EXTERNÍ

ČLENOVÉ

Binter

Tomáš

Narozen: 1992 v Českých Budějovicích

Výška: 171 cm

Váha: 60 kg

Sponzor/oddíl:

ČEvak

Rafiki

S lezením začínal od malička, kdy ho táta bral na jihočeské skalky. Jako kluk ale zkoušel spoustu dalších sportů – slušně závodil na lyžích i snowboardu, hrál basket a chodil na atletiku. První lezecké závody absolvoval na dnešní poměry v pokročilém věku – až ve 14 letech. Jel tehdy rovnou na Český pohár mládeže a skončil poslední, stejně dopadl i při druhém závodě. To ho motivovalo, začal tvrdě a systematicky trénovat, o necelé tři roky později byl už členem širšího kádru mládežnické reprezentace, v roce 2010 pak juniorským mistrem republiky.  V roce 2011 skončil v celkovém hodnocení Evropského poháru mládeže na 17. místě jako nejlepší český junior.

 

Přestože i v závodech dospělých zpočátku končil v závěru výsledkových listin, už v roce 2012, kdy opustil juniorskou kategorii, zvítězil mezi muži v celkovém pořadí Českého poháru, v roce 2013 toto vítězství obhájil a třetí celkové vítězství si v nejvyšší české dlouhodobé soutěži připsal v roce 2015. Na svém kontě má řadu vítězství v rankingových závodech a závodech Českého poháru.

 

Od roku 2012 je členem seniorské reprezentace, v předchozích letech startoval v mezinárodních závodech dospělých na vlastní náklady, aby sbíral zkušenosti. Ač ve Světovém poháru opět v prvních letech končil v závěru výsledkových listin, postupně se propracovával výš a od roku 2014 se pohybuje na úrovni, kde je schopen porážet desítky soupeřů, přestože ho v sezóně 2015 přibrzdila dvě utržená šlachová poutka a další zdravotní problémy mu zkomplikovaly i sezónu 2016 tak, že musel odstoupit z druhého závodu SP, zařadit dlouhou zdravotní pauzu a k tréninku se vrátil až v polovině srpna. V roce 2014 byl ve všech mezinárodních závodech při účasti Adama Ondry druhým nejlepším z českých reprezentantů. Na Akademickém mistrovství Evropy 2015 obsadil v semifinále 3. místo a jen chyba ve finále ho připravila o medaili, přesto je jeho konečné 6. místo nejlepším výsledkem českého reprezentanta na Akademickém mistrovství Evropy. V roce 2016 se na Akademickém mistrovství světa v čínské Šanghaji po zdravotní pauze probojoval do semifinále, kde obsadil konečné 14. místo.

 

Tomášovou jednoznačnou prioritou jsou závody, přesto má na svém kontě řadu těžkých skalních cest – na vápně až do 8c, ale rád leze i na písku v Ardršpachu.

 

Kromě trofejí z lezeckých závodů získal jako student fotografie 2x ocenění v soutěži Czech Press Photo.

 

Pracuje jako reklamní fotograf, fotí i pro ČTK, stále studuje fotografii. V současné době žije v Praze.

  • interview

    s Tomášem Binterem

    Ročník: 1992

    Kde se vyskytuji: Bermudský trojúhelník Praha – Č. Budějovice – Plzeň

    Bydliště: Pocházím z Českých Budějovic, studuji v Plzni, ale už nějaký čas žiju v Praze

    Nejčastěji navštěvované stěny: BoulderBar, SmíchOFF

     

    Kdy a jak jsi začal s lezením?

    S nějakým popolejzáním na druhém konci lana jsem začal už jako malý kluk, kdy mě táta čas od času vzal na skály a někam mě vytáhnul. Lezli jsme ale pěkně po staru, nejprve jen navázaní v laně bez sedáků, maglajzu a dalších vymožeností, navíc v krásných, ale tradičně (ne)jištěných oblastech na jihu Čech. Podoba toho mého tehdejšího lezení byla na hony vzdálená lezeckému sportu, ale naučil jsem se to prostředí a přírodu mít fakt rád.

     

    Kdy jsi začal trénovat a kde jsi sháněl „know-how“?

    Kolem čtrnáctého roku života mi někdo prozradil, že existují závody, ba dokonce závody mládeže. A to mě zajímalo. Tak jsme tam vyrazili a ono to bylo strašný. Dvakrát jsem nedolezl snad ani k první expresce a zasloužil si tak poslední místo. Další závod to bylo dost podobně – ovšem už jsem obsadil dělené poslední místo. Na moje fňukání nad výsledky mi táta udělil takovou radu do života – že jestli chci, aby to bylo lepší, bude holt třeba začít trénovat. A tak jsem začal. Nechával jsem trénink od počátku v jeho rukou – sám jsem neměl tušení, jak a co bych asi tak dělal. On znal dobře trénink atletický a tréninkovou teorii a tak to tak trochu překládal do lezení. Know-how jsme postupně měli víc, potkali víc zajímavých lidí, kteří nám někdy i dobře poradili a taky jsem se začal fakt znatelně zlepšovat.

     

    Jak se Tvůj tréninkový režim a trénink obecně změnil?

    Po tom, co jsem se opravdu rozhodl začít trénovat, se změnilo úplně všechno, jako bych začal dělat nový sport. Ale mě to bavilo. Samozřejmě i potom se trénink vyvíjel, měnil, i vzhledem k mojí výkonnosti a možnostem. Prvních pár let jsme v Budějovicích měli akorát téměř rozpadlou venkovní stěnu s osmi stálými cestami, kde se většina chytů točila, nejbližší vnitřní stěna byla sto kilometrů daleko. Pak teprve ve městě vznikla stěna, která má osm metrů na výšku a převislost metr a tam jsem strávil další roky. A pak teprve přibyla osmimetrová, kde už jsou alespoň převislé profily a bouldrovka. Jenže k tomu, na čem se závodí, to má pořád strašně daleko a tak jsem musel na tréninky čím dál častěji na otočku do Prahy a konečně s vysokou školou jsem se tam postupně přestěhoval. Takže změn by bylo dost, ovšem od začátku to mělo společné principy a myslím, že i množství tréninku se zvedalo jen mírně. Nicméně postupně se šlo do vyšších intenzit a kvality, blíž fyzickým limitům těla a i s tím se musí dál pracovat.

     

    Co Ti v tréninku dává nejvíc zabrat?

    Nejvíc bojuju s vlastním vnímáním tréninku. Aby se dal postavit slušný trénink, vyžaduje to precizní a nezkreslenou zpětnou vazbu. Měl bych být schopen reálně popsat fyzický stav při tréninku, jeho kvalitu i vnímat míru únavy a střízlivě to hodnotit. Jenže zároveň mám rád ten boj – je třeba umět zabrat, i když už nemůžu. A když to pak mám zhodnotit, kolikrát nejsem objektivní – vnímám, že to ještě šlo, únava byla, ale nic hroznýho. Ale někdy je to pěkná blbost a pro další vývoj tréninku není taková moje zpětná vazba nic dobrýho.

     

    Co Tě v tréninku nejvíc baví a nebaví?

    Nemám asi vyhraněné cvičení, či tréninkový prostředek, které by mě bavily extra víc, či míň. Našel jsem si nějakou krásu ve všem, pokaždé závodím s vlastními výsledky z minula a snažím se je překonat i v jakémkoliv izolovaném cvičení. Jasně, že někdy je trochu otrava si na sebe vázat přes třicet kilo závaží a čtyři hodiny shybovat s tím, že se z místa můžu vzdálit maximálně na tři minuty. Ale to nebývá často a stejně se při tom dokážu vyhecovat. Obecně mě asi nejvíc baví, když přijde vlna zlepšení a já pak lezu s převahou tam, kde jsem ji nikdy neměl.

     

    Jaké tréninkové období roku Tě nejvíce baví a nebaví?

    Z hlediska tréninku, to mám rád asi všechno. Ovšem někdy se do toho motají životní období jako třeba státnice, nemoci, zranění a to jsou období, který fakt nesnáším.

     

    Kde nejraději lezeš a trénuješ? Oblíbené místo?

    Užívám si tréninkových možností i vstřícnosti, který nabízí BoulderBar. Je to super, Oliváči, díky!

     

    Jaké trable spojené s tréninkem máš?

    Poslední roky jsem se nevyhnul zraněním, který mě vždycky zastavily v rozletu. Postupně jsem si zvládnul utrhnout dvě poutka v prstech, další natáhnout a ještě mírně pozlobit úpony v pažích. Bohužel k tomu většinou dojde v maximální formě, kdy si všechno sedne a já si pak užívám silovou převahu, kterou pustím do bouldrů a je to v háji.

     

    Kolik dnů a hodin týdně trénuješ a kolik fází průměrně stihneš?

    Celkově je tréninkové přípravy hodně – dvacet hodin týdně je asi docela jistota, ale přesně to nevím – jistě jsou týdny, kdy to bude k pětadvaceti, jindy zase míň. Pokud jde o speciální trénink, velmi často mám dvoufázový trénink každý druhý den, k tomu se ale doplňují další cvičení, které pocitově jako tréninkovou fázi nevnímám – ovšem bez nich by to nešlo.

     

    Jak tréninkový plán změnil Tvůj denní harmonogram?

    Někdy je to docela obtížné, spojit dohromady vlastní život v realitě a trénink. Práci mám naštěstí nepravidelnou a většinou v domácím prostředí, školu zas docela tolerantní, takže jsem prakticky vždycky schopen to vedle sebe nějak namačkat. Ale holt někdy to má k ideálnímu režimu daleko a člověk je z toho i víc unavenej.

     

    Kolik dnů v roce zhruba strávíš na skalách?

    Poslední roky už takových dní moc není. Tipuju tak maximálně čtrnáct dní, ovšem povětšinou dovolenkovýho typu, takže lezu šestky. Lezení a nacvičování těžkých skalních cest, to je tak maximálně šest dní za rok – zrovna dvakrát mě to nebere, daleko víc si užívám ty šestky a žádnej‘ stres.

     

    Kde bereš motivaci?

    S motivací jsem nikdy problémy neměl – vždycky chci překonat akorát sám sebe a baví mě to všechno, co se člověk sám o sobě naučí, když něčemu musí věnovat mraky úsilí a nemá jistý výsledek. Přesto věřím, že vlastně všechno je možný a dá se dokázat, pokud člověk opravdu chce. Beru to celý spíš jako cestu, na který se hodně učím, hlavně o sobě.

     

    Zažil jsi někdy nějakou nebezpečnou situaci?

    Tak jedna historka za všechny – při lezení cesty Měsíční prach na věž Křídlo kdesi v hloubi Ádru jsem trochu neodhadl své schopnosti a v nejištěné rajbasové části jsem nedokázal dosáhnout na cvaknutí kruhu. Ale nesvedl jsem ani lézt dál, ani slézt zpátky. A tak sám autor cesty, Ivan Kobr, slanil dolů, a vyšplhal po vedlejší břízce, aby mi odtud hodil lano ze strany. Ze spodu jistil táta a já mohl v nejpodivnější situaci do kruhu jednoruč naskočit a zachránit se s aspoň pocitovým jištěním. Zbylé dobývání vrcholu už byly jen malichernosti, jako déšť, jištění za tyčku vrcholové knížky, a podobné radosti. Zkrátka zážitek!

     

    Jaké jiné zájmy máš kromě lezení?

    Živí mě hlavně reklamní focení a retušování, což je zároveň moje velká radost. Mám to fakt hrozně rád, když zrovna nemám práci, stejně si fotím a matlám vlastní věci, ohromně si u toho odpočinu a vlastně se snažím vytvářet něco hezkýho (aspoň v rámci možností:). Krom toho děsně rád hraju na kytaru, toulám se se Silvuchou po horách a obecně si užívám radostí života.

     

    Jaká je ideální partnertka? Měla by lézt?

    Moje ideální partnerka je ta, se kterou už roky žiju. Se Silvíkem se máme se dobře a ani po  letech si překvapivě nelezeme na nervy. Samotnému sportovnímu lezení se začala věnovat až se mnou, ale i když jsem jí to vůbec nenutil, je z ní už snad větší lezeckej závislák, než ze mě.

     

    Jak by ses jako člověk popsal?

    Jsem ukázkový flegmatik, snažím se udržet si veselou mysl a to by s jinou povahou šlo v životě těžko.

     

    Čeho by si chtěl v životě dosáhnout?

    Chtěl bych bejt dobrej člověk. Můj životní sen není bejt mistr světa, ani vylézt 9c+, ale bejt dobrej a poctivej chlap.

     

     

Tomáš pracuje jako

reklamní fotograf,

v současné době žije v Praze.

výsledků

Výběr z

Juniorský mistr ČR v lezení na obtížnost 2010

Celkový vítěz Českého poháru v lezení na obtížnost 2012, 2013 a 2015

2. místo v celkovém pořadí ČP v lezení na obtížnost 2014

3. místo v celkovém pořadí ČP v lezení na obtížnost 2018

V letech 2011 až 2017 byl nepřetržitě vedoucím mužem českého závodního rankingu (obtížnost)

Od konce března 2018 dosud je opět vedoucím mužem českého závodního rankingu (obtížnost)

2. místo na MČR 2015 v lezení na obtížnost

3. místa na MČR 2012 a 2013 v lezení na obtížnost

Akademický mistr ČR 2015 a 2018 v lezení na obtížnost

2. místo na Akademickém mistrovství ČR 2017 v lezení na obtížnost (1. z českých závodníků)

6. místo (finále) na Akademickém Mistrovství Evropy 2015 v lezení na obtížnost v Katowicích (POL)

14. místo (semifinále) na Akademickém mistrovství světa 2016 v lezení na obtížnost v Šanghaji (CHN)

31. místo v závodě Světového poháru 2015 v lezení na obtížnost ve Stavangeru (NOR)

46. místo na MS v Gijónu (ESP) v lezení na obtížnost 2014

Ve slovinské Mišja Peči vylezl v roce 2014 cestu Strelovod obtížnosti 8c (11− UIAA),

přestože v sezóně strávil na skalách celkově pouze čtyři lezecké dny.

Created by Slowprint Art & Design Studio © 2016–2019, Aktualizováno 30. 3. 2019 10:20