EXTERNÍ

ČLENOVÉ

Binter

Tomáš

Narozen: 1992 v Českých Budějovicích

Výška: 171 cm

Váha: 60 kg

Sponzor/oddíl:

ČEvak

Rafiki

S lezením začínal od malička, kdy ho táta bral na jihočeské skalky. Jako kluk ale zkoušel spoustu dalších sportů – slušně závodil na lyžích i snowboardu, hrál basket a chodil na atletiku. První lezecké závody absolvoval na dnešní poměry v pokročilém věku – až ve 14 letech. Jel tehdy rovnou na Český pohár mládeže a skončil poslední, stejně dopadl i při druhém závodě. To ho motivovalo, začal tvrdě a systematicky trénovat, o necelé tři roky později byl už členem širšího kádru mládežnické reprezentace, v roce 2010 pak juniorským mistrem republiky.  V roce 2011 skončil v celkovém hodnocení Evropského poháru mládeže na 17. místě jako nejlepší český junior.

 

Přestože i v závodech dospělých zpočátku končil v závěru výsledkových listin, už v roce 2012, kdy opustil juniorskou kategorii, zvítězil mezi muži v celkovém pořadí Českého poháru, v roce 2013 toto vítězství obhájil a třetí celkové vítězství si v nejvyšší české dlouhodobé soutěži připsal v roce 2015. Na svém kontě má řadu vítězství v rankingových závodech a závodech Českého poháru.

 

Od roku 2012 do roku 2018 byl nepřetržitě členem seniorské reprezentace, v předchozích letech startoval v mezinárodních závodech dospělých na vlastní náklady, aby sbíral zkušenosti. Ač ve Světovém poháru opět v prvních letech končil v závěru výsledkových listin, postupně se propracovával výš a od roku 2014 se pohybuje na úrovni, kde je schopen porážet desítky soupeřů, přestože ho v sezóně 2015 přibrzdila dvě utržená šlachová poutka a další zdravotní problémy mu zkomplikovaly i sezónu 2016 tak, že musel odstoupit z druhého závodu SP, zařadit dlouhou zdravotní pauzu a k tréninku se vrátil až v polovině srpna. V roce 2014 byl ve všech mezinárodních závodech při účasti Adama Ondry druhým nejlepším z českých reprezentantů. Na Akademickém mistrovství Evropy 2015 obsadil v semifinále 3. místo a jen chyba ve finále ho připravila o medaili, přesto je jeho konečné 6. místo nejlepším výsledkem českého reprezentanta na Akademickém mistrovství Evropy. V roce 2016 se na Akademickém mistrovství světa v čínské Šanghaji po zdravotní pauze probojoval do semifinále, kde obsadil konečné 14. místo.

 

Tomášovou jednoznačnou prioritou jsou závody, přesto má na svém kontě řadu těžkých skalních cest – na vápně až do 8c, ale rád leze i na písku v Ardršpachu.

 

Kromě trofejí z lezeckých závodů získal jako student fotografie 2× ocenění v soutěži Czech Press Photo.

 

Pracuje jako reklamní fotograf, fotí i pro ČTK a časopisy, v roce 2019 ukončil studium fotografie státními závěrečnými zkouškami a získal titul MgA. V současné době žije v Praze.

 

  • interview

    s Tomášem Binterem

    Ročník: 1992

    Kde se vyskytuji: Bermudský trojúhelník Praha – Č. Budějovice – Plzeň

    Bydliště: Pocházím z Českých Budějovic, studuji v Plzni, ale už nějaký čas žiju v Praze

    Nejčastěji navštěvované stěny: BoulderBar, SmíchOFF

     

    Kdy a jak jsi začal s lezením?

    S nějakým popolejzáním na druhém konci lana jsem začal už jako malý kluk, kdy mě táta čas od času vzal na skály a někam mě vytáhnul. Lezli jsme ale pěkně po staru, nejprve jen navázaní v laně bez sedáků, maglajzu a dalších vymožeností, navíc v krásných, ale tradičně (ne)jištěných oblastech na jihu Čech. Podoba toho mého tehdejšího lezení byla na hony vzdálená lezeckému sportu, ale naučil jsem se to prostředí a přírodu mít fakt rád.

     

    Kdy jsi začal trénovat a kde jsi sháněl „know-how“?

    Kolem čtrnáctého roku života mi někdo prozradil, že existují závody, ba dokonce závody mládeže. A to mě zajímalo. Tak jsme tam vyrazili a ono to bylo strašný. Dvakrát jsem nedolezl snad ani k první expresce a zasloužil si tak poslední místo. Další závod to bylo dost podobně – ovšem už jsem obsadil dělené poslední místo. Na moje fňukání nad výsledky mi táta udělil takovou radu do života – že jestli chci, aby to bylo lepší, bude holt třeba začít trénovat. A tak jsem začal. Nechával jsem trénink od počátku v jeho rukou – sám jsem neměl tušení, jak a co bych asi tak dělal. On znal dobře trénink atletický a tréninkovou teorii a tak to tak trochu překládal do lezení. Know-how jsme postupně měli víc, potkali víc zajímavých lidí, kteří nám někdy i dobře poradili a taky jsem se začal fakt znatelně zlepšovat.

     

    Jak se Tvůj tréninkový režim a trénink obecně změnil?

    Po tom, co jsem se opravdu rozhodl začít trénovat, se změnilo úplně všechno, jako bych začal dělat nový sport. Ale mě to bavilo. Samozřejmě i potom se trénink vyvíjel, měnil, i vzhledem k mojí výkonnosti a možnostem. Prvních pár let jsme v Budějovicích měli akorát téměř rozpadlou venkovní stěnu s osmi stálými cestami, kde se většina chytů točila, nejbližší vnitřní stěna byla sto kilometrů daleko. Pak teprve ve městě vznikla stěna, která má osm metrů na výšku a převislost metr a tam jsem strávil další roky. A pak teprve přibyla osmimetrová, kde už jsou alespoň převislé profily a bouldrovka. Jenže k tomu, na čem se závodí, to má pořád strašně daleko a tak jsem musel na tréninky čím dál častěji na otočku do Prahy a konečně s vysokou školou jsem se tam postupně přestěhoval. Takže změn by bylo dost, ovšem od začátku to mělo společné principy a myslím, že i množství tréninku se zvedalo jen mírně. Nicméně postupně se šlo do vyšších intenzit a kvality, blíž fyzickým limitům těla a i s tím se musí dál pracovat.

     

    Co Ti v tréninku dává nejvíc zabrat?

    Nejvíc bojuju s vlastním vnímáním tréninku. Aby se dal postavit slušný trénink, vyžaduje to precizní a nezkreslenou zpětnou vazbu. Měl bych být schopen reálně popsat fyzický stav při tréninku, jeho kvalitu i vnímat míru únavy a střízlivě to hodnotit. Jenže zároveň mám rád ten boj – je třeba umět zabrat, i když už nemůžu. A když to pak mám zhodnotit, kolikrát nejsem objektivní – vnímám, že to ještě šlo, únava byla, ale nic hroznýho. Ale někdy je to pěkná blbost a pro další vývoj tréninku není taková moje zpětná vazba nic dobrýho.

     

    Co Tě v tréninku nejvíc baví a nebaví?

    Nemám asi vyhraněné cvičení, či tréninkový prostředek, které by mě bavily extra víc, či míň. Našel jsem si nějakou krásu ve všem, pokaždé závodím s vlastními výsledky z minula a snažím se je překonat i v jakémkoliv izolovaném cvičení. Jasně, že někdy je trochu otrava si na sebe vázat přes třicet kilo závaží a čtyři hodiny shybovat s tím, že se z místa můžu vzdálit maximálně na tři minuty. Ale to nebývá často a stejně se při tom dokážu vyhecovat. Obecně mě asi nejvíc baví, když přijde vlna zlepšení a já pak lezu s převahou tam, kde jsem ji nikdy neměl.

     

    Jaké tréninkové období roku Tě nejvíce baví a nebaví?

    Z hlediska tréninku, to mám rád asi všechno. Ovšem někdy se do toho motají životní období jako třeba státnice, nemoci, zranění a to jsou období, který fakt nesnáším.

     

    Kde nejraději lezeš a trénuješ? Oblíbené místo?

    Užívám si tréninkových možností i vstřícnosti, který nabízí BoulderBar. Je to super, Oliváči, díky!

     

    Jaké trable spojené s tréninkem máš?

    Poslední roky jsem se nevyhnul zraněním, který mě vždycky zastavily v rozletu. Postupně jsem si zvládnul utrhnout dvě poutka v prstech, další natáhnout a ještě mírně pozlobit úpony v pažích. Bohužel k tomu většinou dojde v maximální formě, kdy si všechno sedne a já si pak užívám silovou převahu, kterou pustím do bouldrů a je to v háji.

     

    Kolik dnů a hodin týdně trénuješ a kolik fází průměrně stihneš?

    Celkově je tréninkové přípravy hodně – dvacet hodin týdně je asi docela jistota, ale přesně to nevím – jistě jsou týdny, kdy to bude k pětadvaceti, jindy zase míň. Pokud jde o speciální trénink, velmi často mám dvoufázový trénink každý druhý den, k tomu se ale doplňují další cvičení, které pocitově jako tréninkovou fázi nevnímám – ovšem bez nich by to nešlo.

     

    Jak tréninkový plán změnil Tvůj denní harmonogram?

    Někdy je to docela obtížné, spojit dohromady vlastní život v realitě a trénink. Práci mám naštěstí nepravidelnou a většinou v domácím prostředí, školu zas docela tolerantní, takže jsem prakticky vždycky schopen to vedle sebe nějak namačkat. Ale holt někdy to má k ideálnímu režimu daleko a člověk je z toho i víc unavenej.

     

    Kolik dnů v roce zhruba strávíš na skalách?

    Poslední roky už takových dní moc není. Tipuju tak maximálně čtrnáct dní, ovšem povětšinou dovolenkovýho typu, takže lezu šestky. Lezení a nacvičování těžkých skalních cest, to je tak maximálně šest dní za rok – zrovna dvakrát mě to nebere, daleko víc si užívám ty šestky a žádnej‘ stres.

     

    Kde bereš motivaci?

    S motivací jsem nikdy problémy neměl – vždycky chci překonat akorát sám sebe a baví mě to všechno, co se člověk sám o sobě naučí, když něčemu musí věnovat mraky úsilí a nemá jistý výsledek. Přesto věřím, že vlastně všechno je možný a dá se dokázat, pokud člověk opravdu chce. Beru to celý spíš jako cestu, na který se hodně učím, hlavně o sobě.

     

    Zažil jsi někdy nějakou nebezpečnou situaci?

    Tak jedna historka za všechny – při lezení cesty Měsíční prach na věž Křídlo kdesi v hloubi Ádru jsem trochu neodhadl své schopnosti a v nejištěné rajbasové části jsem nedokázal dosáhnout na cvaknutí kruhu. Ale nesvedl jsem ani lézt dál, ani slézt zpátky. A tak sám autor cesty, Ivan Kobr, slanil dolů, a vyšplhal po vedlejší břízce, aby mi odtud hodil lano ze strany. Ze spodu jistil táta a já mohl v nejpodivnější situaci do kruhu jednoruč naskočit a zachránit se s aspoň pocitovým jištěním. Zbylé dobývání vrcholu už byly jen malichernosti, jako déšť, jištění za tyčku vrcholové knížky, a podobné radosti. Zkrátka zážitek!

     

    Jaké jiné zájmy máš kromě lezení?

    Živí mě hlavně reklamní focení a retušování, což je zároveň moje velká radost. Mám to fakt hrozně rád, když zrovna nemám práci, stejně si fotím a matlám vlastní věci, ohromně si u toho odpočinu a vlastně se snažím vytvářet něco hezkýho (aspoň v rámci možností:). Krom toho děsně rád hraju na kytaru, toulám se se Silvuchou po horách a obecně si užívám radostí života.

     

    Jaká je ideální partnertka? Měla by lézt?

    Moje ideální partnerka je ta, se kterou už roky žiju. Se Silvíkem se máme se dobře a ani po  letech si překvapivě nelezeme na nervy. Samotnému sportovnímu lezení se začala věnovat až se mnou, ale i když jsem jí to vůbec nenutil, je z ní už snad větší lezeckej závislák, než ze mě.

     

    Jak by ses jako člověk popsal?

    Jsem ukázkový flegmatik, snažím se udržet si veselou mysl a to by s jinou povahou šlo v životě těžko.

     

    Čeho by si chtěl v životě dosáhnout?

    Chtěl bych bejt dobrej člověk. Můj životní sen není bejt mistr světa, ani vylézt 9c+, ale bejt dobrej a poctivej chlap.

     

     

Tomáš pracuje jako

reklamní fotograf,

v současné době žije v Praze.

výsledků

Výběr z

Juniorský mistr ČR v lezení na obtížnost 2010

Celkový vítěz Českého poháru v lezení na obtížnost 2012, 2013 a 2015

2. místo v celkovém pořadí ČP v lezení na obtížnost 2014

3. místo v celkovém pořadí ČP v lezení na obtížnost 2018

V letech 2011 až 2017 byl nepřetržitě vedoucím mužem českého závodního rankingu (obtížnost)

Od konce března 2018 do dubna 2019 byl opět vedoucím mužem českého závodního rankingu (obtížnost)

2. místo na MČR 2015 v lezení na obtížnost

3. místa na MČR 2012 a 2013 v lezení na obtížnost

Akademický mistr ČR 2015 a 2018 v lezení na obtížnost

2. místo na Akademickém mistrovství ČR 2017 v lezení na obtížnost (1. z českých závodníků)

2. místo na Akademickém mistrovství ČR 2019 v boulderingu

6. místo (finále) na Akademickém Mistrovství Evropy 2015 v lezení na obtížnost v Katowicích (POL)

14. místo (semifinále) na Akademickém mistrovství světa 2016 v lezení na obtížnost v Šanghaji (CHN)

31. místo v závodě Světového poháru 2015 v lezení na obtížnost ve Stavangeru (NOR)

46. místo na MS v Gijónu (ESP) v lezení na obtížnost 2014

Ve slovinské Mišja Peči vylezl v roce 2014 cestu Strelovod obtížnosti 8c (11− UIAA),

přestože v sezóně strávil na skalách celkově pouze čtyři lezecké dny.

Created by Slowprint Art & Design Studio © 2016–2019, Aktualizováno 12. 11. 2019 15:50