a do finále postoupili, i když Gabča a Tomáš se značně odřenýma ušima… Tomáš si v první kvalifikační cestě postavil v závěrečné kolmici čtyři kroky pod topem příliš vysoko levou nohu, protože tam dolezl jako první z malých lezců a bál se, že do dalšího chytu jinak nedosáhne. To ale byla chyba a i když spadl relativně vysoko, nakonec to byl až 14. výkon v cestě. Naštěstí si v podstatně těžším kolmém závěru druhé kvalifikace našel dobré řešení a i když netopoval, 5. místo ve druhé kvalifikační cestě mu v součtu s tou první vyneslo postup z 9. pozice.

     

    Gabča se stále potýká s problémy způsobenými pracovním přetížením, které jí komplikuje i zdraví, ale první kvalifikaci na svůj stav zalezla solidně, když skončila v této cestě jako první netopující na 6. příčce. Druhá kvalifikace vedla kolmým profilem po lištách, což by měla být její doména, ale Gábina to vůbec psychicky nezvládla, cestu špatně četla, zmatkovala a nakonec v ní obsadila až 10. místo. Naštěstí to v součtu s první kvalifikací stačilo na postup ze 7. pozice.

     

    Martin vypadal na začátku obou kvalifikací, že leze poprvé v životě a spadne pod první expreskou. Jako správný Číňan se ale nevzdal a jako stavěč vyřešil všechny problémy a tak první cestu topoval a ve druhé skončil 6., což mu zajistilo postup z 5. příčky.

     

    V poklidu zvládl kvalifikaci Petr – začínal v těžší cestě č. 2, kde skončil po dobrém výkonu 13., když ho zastavilo problematické místo, jehož hodnocení bylo navíc dáno tím, jakou sekvencí se lezec pokoušel překonat dvojchyt. Cestu č. 1 pak suše topoval a do finále postoupil z děleného 10.–11. místa.

    Excelentně se kvalifikací prošla Lenka, která obě kvalifikační cesty s přehledem topovala stejně jako Eliška Adamovská a Iva Vejmolová – do finále tak Lenka postupovala z děleného 1.–3. místa.

     

    Finále začalo smolně pro Petra, který s převahou prokráčel pro řadu soupeřů problematickými pasážemi, pak mu ale v lehkém dynamu smekla nepřesně postavená noha, což znamenalo pád. Petr ještě vzteky málem protáhl jističe první expreskou, což naštěstí hlavní rozhodčí přehlédl, protože druhá žlutá karta v sezóně by už byla docela kritická. Petr tak skončil na 3. místě mezi juniory a na 13. pozici mezi muži, což pro něj bylo v současné formě zklamáním.

    Gabča ve finále bojovala nejen se svým stavem a nástrahami stavěčů, ale i se špatným čtením cesty. Prala se ale statečně a tak ji nakonec zastavilo až to, že místo použití správného stupu se pokusila o rozpor v koutě, což jí sice umožnilo nabrat další chyt, ale z něj už se nemohla hnout. Přesto z toho bylo v daném stavu i konkurenci solidní 5. místo a šance na reprezentační nominaci žije.

     

    Martin i finále pojal hodně rozevlátě, ale dostal se až do velkých oblin v nejpřevislejší části cesty, kde už nebyl čas ani prostor na dlouhé řešení. Pro Martina to znamenalo celkově 5. příčku a 4. místo mezi českými závodníky, což je velmi solidní výsledek, zvlášť když připočteme, že letos vzhledem ke studijním povinnostem omezil trénink a ještě minulý týden strávil několik dnů stavěním závodů v Ostravě. Asi správnej systém…

     

    Tomáš lezl finále po dlouhé době dobře – s jistotou i drajvem a dokonce zase zamával divákům v pasáži, kam se do té doby nikdo ze soupeřů nedostal, což zaplněná hala hlasitě ocenila a odměnila ho pořádnou podporou. Ve velkých neznámých oblinách v nejpřevislejší části cesty Tomáš ale nevyhodnotil, jak chyty správně brát, přelezl si možnost cvakání a pak už se s tím nedalo moc dělat. Tento výkon mu vynesl celkovou 4. příčku a 3. místo mezi českými lezci, zvítězil podle očekávání Adam Ondra před Jakubem Konečným a Kazachem Khaibullinem, který ve finále zalezl stejně jako Kuba a tak o stříbru rozhodovalo pořadí z kvalifikace.

     

    Lenka lezla finálovou cestu dost nervózně, dole jí v koutku dokonce smekla noha a všem zatrnulo, ale ona se nenechala rozhodit a velmi rychle se propracovala až do závěrečné téměř kolmé pasáže, kde si však nestoupla optimálně. Další chyt sice ještě nabrala, ale sklouzla jí noha a následoval pád dva kroky pod topem. Do stejného místa dolezla i Iva Vejmolová, které to ale trvalo téměř o dvě minuty déle a tak při shodném výkonu z kvalifikace skončila až za Lenkou. O chyt dál se dostala Eliška Adamovská, která se na kritický krok, který shodil Lenku s Ivou, postavila úplně jinak a zvítězila. Lenka skončila na 2. místě mezi ženami i v kategorii A, třetí ženou byla Iva Vejmolová, ale je škoda, že o medaili v ženské kategorii musel rozhodnout čas.

     

    Je za námi „Ostrava!!!“ i „Žít Brno“ a za měsíc nás čekají „Svitavy – Evropské město sportu 2015“, kde se definitivně uzavře reprezentační nominace v lezení na obtížnost. Týden předtím se někteří členové skupiny TBT znovu vydají do Ostravy, kde bude druhé kolo Rock Point Českého poháru v boulderingu, které je zároveň posledním nominačním závodem do bouldrové reprezentace. A do té doby pár dnů ve skalách pro radost a pak zase trénink…

     

12. 4. 2017

  • Těžká šichta: Český pohár v lezení na obtížnost Ostrava

     

    Areál bývalého dolu Hlubina působí jako impozantní pomník tvrdé práce, ale lezeckou stěnu by tam člověk nehledal. A když někdo poprvé vstoupí do budovy, kde má stěna být a octne se ve strojovně těžebních strojů, zmocní se ho pocit, že je někde, kde být nemá, protože tam může najít cokoli, ale stěnu určitě ne. Když ale neztratí nervy, projde strojovnou a otevře dvířka jak od kadibudky, uvidí pěknou velkou lezeckou stěnu. A právě tam, v lezeckém centru Tendon Hlubina, se o víkendu konal první letošní závod Českého poháru v lezení na obtížnost, který byl zároveň prvním nominačním závodem do reprezentace.

    Dobrodružné hledání stěny si před závodem vyzkoušeli všichni členové skupiny TBT, ale naše šestice závodníků (Gabča Vrablíková, Verča Scheuerová, Lenka Slezáková, Tomáš Binter, Kuba Dvořák a Petr Kliger) měla ještě několikrát dojem, že i když stěnu našla, je někde, kde být nemá. Závodní cesty totiž stavěli Vítek Lachman s Martinem Jechem a Martin se jako člen skupiny TBT patrně rozhodl jasně demonstrovat, že jeho týmoví kolegové rozhodně nebudou mít žádnou výhodu. A tak si muži užili jednu a půl kvalifikační cesty v kolmém pouze po malých chytech s krtečkovými kroky, což Tomáš vysloveně nesnáší a Kuba s Petrem rozhodně nevyhledávají, na ženy pak čekala finálovka pouze po oblinách s těžkým boulderem před polovinou cesty, což je Gabčin i Verčin zlý sen a rozhodně žádná radost pro Lenku. Místo týmové výhody to působilo spíš jako Maova pomsta, zvlášť když ráno nad cestami visela čínská vlajka, která ale naštěstí před začátkem závodu zmizela.

     

    Do závodu, kterého se zúčastnili i tři polští lezci, vstoupil ze skupiny TBT první Tomáš, protrápil se kolmou polovinou první kvalifikace, v následující pro něj lehké převislé části si pak přelezl cvakání poslední expresky, musel se vracet z předposledního chytu a to ho stálo top. Druhá kvalifikace byla celá v kolmém po malých chytech a Martinovi se tak povedla, že ji nakonec nevylezl (a k topu se ani nepřiblížil) žádný Čech, zvládl to pouze Polák Piotr Schab. Tomáš v cestě doslova trpěl a byla jen otázka času, kdy udělá chybu. Tu udělal poměrně brzo a tak z kvalifikace postupoval jako 8. z Čechů a celkově z 10. místa, což se mu už hodně let nestalo… Druhou kvalifikační cestu zvládli lépe Petr i Kuba, kteří v ní Tomáše přelezli o tři kroky, naopak převislá část první kvalifikace jim tolik nesedla, ale oba také postoupili do finále – Petr z dělené 8.–9. pozice mezi muži (4.–5. mezi juniory) a Kuba z 11. příčky.

     

    Ženská kvalifikace nejlépe vyšla Lence – v první cestě lezla bez sebemenšího problému až do místa, kde si nechala nohy nízko a poměrně zbytečně spadla. Ve stejném místě skončila i Eliška Adamovská, nejdál se dostala výborně lezoucí Iva Vejmolová. Gabča v první kvalifikaci udělala zbytečnou chybu z nepozornosti a nejhůř se vedlo Verče, která po nervózním lezení chybovala vlastně v prvním pro ni problematickém místě, ač to předtím měla vymyšleno správně. Druhou kvalifikační cestu topovaly čtyři závodnice – Iva Vejmolová, Eliška Adamovská, Lenka Slezáková a Gabča Vrablíková, takže do finále z prvního místa postoupila Iva, o druhou postupovou pozici se rozdělila Eliška s Lenkou a ze čtvrtého místa se kvalifikovala Gabča. Druhá kolmá a koutová kvalifikace nepřinesla štěstí Verče, která v takovém profilu nemohla uplatnit žádnou ze svých předností, takže nakonec skončila na 9. místě jako první nepostupující a hodně ji to mrzelo…

     

    Po mládeži kategorie B, kde skvělou formu ukázal a vítězství vybojoval Lenčin bratr Ondra zvaný Karbous, přišlo na řadu finále žen. Gabča na tom zdravotně ani lezecky letos není optimálně, protože kombinuje 8,5 hodiny pracovní doby ještě s brigádou (to aby se uživila – asi si vybrala špatný obor) a k tomu dvoufázově trénuje, takže se nestačí ani vyspat, natož si opravdu odpočinout. Když se v Ostravě podívala na ženskou finálovku, myslela si, že únavou usnula a zdá se jí hodně zlý sen – cesta totiž byla celá z pro ni nenáviděných oblin s jediným pozitivním chytem na přídrž. A když se do cesty pustila, tak zřejmě vlivem somnambulismu právě tenhle chyt považovala za stup, takže v prvním těžším místě ještě před polovinou cesty vzala místo pozitivní přídrže oběma rukama špatnou oblinu, ovšem z této pozice už se už nedalo nic jiného než spadnout. Znamenalo to pokračování zlého snu, protože se Gabča rázem ze 4. místa propadla na 8. pozici a reprezentační nominace se naší loňské nejúspěšnější ženě ve Světovém poháru značně vzdálila. Snad se ale Gabča probudí, uvědomí si, že bude muset v životě něco rychle změnit, v příštích závodech zabere a třeba bude mít i trochu štěstí…

     

    Lenka naopak lezla ženskou finálovku jako stroj – bez sebemenšího zaváhání se prošla všemi obtížnými místy a spadla až těsně pod topem, když ji vyhodil pokus o založení paty na strukturu. Úplně stejně spadla i Iva Vejmolová, ale lepší výkon z první kvalifikační cesty ji posunul před Lenku. Eliška Adamovská téměř spadla ve stejném místě jako Gabča, pak znovu hned o dva kroky dál, pak se však skvěle srovnala, v závěrečné fázi dobře založila problematickou patu a přidala ještě dva kroky, což jí vyneslo vítězství na domácí půdě při jejím prvním startu mezi dospělými. Na 2. místě skončila Iva Vejmolová a 3. právě Lenka, která tak vybojovala ještě 2. místo v kategorii A (16–17 let) rovněž za Eliškou Adamovskou.

     

    Mužské finále opět začínalo dlouhou kolmou pasáží, z níž byli závodníci po těžkých kvalifikačních kolmicích dost vyděšeni. Finálová kolmice ale nebyla zdaleka tak těžká, takže záleželo spíš na tom, jakou míru vyplašení si kdo přinesl z kvalifikace. Nejklidnější ze skupiny byl Petr, který kolmou polovinu cesty zvládl výborně a v kroku na začátku převisu, jenž shodil 6 soupeřů, měl i trochu štěstí, když se mu o strukturu zaseklo koleno, které ho v problematickém místě podrželo. To znamenalo pro Petra celkově 6. místo mezi muži, výbornou 4. pozici mezi českými závodníky (Petrův nejlepší životní výsledek v ČP dospělých) a 2. místo mezi juniory za Jakubem Konečným.

    Kuba lezl finále až do převisu rovněž dobře, ale v kroku na strukturu se mu koleno nezaseklo a placku na struktuře neudržel, což mu vzhledem k pořadí z kvalifikace vyneslo celkově solidní 10. místo mezi muži a 8. pozici mezi českými lezci.

     

    Tomáš byl po kvalifikacích tak rozhozený, že sledovat jeho lezení v kolmé části finálové cesty bylo pravým utrpením. V problematickém kroku ho však podržel fyzický fond a v převisu už sice bojoval s tím, co si nakoupil ve spodní části, ale zastavilo ho až nepřehledné místo na dvou slepených strukturách. Nepřečetl totiž, že je na jedné z nich místo, které bere a má ho vzít dřív než bližší chyt. Sekvenci přečetli dva Poláci a dva téměř domácí borci, takže Tomáš skončil na 5. místě celkově a 3. z českých závodníků. S převahou po skvělém výkonu, když topoval obě kvalifikační cesty i finále, zvítězil Polák Piotr Schab, který si loni v Chamonix 36. místem vylezl své nejlepší umístění ve Světovém poháru, 2. skončil Jakub Konečný a 3. další polský reprezentant Maciej Dobrzanski.

     

    Závodníci ze skupiny TBT získali v Ostravě tři medaile, pět finálových pozic a všichni skončili v první desítce, ale víc jim toho nevyšlo, než vyšlo. Náš zástupce mezi stavěči to teď bude mít s některými členy (a členkami) skupiny těžké, ale celkově určitě neodvedl špatnou práci a kdyby bylo nejhůř, pořád může emigrovat do Číny, kde patří k největším hvězdám ve všech oblastech lidského konání. Už o tomto víkendu se ale změní opět v závodníka (snad českého) a spolu s ostatními nastoupí k dalšímu závodu Českého poháru, tentokrát v Brně. I tady se bojuje o reprezentační nominaci, tak nám opět držte palce…

6. 4. 2017

  • Závodní sezóna 2017 začíná: Rock Point Český pohár v boulderingu Pardubice

     

    První závod Rock Point Českého poháru v boulderingu, který se konal v sobotu 25. 3. v Pardubicích, odstartoval letošní závodní sezónu. Už následující víkend bude první závod Českého poháru v lezení na obtížnost v Ostravě a týden po něm druhý v Brně, oba jsou zároveň nominačními závody do reprezentace a tak už je třeba se přepnout do závodního módu. K tomu někteří členové skupiny TBT, konkrétně Gabča Vrablíková, Lenka Slezáková, Verča Scheuerová a Petr Kliger, využili právě prvního bouldrového pohárového závodu, kde jim jako „lanařům“ o nic nejde, ale pořád jde o velký závod se silnou konkurencí. Závod tak sice absolvovali jako trénink bez jakéhokoli ladění formy, ale s plným nasazením.

    V kvalifikaci žen se představilo 32 závodnic a stavěči si na ně připravili sedm náročných problémů, mezi nimiž nebyl ani jeden „demokratický“ boulder – že to bylo opravdu těžké, dokládá i to, že 8 závodnic nezapsalo ani zónu a třeba zkušená reprezentantka Dominika Dupalová skončila bez topu se 6 zónami na 18. místě – i když byla po nemoci, lehké to být nemohlo. Lanařky z naší skupiny ale opět potvrdily, že bouldrovat sice neumějí, ale síly mají dost a tak Lenka postoupila do finále ze 3. místa se 6 topy (a to poslední boulder po zapsání zóny a pádu těsně pod topem v prvním pokusu už nezkoušela, protože bylo jasné, že postup má jistý a nechtěla se zbytečně unavovat) za Petrou Růžičkovou se 7 topy a Dančou Kotrbovou se 6 topy na menší počet pokusů, Gabča si díky 4 topům rovněž vybojovala postup ze 7. místa. Do finále nepostoupila Verča, i když ze zástupkyň TBT podala reálně asi nejlepší výkon – zapsala sice jeden top, ale ve dvou dalších bouldrech padala z topů, do nichž musela skákat. Topové chyty však byly velmi špatné, stavěč totiž vůbec nepočítal s tím, že by se snad do nich dostal někdo s výškou pod 154 cm a musel je tak udržet po skoku bez nohou – leckterá závodnice je neudržela ani s nohama na stupech. Verča si i v dalších bouldrech užila se svou výškou spoustu radosti – třeba povinné připlácnutí struktury na spoďák je, pokud už nedostoupnete nohama, také spíš trikem z říše pohádek… Verča přesto s jedním topem a 4 zónami vybojovala v této konkurenci výborné 12. místo.

     

    Do mužské kvalifikace nastoupilo 49 lezců a bouldery byly ještě těžší – všech sedm vylezl jen Martin Stráník a potřeboval na to 19 pokusů, Honzové Jeliga a Chvála na druhém a třetím místě vylezli už o dva bouldery méně. Na druhé straně výsledkové listiny kvalifikace bylo 13 závodníků, kteří skončili s nulovým zápisem. Petr nastoupil sebevědomě, ale nečekané obtíže už na nástupu prvních dvou boulderů ho rozhodily, takže flashovou kvalifikaci pak nezvládl takticky, protože se upnul na pokusování nesprávných problémů a když se propracoval k boulderu, který mu seděl, spadl několikrát z topu a najednou už byl konec kvalifikace. Petr skončil se 2 zónami na 7 pokusů na dělené 27.–28. pozici mezi muži a na 5. místě mezi juniory, což ho sice nenadchlo, ale získal tak řadu podnětů pro nastavení své psychiky pro skutečně důležité závody.

     

    Ženské finále začalo dost smolně pro Gabču, kterou rozhodčí pustili na první boulder asi o 10 vteřin později z izolace, ale Gabča se rozhodla neprotestovat a raději lézt. Boulder se zajímavým technickým nástupem pak dlouho řešila a když se jí to podařilo, dostala se sice do zóny, která byla jen o chyt před topem a v posledních dvou krocích se prakticky nedalo spadnout, ale v tu chvíli Gábině došel čas – chybělo jí sotva 5 vteřin, ovšem zpětně už se protestovat nedá, i když Gabče se v tu chvíli hodně chtělo… Nakonec Gábina skončila na pěkném 6. místě se dvěma zónami na 5 pokusů. Ještě lépe si vedla Lenka, která první boulder vylezla na druhý pokus, k tomu přidala ještě zónu na první pokus a vybojovala tak ve svých šestnácti letech 4. místo mezi ženami za Verčou Šimkovou, Petrou Růžičkovou a Dančou Kotrbovou. Lenka zároveň zvítězila ve své kategorii A (16–17 let) před Terezou Kubátovou a Janou Ondřejovou. Vzhledem ke svému výsledku v ženské kategorii splnila podmínky nominace i do ženské bouldrové reprezentace pro závod SP v Meiringenu, kam ale nepojede, protože se tento závod kryje s druhým nominačním závodem v lezení na obtížnost. Od výroku „na bouldry jezdit nechci – nejde mi to a nebaví mě to“, který Lenka pronesla po příchodu do skupiny TBT, je přece jen patrný určitý vývoj… Snad ji neodradí do krve prolezené konečky prstů, které si vinou teplého počasí a charakteru boudrů odváží nejen ona, ale i Gábina a většina finalistek – Terka Kubátová si musela zalepovat prsty už od druhého finálového boulderu. Snad to bude podnět k zamyšlení pro pořadatele i stavěče dalších závodů.

     

    Mužské finále opět přineslo zajímavé a těžké bouldery, z nichž každý se dočkal topujícícho lezce, žádný závodník ale nevylezl všechny. Zvítězil Martin Stráník, který zvládl 3 topy, druhý Honza Chvála, třetí Štěpán Stráník a čtvrtý Honza Magnus Novák zapsali po jednom topu, přičemž Magnus jako jediný dokázal vylézt technickou jedničku.

    Spousta radosti z lezení i skvělé výkony byly vidět také v neděli, kdy se v Pardubicích konaly závody dětí do 14 let a Český pohár mládeže v kategorii B (14–15 let), který byl zároveň nominačním závodem do reprezentace. Mezi chlapci se nominovali vítěz Jáchym Cink, 2. Marek Jeliga, 3. Honza Vopat a 4. Lukáš Doleček, mezi dívkami pak 1. Míša Smetanová, 2. Eliška Bulenová, 3. Eliška Hobzová a 4. Klára Hašková. Všichni předvedli, že jsou na tom aspoň na české poměry dobře – a když Míša Smetanová suše vylezla jeden z nejtěžších boulderů, který posloužil k rozřazení nejsilnějších kluků, stavěč Ríša Pařil šel málem do vývrtky…

     

    Děkujeme pořadatelům, stavěčům Vildovi Chejnovi, Davidovi Kozlovi, Ríšovi Pařilovi a všem, kdo se na přípravě bouldrového víkendu podíleli, za pěkné závody. V sobotu v Ostravě nám držte palce, to už se leze s lanem a nám doopravdy začíná sezóna.

29. 3. 2017

Přípravné období je v plném proudu a každý, kdo chce v sezóně uspět, teď hlavně naplno trénuje. Závodit se dá jen v rámci přípravy, tedy bez odpočinku a ladění formy. Verča Scheuerová si tak v sobotu zajela zatrénovat do Uherského Brodu na rankingový závod v lezení na obtížnost Slovácké OUPN, který vyhrála před Janou Ondřejovou z Rocky Monkeys a Marií Simeonovou startující za Klajdu. Za Lenkou Slezákovou naopak přišel tréninkový závod skoro až domů, když v Rožnově pod Radhoštěm nastoupila k boulderovému klání VAMOS, v němž jako jediná v kategorii žen vylezla všech deset boulderů a zvítězila tak před Eliškou Adamovskou reprezentující TJ Baník Karviná a Eliškou Kudrnovou z Vertikonu Zlín. Holky měly prostě v sobotu kvalitní trénink…

Dobrý trénink pro Verču a Lenku: Slovácké OUPN a VAMOS

8. 2. 2017

18. 1. 2017

  • Předsedův parkůr a rumová medaile: NOVOROČNÍ OPEN Police nad Metují

     

    Rok se sešel s rokem a prvním soutěžním podnikem sezóny 2017 byl opět jeden z vůbec nejkrásnějších českých závodů v lezení na obtížnost – NOVOROČNÍ OPEN v Polici nad Metují. Oficiálně celostátní rankingový závod, zblízka pak skvěle připravená akce s vynikající atmosférou, perfektní organizací, krásnými cestami a hlavně dobrými lidmi, které pořádat závody prostě baví už 26 let. A tak to baví i závodníky, kteří si tu kromě všech zmíněných kvalit mohou užít i to, že zde nejde o nominace a tituly, ale jen o radost ze závodění a setkávání s podobně postiženými lidmi.

    Závod se sice koná v sobotu, ale jeho nejdůležitější část, tedy warm up party, začíná vždy už v pátek. Ani letos na ní nechyběli tradiční účastníci z pořadatelského týmu: stavěčské hvězdy Alberto a Prťka, statistik a guru Bonati i předsedové oddílu za posledních 100 let. Bohužel se tentokrát nemohli zúčastnit muzikální členové stavěčského a pořadatelského týmu bratři Lokvencové, kteří museli plnit své povinnosti v šoubyznysu, naopak večer nečekaně ozdobila přítomnost první dámy polického oddílu. U toho samozřejmě nemohli chybět obvyklí účastníci z naší skupiny, tedy oba Tomášové, a letos si to nenechal ujít ani Kuba. Netradiční bylo místo, protože hospoda v sokolovně byla zavřená a tak azyl pro nejdůležitější část závodu poskytla Pizzerie Janeba, které tímto děkujeme za dobré jídlo, posun zavírací hodiny směrem k té otevírací a omlouváme se za to, že naší vinou došel rum. Program zahrnoval kromě utužování zdraví i řadu seriózních témat, jako třeba pokus zvolit příštím předsedou oddílu Alberta, který ovšem vetoval Bonati logickým argumentem, že když není členem, nemůže být ani předsedou. Z debat o lezeckých a stavěčských úspěších bylo jasné, že HK Ostaš má dokonalý přehled o aktuálních trendech ve všech disciplínách sportovního lezení, což se rozhodl prakticky demonstrovat úřadující předseda oddílu, nyní seriózní muž, dříve pankáč. Současný závodní bouldering obsahuje totiž řadu prvků parkůru (či Le Parkour, chcete­‑li), proto předseda na závěr večera (nebo úvod rána) předvedl buzarem o zeď v náběhu salto přes barovou židli a se skromným gestem opustil místnost, aby jako správný traceur rozhodil pár dalších prvků už sám v ulicích. Kdo neviděl, neuvěří…

     

    Vlastního závodu se kromě Martina Jecha, který po návratu z Číny začal trénovat teprve na začátku ledna, zúčastnili všichni členové TBTraining. Pro Petra Kligera bohužel závod vlastně skončil hned, jak začal, protože lezl první kvalifikační cestu jako druhý v pořadí, krok ještě před polovinou, který to chtělo udělat staticky, zkusil dynamicky a malou dírku netrefil. Bylo jasné, že na postup to stačit nebude bez ohledu na jeho výkon v dalších cestách. Petr sice dvě další kvalifikace snadno topoval, ale i tak to v součtu s chybou v první cestě znamenalo až 19. místo z 28 startujících. Tomáš Binter ml. i Kuba Dvořák, kteří si v předcházejícím týdnu z tréninkových důvodů naordinovali nějakou pěknou chřipku, všechny tři kvalifikační cesty topovali a postoupili tak do finále.

     

    Gabča Vrablíková se rozhodla jít v jejich stopách a den před závodem psala trenérovi sms, že jí bolí ucho a v krku a že možná do Police nepřijede. Nakonec se v Polici objevila, první kvalifikační cestu topovala, ale hlásila, že je na tom špatně a že to zabalí, pak zkusila další kvalifikační cestu, tu také topla, tak zkusila i třetí a když ji také topovala, rozhodla se nastoupit i ve finále. Lenka Slezáková suše topla všechny tři kvalifikace a našlápnuto na to měla i Verča Scheuerová, ale v té poslední narazila na krok, který při své výšce skutečně udělat nemohla, protože z malých lišt v 55 stupňovém profilu už nedosáhla na stupy. Tři topy měla z kvalifikace kromě Gabči a Lenky i mazácky lezoucí Eliška Karešová, která v jedné z kvalifikačních cest předvedla „liberecký top“, kdy z předposledního chytu ve stropě ten poslední nad hranou pouze zašpičkovala a topovou expresku cvakla za zády – vypadalo to trochu, jako by říkala, že to má „u zadku“… Tyhle tři slečny postupovaly z děleného prvního místa, čtvrtá za nimi byla Verča.

     

    Finále začínaly ženy. Cesta byla těžko čitelná a náročná nejen fyzicky, ale i technicky. Verča podala jeden z nejbojovnějších výkonů v životě, když problémů měla řadu, ale vždy je dokázala vyřešit, odpočinout si a pokračovat dál. Nakonec spadla, když jí k dosažení dalšího chytu chyběl jen kousek. Gabča se od začátku trápila, nemoc a jen krátká doba tréninku po pauze udělaly své, bojovala však také jako málokdy a nakonec dolezla do stejného místa, jako Verča, ale vzhledem k lepší kvalifikaci se posunula před ni. V tu chvíli už bylo ovšem jasné, že nevyhraje, protože před ní startující zkušená Eliška Karešová předvedla, jak lze lézt efektivně, dokázala si najít spoustu míst k odpočinku, cvaknout za koleno i rozkročit se, kde to jen šlo a tak dolezla až na začátek stropu. Lenka byla fyzicky supersilná, cestou prošla bez zaváhání až do stejného místa jako Eliška, tam si dokázala ještě sklepat a namágovat, pak se ale projevil rozdíl ve zkušenostech – v místě, kde byly čtyři chyty téměř ve stejné úrovni, Lenka zvolila jinou sekvenci rukou než Eliška a přišla tak o šanci na vítězství. Konečné pořadí tak bylo 1. Eliška Karešová, 2. Lenka Slezáková, 3. Gabriela Vrablíková, 4. Veronika Scheuerová. Elišce gratulujeme – lezla skvěle a její svěřenci se od ní mají co učit…

     

    V mužském finále začal Kuba dobře, ale v traverzu pod strůpkem hledal zbytečně dlouho řešení, několikrát se vracel, nabral si a pak už to nedokázal sklepat. Kuba sice chtěl víc než 11. místo, ale protože loni nebyl na warm up party a nepostoupil do finále, letošek pro něj znamená výrazné zlepšení a je jasné, kudy vede cesta k výsledkům… Tomáš finále trochu zdramatizoval – cestou sice doslova proběhl, ale v klíčovém místě se rozhodl odložit cvakání na později, pak na ještě později a pak zjistil, že už necvakne, tak se z chytu, do kterého nikdo nedolezl, ještě vrátil, ale po slézání ve stropě na cvakání chyběly síly. A tak se museli ještě poradit rozhodčí se stavěči, aby věděli, odkud to ještě šlo cvaknout. Nakonec rozhodli, že Tomáš vyhrál o + před velmi zkušeně lezoucím Daliborem Muráněm, který stejně jako Eliška Karešová převedl, jak se dá v lezecky postavených cestách využít technika a schopnost najít možnosti k odpočinku. Třetí skončil Honza Kendík, který ke své jako vždy skvělé technice letos přidal i pořádnou sílu a čtvrtý Honza Vopat, jemuž letos bude teprve 14 let. A protože Eliška Karešová stejně jako její svěřenec Honza Kendík závodí za HO Komorní výtah Liberec, za který v minulosti lezl i Dalibor Muráň (nyní startující za LezeTop Písek) a Eliška trenérsky spolupracuje i s Honzou Vopatem, nezbývá než říct: „Zřejmě slušnej oddíl.“

     

    TBTraining si odváží z Police nad Metují medaile všech barev – zlatou, stříbrnou, bronzovou i bramborovou. Dohromady to trochu připomíná rum – totiž tuzemák. Jaký trenér, takoví lezci…

     

  • Rok 2016 je za námi: začíná sezóna 2017

     

    Konec roku je vždy důvodem k bilancování. I skupina TBT počítala a její výsledky jsou za rok 2016 následující: 34 medailí v českých závodech mládeže a dospělých – z toho 13 vítězství, 6 pozic na stupních vítězů v celkovém hodnocení Českého poháru mládeže a dospělých – z toho 2 vítězství, 4 medaile z mistrovství ČR mládeže a dospělých – z toho 2 mistrovské tituly, 4 bodovaná umístění ve Světovém poháru – z toho 2 semifinále, 2 semifinále na Akademickém mistrovství světa, 2 semifinále na Mistrovství světa mládeže, 2 semifinále na Mistrovství Evropy mládeže a 1 finále na Evropském poháru mládeže, celkem tedy 9 postupových výsledků v mezinárodních závodech IFSC. Většinu těchto umístění dosáhli členové skupiny v lezení na obtížnost, několik domácích medailí přidali v rámci tréninku i v boulderingu. Na skalách členové skupiny lezli většinou jen v rámci krátkých odpočinkových pobytů mezi tréninky a závody, přesto Lenka, Gabča i Petr stihli aspoň pár 8áček na vápně a Xáček na písku a k tomu si rozlézt něco podstatně těžšího, Petr kromě toho řádil v Ádru v klasikách, fotky i s jeho postřehy z Ádru jste si mohli a pořád ještě můžete prohlédnout na našich stránkách.

     

    Jako vždy a všude se něco povedlo a něco nepovedlo, někomu se dařilo víc a někomu méně, ale to je právě výhoda týmu, však to znáte – jeden za všechny, všichni za jednoho… Jak se tedy vedlo jednotlivým lezcům?

    Lenka Slezáková zažila svůj jednoznačně nejúspěšnější rok a povedlo se jí toho až moc… Ve své první sezóně, kdy mohla závodit mezi dospělými, se v šestnácti letech nominovala do ženské reprezentace, kde dokázala ve Světovém poháru 2× dosáhnout bodovaného umístění – a to na prestižních závodech v Chamonix a Villars. Úspěšnější ve své první sezóně mezi dospělými byla za posledních 10 let z českých reprezentantek na mezinárodní úrovni jen tehdejší členka naší skupiny Tereza Svobodová, která se v roce 2011 probojovala do semifinále jak v SP, tak na Mistrovství světa dospělých. Lenka také poprvé v životě postoupila do finále Evropského poháru mládeže v kategorii A (16–17 let), přitom ve stejném závodě v Imstu skončila před dvěma roky až 33. a loni 15., navíc ještě v mladší kategorii B. Kromě toho Lenka postoupila do semifinále Mistrovství světa mládeže i Mistrovství Evropy mládeže, stala se mistryní republiky v lezení na obtížnost ve své kategorii A, vítězkou Českého poháru mládeže, když v sezóně vyhrála ve své kategorii všechny závody a získala bronz na Mistrovství ČR dospělých i v celkovém hodnocení Českého poháru 2016 v lezení na obtížnost v kategorii žen. Nepovedlo se jí snad jen na poprvé (ani na podruhé [a ani na potřetí]) cvaknout expresku v semifinále mládežnického MS v Číně, jinak by tam měla našlápnuto na finále. Ale to už by si snad ani nezasloužila…

     

    Gabča Vrablíková je sice o 10 let starší, ale také teď zažila svou nejlepší sezónu a díky dvěma semifinálovým postupům v závodech Světového poháru v Chamonix a Villars se zařadila mezi naše nejúspěšnější reprezentantky uplynulých deseti let v lezení na obtížnost. Do semifinále zahraničního závodu SP se totiž v této disciplíně od roku 2007 kromě již zmíněné Terezy Svobodové dokázala probojovat už pouze Iva Vejmolová, která to v roce 2015 zvládla rovněž dvakrát. Díky výsledkům Gabči s Lenkou byl rok 2016 nejúspěšnější sezónou české ženské reprezentace v lezení na obtížnost ve Světovém poháru od roku 2007, protože čtyři bodovaná místa v jedné sezóně od dvou závodnic, z toho dva semifinálové postupy, jsme tu za 10 let neměli. Gabča v roce 2016 také vůbec poprvé v životě dokázala zvítězit v oficiálním celostátním závodě dospělých – a to hned 3×. Vede český závodní ranking a v Českém poháru 2016 v lezení na obtížnost skončila na 2. místě. Gabče se nepovedla druhá polovina sezóny a často se jí nedařilo zvládat vlastní hlavu, ale vzhledem k tomu, že se na podobné výkonnostní úrovni nikdy nepohybovala, je to pochopitelné – nasbírala tak spoustu zkušeností, které se jí ještě budou hodit.

     

    Verča Scheuerová letos dosáhla v mezinárodních závodech nejlepších výsledků ze všech českých juniorů v lezení na obtížnost. Na Mistrovství Evropy mládeže v Mitterdorfu totiž jako jediná ze 4 zúčastněných českých reprezentantek postoupila do semifinále, navíc ze solidního děleného 21. místa, což se nepodařilo nikomu z juniorů ani v chlapecké kategorii. Na Mistrovství světa mládeže v Číně pak svou kvalitu potvrdila, opět postoupila do semifinále, a i když to jí stejně jako na MEJ nevyšlo podle představ, obsadila zde velmi dobrou dělenou 22. pozici. Nevycházely jí příliš české závody, kromě nervozity hlavně proto, že vzhledem k přípravě na mezinárodní soutěže na ně nemohla jezdit odpočatá, ale i tak jsou 4 medaile z pěti juniorských závodů, 3. místo v celkovém hodnocení ČPM a finále MČR mezi dospělými více než slušnou bilancí.

     

    Petr Kliger patří věkem rovněž do juniorské kategorie, na rozdíl od Verči v ní ale letos závodil prvním rokem. Petrovi se naopak dařilo v domácích závodech v lezení na obtížnost. Stal se juniorským mistrem republiky a vítězem Českého poháru mládeže v kategorii juniorů, když z pěti startů třikrát zvítězil, mezi dospělými pak dokázal poprvé v životě postoupit do finále Mistrovství ČR dospělých. K tomu přidal 2. místo na Mistrovství ČR juniorů v boulderingu. Nevyšly mu mezinárodní závody, vzhledem k podivnému přístupu IFSC navíc měli mládežníci v lezení na obtížnost pouhé dvě evropské soutěže a tak nebylo moc možností. Čas, který Petr vinou děravého mezinárodního kalendáře získal, ale skvěle využil v Ádru, kde s tátou přelezl řadu vyhlášených cest a pár 8áček stihnul i na odpočinkovém výjezdu do Arca.

     

    Martin Jech své úspěšné účinkování v juniorské kategorii ukončil loni a letos se rozhodl vyzkoušet, co vydrží tělo muže. Nedal na rady moudrých a kombinoval tvrdý trojfázový trénink s maturitou, přijímačkami a prací, což přineslo výsledek, který očekávali všichni kromě Martina – totiž přetrénování. Úprava tréninkového režimu sice pomohla, ale program na odstranění následků přetrénování je dost odlišný od metod k získání sportovní formy a tak Martin nebyl se sezónou vůbec spokojen. Přesto ale dokázal v Českém poháru v lezení na obtížnost po čtyřech bronzových medailích v jednotlivých závodech vybojovat celkové 2. místo a na silně obsazeném Akademickém mistrovství světa v čínské Šanghaji i přes svůj neuvěřitelný cestovní program (kdy ještě 17 hodin před startem byl v Praze) postoupit do semifinále, kde obsadil 25. příčku.

     

    Jakub Dvořák se zřejmě inspiroval Martinovou čínskou filozofií (naštěstí ne Maovým kultem) a rok tak měl ve stylu Jin a Jang. Na jedné straně musel po zakopnutí v bezpečí domova nakonec na operaci kolene, která mu vzala část sezóny, na druhé ale získal svou první medaili v Českém poháru dospělých, když v Polici nad Metují vybojoval stříbro. Navíc díky tomu po nominačních závodech skončil těsně za reprezentací jako první nenominovaný a tak se rozhodl startovat ve Světovém poháru na vlastní náklady. Už sama tahle zkušenost byla pro Kubu velkým přínosem, kdo nepoznal, nepochopí…

     

    Tomáš Binter ml. zažil svou nejhorší sezónu v mužské kategorii. Na začátku roku sice vyhrál Novoroční Open v Polici nad Metují, ale pak se mu při snaze zvládnout státnice, přijímačky, práci a vyšší tréninkové dávky rozpadlo zdraví, takže v domácích závodech si připsal už pouze 2. místo v závodě ČP ve Svitavách, z prvních závodů SP musel odstoupit, většinu mezinárodní sezóny vynechat a zařadit dlouhou zdravotní pauzu, která byla zároveň jeho nejdelším obdobím bez tréninku v životě. Po této pauze se sice cítil zdráv, ale natrénovat na formu z minulých let, kdy 3× vyhrál seriál Českého poháru a v SP atakoval bodovaná místa, už nebyl ve třech měsících, zbývajících do konce sezóny, čas. Přesto dokázal na Akademickém mistrovství světa v čínské Šanghaji postoupit do semifinále a vybojovat zde v silné mezinárodní konkurenci velmi dobré 14. místo.

     

    Takhle tedy dopadla sezóna 2016 a je před námi rok 2017. Skupina TBT v ní bude pokračovat ve stejné sestavě, i když pár dílčích změn by se našlo: Martin se rozhodl sezónu 2017 pojmout volněji, aby stíhal svá čínská studia i práci stavěče, naopak ač jsme byli rozhodnuti do skupiny už nikoho nepřibrat, přece jen máme nakonec pár nových akvizic. Když vydrží, pak vám je na těchto stránkách představíme.

     

    Rok 2016 byl zajímavý i pro celé sportovní lezení, třeba česká reprezentace absolvovala historicky nejúspěšnější Mistrovství světa (zlato, stříbro a 8 bodovaných míst), na Mistrovství Evropy mládeže získala Česká republika v lezení na obtížnost první historické zlato (k tomu 5 dalších semifinále) a Mistrovství ČR v lezení na obtížnost se poprvé v historii konalo ve veřejném prostoru, konkrétně v Nákupním centru Metropole Zličín. Ač se to většině závodníků líbilo, internetoví komentátoři to tvrdě odsoudili jako znevážení „důstojnosti“ našeho sportu. A pak jsme v Olympijském magazínu České televize narazili na zástupce zápasu, tedy tradičního olympijského sportu, kteří tam jako svůj největší organizační úspěch historie prezentovali to, že konečně dostali zápasnické MČR do obchodního centra. Že by to tedy internetoví „odborníci“ vyhodnotili špatně? Ale weboví komentátoři a diskutéři jsou vůbec zvláštní sorta – většinou se nepodepíšou, a když už náhodou ano, i po odstranění tuny másla z podepsané hlavy člověk marně pátrá po informacích, výsledcích či výkonech, na nichž dotyčný svou „odbornost“ či duševní pochody staví. Trenér to nečte a ostatní nechápou. Naštěstí existují lidé moudří a tak nám to v časopise Reflex (č. 50/2016) vysvětlil pan doktor Cyril Höschl, nejen moudrý muž, ale navíc psychiatr, což se v tomto případě hodí: „Anonymní udávání je syceno stejným podhoubím, jako anonymní výlevy na internetu, kde pisatelé a různí trollové mohou odbrzdit svoje léta potlačované mindráky a konečně si to s těmi úspěšnějšími a chytřejšími vyřídit, zatím jenom slovně.“ Přečtěte si celý článek, stojí za to…

     

    TBT tedy děkuje všem za podporu a za všechna (i ta nezamýšlená) ocenění. Vážíme si všech, kteří posilují prsty jinak, než tlakem do klávesnic a přejeme každému, ať je v novém roce lepší v tom, o co se poctivě snaží, ale hlavně ať dokáže být aspoň o kousek lepším člověkem.

5. 1. 2017

Created by Slowprint Art & Design Studio © 2016–2018, Aktualizováno 23. 1. 2018 20:00